Můj život - 7. kap.

20. března 2018 v 6:19 | Janey Trafy |  Můj život
7. Vzpomínky





Druhý den nás vzbudil budík. Hned jsem ho zaklapla a měla jsem co dělat, abych jsem nespadla z postele. Law mě včas zachytil.
"V pořádku?" zeptal se mě Law.
"Jo, díky." poděkovala jsem.
"Není zač. Hlavně že ti nic není." usmál se Law. Poté jsem vylezla z postele a šla do koupelny osprchovat se. Stále jsem nemohla uvěřit, že jsem skončila v posteli s Lawem. S moji láskou. Věděla jsem, že Rina, až se vrátí odmítnu. Vrátím mu prstýnek, se slovy, že mě to mrzí, ale miluju jiného. Takhle jsem se rozhodla ukončit vztah s Rinem. Bylo mi ho sice líto, ale nedalo se nic dělat. Lásce člověk neporučí. Když jsem vylezla ven a utřela jsem se a oblékla, tak jsem vylezla z koupelny. Postel byla ustlaná a Law byl v kuchyni.
"Půjčil jsem si tvou kuchyň." usmál se Law a dělal nám snídani.
"Nevadí, ale postel si měl nechat na mně." řekla jsem a šla jsem si sednout ke stolu.
"Rád jsem to udělal. Dneska po práci si promluvím s Robin. Rozejdu se s ní." oznámil mi Law.
"A já s Rinem, až se vrátí ze služební cesty." souhlasila jsem s Lawem. Sice mě mrzelo, že jsem zničila jeden vztah, ale byla jsem velice šťastná. Jak blecha, jak se říká. Law udělal sendviče.
"Dáš si kávu nebo čaj?" zeptal se mě Law.
"Čaj." odpověděla jsem a s jídlem čekala na Lawa.
"Klidně jez." řekl mi Law.
"Počkám na tebe." řekla jsem rozhodně. Po chvíli Law udělal dva čaje a sedl ke stolu ke mně. Oba jsme se dali do jídla.
"Myslíš, že z toho guláše co zbylo, bude něco i pro mě?" zeptal se mě Law.
"Už je to v lednici připravené. I pro tebe." usmála jsem se na Lawa.
"Díky, moc." poděkoval s úsměvem Law.
"Není zač." mávla jsem nad tím rukou.
"Dneska budu vařit já, pokud ti to nevadí." řekl mi Law.
"Jako večeři?" zeptala jsem se.
"A na zítřejší oběd. Všiml jsem si, že si vyváříš jídlo. Já bych to taky tak dělal, ale nebaví mě to, když si to vařím pro sebe. Proto mě to teď bude bavit, když budu vařit pro tebe." usmál se Law.
"Dobře, ale u vaření se budeme střídat." souhlasila jsem nakonec.
"OK." souhlasil Law. "Než jsem včera usnul, o něčem jsem přemýšlel." začal Law mluvit.
"A nad čím?" zeptala jsem se Lawa.
"Nad tím, že bych pustil ten byt a nastěhoval se k tobě. Pokud by ti to ovšem nevadilo." řekl Law, nad čím přemýšlel.
"Nebude mi to vadit. Budu ráda. Ale myslela jsem, že si včera říkal, že se nechceš stěhovat." souhlasila jsem s nápadem Lawa.
"Myslel jsem tím, stěhovat se k Robin. Za tebou bych šel i nakonec světa." usmál se Law. Taky jsem se usmála. Po snídani jsem umyla nádobí a nechala ho okapat. Vzala jsem tašku. Law si pro své věci došel k sobě. Sešli jsem se venku.
Oba jsme vyrazili směr knihovna. Cestou jsme si různě povídali. Law mě za ruku nechytil, ale chápala jsem, že si chce nejdřív promluvit s Robin. Dorazili jsme do práce. Robin čekala na Lawa venku. Já se šla převléci.
Nami tam už byla. Zrovna byla už převlečena a chtěla odejít.
"Ahoj Janey, jak se vede?" zeptala se mě Nami. Podívala jsem se na ni.
"Báječně." řekla jsem pravdu.
"Úplně záříš, děje se něco?" zeptala se starostlivě Nami. Byla jsem převlečena, tak jsme spolu vyrazily na naše oddělení.
Když jsme tam přišli, tak tam nikdo nebyl.
"Jen prosím, až ti to řeknu mlč." řekla jsem šeptem.
"Slibuju." slíbila mi Nami. Naklonila jsem se k ní.
"Včera se mi Law vyznal a vyspali jsme se spolu." zašeptala jsem Nami do ucha.
"Ne...vážně?" řekla překvapeně Nami.
"Jo." řekla jsem pravdu.
"Blahopřeju." řekla Nami a bylo vidět, že je šťastná i za mě.
"Díky." poděkovala jsem. Obě jsme se daly do práce. Mezitím přišel Law a Robin. Na Robin bylo poznat, že se zase pohádali. Ale už mi to nevadilo. Věřila jsem, že to s ní Law ukončí. Hned mi Law přišel na pomoc.
"Dneska jdu na večeři s Robin, tak přijdu později." pošeptal mi do ucha Law, když jsem uklízela knihy. Přikývla jsem. Celý den jsme makali, jak šroubci. Po pracovní době jsme se rozloučili.
"Škoda, že mám něco už v plánu se Sanjim, jinak bychom spolu někam zašly." zašeptala mi Nami do ucha.
"Tak příště." usmála jsem se na ni a šla jsem na autobus a pak na vlak a jela jsem domů.
Nevěděla jsem, jestli Law přijde nebo ne, tak jsem se dala do vaření jídla na večeři a na další den. Po jídle jsem umyla nádobí a šla se osprchovat. Při sprše jsem měla vzpomínku. Jako čistý záblesk. Jak jsem si na ni vzpomněla, rozbrečela jsem se. Byla to ošklivá vzpomínka. Když jsem vylezla ven a oblékla si pyžamo, někdo klepal na dveře. Šla jsem otevřít. Byl to Law.
"Není ti nic?" zeptal se mě Law starostlivě.
"Ne, proč?" divila jsem se a pustila Lawa dovnitř.
"Už klepu asi deset minut." řekl Law a vešel dovnitř. "Jinak promiň, že mi to tak trvalo." omluvil se mi Law.
"Promiň byla jsem ve sprše." omluvila jsem se zase já. "V pohodě. Sama jsem nevěděla kdy se vrátíš, a tak jsem udělala na zítra jídlo. I pro tebe." usmála jsem se na Lawa.
"Díky moc, zítra vařím já. A co je dobrého?" zeptal se Law.
"Rizoto." odpověděla jsem Lawovi.
"To se mi zamlouvá." usmál se Law. "S Robin jsem to ukončil." řekl mi Law. ,,Jen se vykoupu a přijdu za tebou.'' usmál se Law a šel do koupelny se osprchovat. Já mezitím udělala kávu. Law byl za deset minut hotový.
"Promiň, udělala jsem ti taky kávu, Ani nevím jestli ji chceš." došlo mi a omluvila jsem se.
"V pohodě rád si ji dám." usmála se Law. Sedl si vedle mě a napil se. Pak se dal do vyprávění.
U večeře:
Robin a Law šli do restaurace. Robin se těšila, že si ji s Lawem užije. Že se usmíří ale velice se spletla. Oba si objednali jídlo a pití. Robin si chtěla dát červené víno s Lawem, ale ten si dal jenom colu. Objednali si jídlo. Jedli mlčky. Ani jeden z nich nepromluvil ani slovo. Po jídle se Law napil zbytku coly.
"Robin, chtěl bych ti něco důležitého říct." začal mluvit Law.
"Poslouchám." řekla Robin a usmála se. Law se tvářil vážně.
"Víš...chci se s tebou rozejít." řekl Law Robin. Té zmizel úsměv z tváře. Toto nečekala.
"A-ale já tě miluju." dostala ze sebe Robin.
"Promiň, ale já tebe ne. A nikdy jsem tě nemiloval. Jen jsem se z tebou nedokázal rozejít poté noci. Byl jsem srab, protože jsem nechtěl, aby sis myslela, že mi šlo jen o sex." přiznal se Law.
"A-ale...'' nedokázala ze sebe víc dostat Robin.
"Promiň, ale je to tak. Jsem zamilovaný do jiné." přiznal se Law.
"Jane..." dostala ze sebe Robin.
"Ano, je to Jane." přiznal se Law, ale o té noci pomlčel. Robin se rozplakala. "Promiň." znovu se rozplakala Robin. Poté vstala, vrazila Lawovi facku a s brekem odešla. Law zaplatil a šel na autobusovou zastávku a pak na vlak. Jel za svou Janey.
U Jane doma:
Poslouchala jsem pozorně, co mi vyprávěl Law, jak to proběhlo.
"To je mi líto." řekla jsem, když Law dovyprávěl.
"Nemusí, mně to líto není." přiznal se mi Law. "A co ty? Jak ses měla?" zeptal se mě Law.
"Taky ti musím něco říct." začínala jsem se přiznávat.
"Děje se něco?" začínal se bát Law.
"Víš, jak jsem říkala, že nemám vzpomínky na dětství?" řekla jsem Lawovi. Ten jen přikývl na souhlas. "Tak ve vaně, když jsem byla, tak jsem si vzpomněla na jednu vzpomínku." řekla jsem.
"To je skvělé." zaradoval se Law.
"Právě že moc není. Mělo mi to dojít už včera, jak jsme se milovali, že to sice ze začátku bolelo, ale žádná krev se neobjevila, když člověk se miluje prvně. Myslela jsem si, že jsem panna. Vzpomněla jsem si, že když mi bylo třináct let, tak jsem odněkud šla přes park domů. V tom mě přepadli dva maskovaní muži a odtáhli do křoví, kde mě znásilnili." přiznala jsem a znovu mi tekly slzy. Law mě objal.
"To bude dobré." utěšoval mě.
"Proč zrovna na tuto vzpomínku?" zeptala jsem se s pláčem. Brečela jsem na Lawův hrudník.
"To nevím, ale určitě pak máš hezké vzpomínky, na které si časem vzpomeneš." utěšoval mě Law. Odtáhla jsem se od Lawa a setřela si slzy.
"Myslíš?" zeptala jsem se a podívala jsem se na Lawa.
"Určitě." usmál se Law. Znovu jsem ho objala. I Law objal mě.
"Půjdu spát." oznámila jsem po chvíli.
"Já taky." usmál se Law. Poté mě vzal do náruče a do té postele mě odnesl. Lehl si ke mně a já se k němu přitulila. Law usnul hned, ale mně to trvalo dost dlouho. Ale nakonec jsem taky usnula.
Ráno jsme se vzbudili na mého budíka. Zaklapla jsem ho a Law mě přidržoval, abych jsem nespadla na zem. Poté jsem vstala a šla pod sprchu. Oblékla jsem se a šla do kuchyně. Law mezitím zase ustlal postele a dělal snídani.
"Dobré ráno." popřála jsem, když jsem si sedla ke stolu. Law začal dělat čaje.
"Dobré ráno, jak ses vyspala?" zeptal se mě Law.
"Dobře a jak ty?" taky jsem se ho zeptala.
"Výborně." odpověděl Law a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila. Law na stůl položil obložené chleby s čaji. Dali jsme se do jídla. Po jídle jsem udělala nádobí a vyrazili jsme spolu do práce.
Celou cestu jsem se drželi za ruce. Law mě chytil a já jeho taky. Dorazili jsme před knihovnu. Před knihovnou čekala Robin. Law i já jsem se hned pustili.
"Ahoj, Jane mohu s tebou mluvit?" zeptala se Robin, ne moc příjemně.
"Můžeš." řekla jsem rozhodným hlasem.
"Mám na tebe počkat?" zeptal se mě Law a podíval se na mě.
"Nemusíš, jdi zatím pracovat, já hned přijdu." řekla jsem a usmála jsem se na Lawa. Law přikývl a šel do knihovny. Robin čekala, dokud Law nezalezl do budovy. "Tak co se děje, Robin?" zeptala jsem se Robin na rovinu.
"Přebrala si mi přítele, víš to?" začala trošku křičet Robin.
"Promiň, ale uvědomuju." omluvila jsem se Robin.
"Žádné promiň nestačí. Sama víš, jak Lawa miluju a ty mi ho sprostě přebereš!" začala Robin křičet.
"Vím, ale já ho taky miluju." přiznala jsem se. Ale nekřičela jsem.
"Vím, poznala jsem to na tobě! Ale Rin ti nestačil, musela si toho využít, když tu Rin není a přebrat mi ho!" dál křičela Robin.
"Je mi to líto, ale lásce neporučíš." řekla jsem v klidu.
"Něco ti řeknu! Už nejsme kamarádky!" křikla na mě. Nechala mě tam stát s otevřenou pusou a v šoku. A odešla do budovy. Po chvíli jsem se vzpamatovala a šla do budovy se převléct a dát se do práce.
Po týdnu:
Dneska jsem měla mluvit s Rinem. Pozval mě do restaurace. Law se mezitím nastěhoval ke mně a byt pustil. Rin na mě čekal po práci před knihovnou.
"Ahoj Rine." pozdravila jsem ho. Rin ke mně přišel a chtěl mě políbit, ale včas jsem se odtáhla. Ostatní mezitím odešli domů a já s Rinem šla na tu večeři.
Přišli jsme do restaurace a Rin objednal pití. Objednal červené víno. A k jídlu místní specialitu, ale nejdřív se mě zeptal, jestli mi to nevadí. Řekla jsem, že ne. Po jídle jsme začal konverzovat. Při jídle mi jen vyprávěl o služební cestě, jak vše probíhalo.
"Tak Jane, už ses rozhodla? Vezmeš si mě, nebo ne?" zeptal se přímo Rin. Podívala jsem se na něho.
"Promiň Rine, ale vzít si tě nemůžu. Nemiluju tě. Miluju někoho jiného." přiznala jsem pravdu a sundala z prsteníčku prsten a vracela jsem ho Rinovi. "Promiň." omluvila jsem se. Rin si vzal prstýnek a schoval ho.
"V pohodě. Tak nějak jsem to čekal." usmál se Rin. "Doufám, že budeme přátelé a budeme se vídat." dodal a bál se, že odpovím ne.
"To budu jedině ráda." usmála jsem se na Rina. Rin zaplatil jídlo a doprovodil mě na autobusovou zastávku.
"Tady tě opustím, ať se pak nemusím vracet, nevadí doufám." oznámil mi Rin.
"Nevadí." usmála jsem se na něho. I Rin se usmál na mě. Počkal, dokud mi nepřijel autobus a já nenastoupila. Poté jsem jela domů, za Lawem.
Doma jsem hupsla hned pod sprchu. Law už najezený byl a čekal s kávou na mě. Při sprše se mi v hlavě mihla vzpomínka. Vylezla jsem rychle ven a šla si sednout ke stolu k Lawovi.
"Stalo se něco?" zeptal se mě, když si všiml, že jsem maličko rozrušena.
"Na něco jsem si zase vzpomněla." přiznala jsem pravdu a napila jsem se kávy.
"Na co sis vzpomněla?" zeptal se mě Law a objal mě kolem ramen. Víc jsem se k němu přitulila.
"Že po smrti babičky a dědy, mamku a tátu v Anglii nic netáhlo. Dostali oba pracovní nabídku v Japonsku a vraceli jsme se do Japonska. Při cestě na nádraží to do nás napálil ten náklaďák. A taky vím, proč se táta rozešel ve zlém se svými rodiči. Babička a děda nesouhlasili, aby táta šel pracovat a žít do Anglie. Táta se s nimi pohádal a poté odletěl za mamkou a za mnou domů do Anglie a se svými rodiči nikdy táta pak nekomunikoval." řekla jsem, na co jsem si vzpomněla.
"Smutné, ale báječné." řekl mi Law a políbil mě do vlasů.
"To jo. Už věřím tomu, že si postupně na vše vzpomenu." usmála jsem se a podívala se na Lawa. Ten se na mě taky podíval a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.
Postupem času jsem si začínala vzpomínat na svůj předešlý život. Lawa jsem představila babičce a dědovi. Hned ho přijali do rodiny a postupně jsem jim vyprávěla, na co všechno jsem si vzpomněla. Babička to vždy oplakala a já s ní. A navzájem jsem se konejšily. Od té doby žiju konečně šťastný život.
 

Můj život - 6. kap. +18

19. března 2018 v 17:08 | Janey Trafy |  Můj život
6. Služební cesta




Uběhl rok, co jsem se poznala s Rinem. Asi po měsíci známosti jsme spolu začali chodit. Přesto jsem stále myslela na Lawa. Ale už to tolik nebolelo. Ale s Rinem jsem žádný sex neměla. Domluvili jsme se, že na nic spěchat nebudeme, když nechci. Byla jsem ráda, že je to chápavý člověk. Každý večer se pro mě stavil v práci a doprovodil mě domů. Občas i u mě přespal, ale já u něho nikdy nebyla. Bydlel ještě s maminkou. Jeho maminka byla vážně nemocná, tak se o ni staral. Chápala jsem to. Možná bych taky ještě bydlela s rodiči, kdyby žili. Kdo ví, jak by to bylo. Třeba bych ani nebyla v Japonsku, ale stále v Anglii s rodiči. Ani Lawa bych jsem nepoznala. Ale říkala jsem si, že možná by to bylo lepší. Kdo ví. Law s Robin taky spolu stále byli, ale byli maličko na kordy. V práci se nehádali, ale bylo poznat, kdy se pohádali a kdy ne, protože Robin byla vždy naštvaná. Law ani Robin se mi nesvěřovali, tak nevím o co šlo. Možná to věděla Nami, že Robin se jí třeba svěřila, nevím, ale věděla jsem, že pokud Nami slíbila mlčenlivost, tak mlčela. Ani mi nic nenaznačila. Jinak Rin u mé babičky a dědy nikdy nebyl, ale když jsem u nich byla na návštěvě, tak jsem jim o něm hodně často vyprávěla. Hlavně babičce. Když jsme si byli jednou za měsíc sednout, tak Rin šel s námi. Bylo mi to vůči Nami nefér, protože ta Sanjiho vzít nechtěla, že bude sama, ale sama tvrdila, že jí to nevadí. I Rin říkal, že přestane s námi chodit, ale Nami mu to rozmluvila. Proto s námi chodil. Robin a Lawa jsme se neptali, jestli jim to vadí, nebo ne. Oni se taky neptali, jestli nám vadí, jak se stále drží za ruce a pusinkují se. To my s Rinem se taky držíme za ruce, ale jen když někam jdeme, kdežto oni, i když sedí. Vadilo mi to a hodně, ale mlčela jsem. Nechtěla jsem tím nějak rozpoutat hádku, nebo aby někdo nepřišel na to, že jsem stále zamilovaná do Lawa. Nami to věděla. Radila mi, abych to s Rinem ukončila, ale zase mi rozuměla, že na Lawa chci zapomenout a jinak to nepůjde.
Zrovna jsem tančila s Rinem. Tančili jsem pomalu, nespěchali jsme. Noha při tanci mě bolela, ale nebylo to tak strašné. Tančit jsem dokázala. Po pěti písničkách jsme si šli sednout k Nami. Tentokrát u stolu seděl i Law s Robin. Frauovi se moc tančit nechtělo, tak zůstali sedět.
"Jak se tančilo?" zeptala se mě Nami.
"Jo dobře." řekla jsem pravdu a usmála jsem se.
"Je to dobrá tanečnice." usmál se Rin.
"Nepřeháněj." usmála jsem se na Rina.
"Nepřeháním, jen říkám pravdu." usmíval se Rin.
"Dobrá, dohadovat se nebudu." rezignovala jsem, ale nesouhlasila jsem. Popíjeli jsme pití a bavili jsme se. Všimla jsem si, že Law se moc nebaví. Chtěla jsem se ho zeptat, ale radši jsem mlčela. Asi po hodince odešla Nami, protože jí volal Sanji. Vrátil se z nějaké cesty, tak Nami pospíchala domů, aby se mohli vidět. Chápala jsem to. Taky se mi chtělo jít domů, protože toto by se mohlo brát jako dvoj rande, a z toho jsem nebyla nadšena. Ale moc dlouho jsme to nevydrželi. Robin chtěla už jít domů a Law řekl, že ji doprovodí. Poté jsme to zabalili i my dva. Před barem jsme se rozloučili a každý si šel svým směrem.
Došli jsme před můj byt. Otevřela jsem dveře a podívala jsem se na Rina.
"Nechceš jít dál?" zeptala jsem se ho a usmála jsem se.
"Rád půjdu." usmál se Rin. Oba jsme si sundali boty a vešli jsme dovnitř.
"Dáme kávu?" zeptala jsem se Rina a šla do kuchyňky.
"Můžeme. Nechceš pomoci?" zeptal se mě Rin.
"V pohodě, to zvládnu sama." usmála jsem se na Rina a šla dělat dvě kávy. Za chvilku byly hotové a já je položila na stoleček a sedla jsem si k Rinovi.
"Díky." poděkoval za kávu Rin.
"Není zač." usmála jsem se.
"Chtěl bych ti něco říct." začal Rin. Napila jsem se kávy a podívala se na Rina. Všimla jsem si, jak mu maličko zrůžověly tváře.
"Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Nic vážného." hned dodal Rin a zakýval hlavou.
"Tak nenapínej." napomenula jsem Rina a usmála jsem se. Rin šáhl do tašky a vyndal krabičku.
"Víš, sice se známe rok a něco, ale moc tě miluju a rád bych jsem si tě vzal za ženu." požádal mě o ruku Rin a nastavil moji ruku a dál mi na levý prsteníček prstýnek.
"Ale já…." chtěla jsem něco říct, ale Rin mě přerušil.
"Neodpovídej hned. Nech si to promyslet hlavou. Teď jedu na týden na pracovní cestu do Osaky. Vím, že tam máš příbuzné, ale já bych na tebe čas neměl a ubytování tam mám i se stravou. Až se po týdnu vrátím, tak mi dáš odpověď." přerušil mě Rin a dal mi prst na ústa. "Jen ho nos a přemýšlej." dodal.
"D-dobře." dostala jsem ze sebe a pousmála jsem se. "Jinak moc pěkný prstýnek." řekla jsem a dívala jsem se na něho.
"Jsem rád, že se ti líbí. Káva je moc dobrá." pochválil Rin moji kávu, když se napil.
"Je to obyčejná káva." usmála jsem se.
"Ale je vařena tebou." vysvětlil mi Rin. Při pití kávy jsme si povídali a pak se šli zvlášť osprchovat a spát.
Další den venku:
Rinovi ráno zazvonil budík. Opatrně vstal, aby mě nevzbudil. Oblékl se a odemkl byt a zase za sebou opatrně a potichu zavřel dveře. Sešel po schodech dolů a narazil na Lawa, který se vracet z ranního běhání.
"Ahoj, Lawe, myslel jsem, že budeš s Robin." divil se Rin.
"Ahoj Rine, já ji jen doprovodil domů." přiznal Law.
"Mám pro tebe novinku. Nevím jestli dobrou nebo špatnou." začal Rin.
"Co se děje?" zeptal se nepříjemně Law.
"Vím, že mě moc v lásce nemáš. Že jsi zamilovaný do Jane a ne do Robin. Ale Jane jsem včera požádal o ruku." řekl Lawovi Rin. Law byl v šoku.
"A-a co ona na to?'' dostal ze sebe otázku Law.
"Zatím se nevyjádřila. Dal jsem jí týden na rozmyšlenou. Pak se uvidí." řekl mu Rin pravdu.
"Ale to nic neznamená, zatím." bylo vidět, že se Lawovi ulevilo.
"Pravda, ale myslím si, že šanci u ní mám." řekl Rin. "Tak se měj já pospíchám do práce." rozloučil se s Lawem. Law šel do svého bytu, ale nejdřív se zastavil u mých dveří a zíral na ně takových pět minut, než se odebral do svého bytu.
U Jane:
V sedm mě vzbudil budík. Rin byl už pryč. Šla jsem pod sprchu a pak jsem se oblékla. Udělala jsem si dva chleby. Jeden k snídani a druhý ke svačině do práce. Najedla jsem se a vzala tašku a šla jsem na chodbu a zamknout byt.
"Ahoj Jane, jak se vede?" ozvalo se za mnou. Lekla jsem se. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." hned se omluvil Law.
"Ahoj Lawe, co ty tu?" byla jsem překvapena.
"Včera jsem jen Robin doprovodil domů a vrátil se sem." přiznal se Law.
"Aha." řekla jsem. Došlo mi, že se zase pohádali.
"Nepůjdeme do práce?" zeptal se Law. Přikývla jsem a vyrazili jsme do práce. Cestou jsme si různě povídali.
Došli jsme do práce a před budovou knihovny čekala Robin. Čekala na Lawa. Já šla dovnitř a Law byl venku a mluvil s Robin. Nami už byla u skříněk. Hned si toho prstýnku všimla.
"Janey, t-ty jsi zasnoubená?'' byla překvapena Nami.
"Ne tak docela." řekla jsem. "Rin mě požádal o ruku včera u mě doma, ale dal mi týden na rozmyšlenou, abych jsem se rozhodla, jestli ho chci nebo ne." vysvětlila jsem Nami, jak to je.
"Aha, tak to jo. A už víš, jak ses rozhodla?" zeptala se Nami.
"Asi řeknu ano." řekla jsem, když v tom dovnitř přišel Law s Robin. Bylo poznat, že se zase pohádali. Nevšimla jsem si, jak se Law zarazil, když slyšel, když jsem řekla to ano. Poté jsme s Nami odešli pracovat. Za chvíli se k nám připojil Law a Robin.
Večer jsme končili v práci. Robin si v tom všimla mého prstýnku.
"Jane, gratuluju k zasnoubení." pogratulovala mi Robin.
"Díky, ale..." nedořekla jsem.
"Janey, nechceš jít se mnou na kávu?" zeptala se mě náhle Nami, aniž by mě nechala domluvit.
"Ráda.'' řekla jsem a usmála jsem se. Pochopila jsem, že chce se mnou mluvit osamotě. Poté jsme se rozloučili s Robin a Lawem a šly jsme s Nami do kavárny.
V kavárně bylo málo lidí. Sedly jsme si do druhého patra. Za chvíli byla u nás číšnice a my si objednaly kávu latté.
"Víš Janey, chci s tebou o něčem mluvit." začala Nami.
"Co se děje, Nami?" zeptala jsem se Nami, protože jsem původně věděla, že dneska měla trávit večer se Sanjim.
"Nerozmyslíš si to ještě s tou svatbou?'' zeptala se mě Nami.
"Proč? Rin je moc hodný a chápavý člověk. A svým způsobem ho mám ráda." přiznala jsem Nami.
"Vím, ale nemiluješ ho, že ne?" dál se vyptávala Nami.
"To ne mno. Ale třeba se do něho zamiluju." nedala jsem se.
"Je to možné, ale když si to nedokázala po roce, pochybuju, že to dokážeš po svatbě. Law bude prostě jednička." nedala se Nami. Musela jsem uznat, že má pravdu.
"To máš pravdu." uznala jsem. "Ale Law je s Robin. S tím nic nenadělám a trápit se kvůli tomu, taky nechci." přiznala jsem.
"Chápu tě Janey. Ale brát si někoho bez lásky, taky není dobré." souhlasila se mnou Nami na půl. Napila jsem se latté. "Promysli si to ještě. Máš na to týden." dodala. V tom jsem měla telefonát.
"Promiň." omluvila jsem se Nami a zvedla hovor. Byl to Rin. "Ahoj, mám se fajn a jak ty?" zeptala jsem se ho, když jsem odpověděla, na jeho otázku. "Teď jsem s Nami na kávě." řekla jsem pravdu. "Nerušíš." řekla jsem a kdyby seděl naproti mě, tak by viděl, jak jsem se usmála. "Tak se měj krásně, pa." rozloučila jsem se s Rinem a položila hovor. "Promiň, to byl Rin, pozdravuje." omluvila jsme se Nami a vyřídila jsem vzkaz.
"Díky, až s ním budeš zase mluvit, že ho taky pozdravuju." řekla mi Nami.
"Dobře vyřídím." usmála jsem se na ni. "Myslíš?" zeptala jsem se a vrátila jsem se k předešlému rozhovoru.
"To nemyslím, ale vím." řekla mi Nami.
"Dobrá promyslím to." usmála jsem se na Nami.
"A Robin ani Lawovi neříkej, že se máš rozhodnout. Vědět to nemusí." řekla mi Nami.
"Proto si mě přerušila, když jsem to chtěla Robin vysvětlit, že?" zeptala jsem se.
"Přesně tak. To byl hlavní účel pozvání na kávu, a žádné řeči, zvu tě." řekla Nami trošku výhružně.
"Dobrá, nic nenamítám." zasmála jsem se. "A neměla si náhodou být se Sanjim?" zeptala jsem se Nami.
"Kvůli tomu, že jsem chtěla s tebou mluvit, jsem to zrušila. Navíc by s ním legrace nebyla, chodí z práce unavený." přiznala se mi Nami. "Ale klape nám to, to zase jo." dodala hodně rychle.
"Chápu. Ale měla by si jednou pozvat Sanjiho na naše posezení. Ráda ho zase uvidím." řekla jsem Nami. Ta se na mě usmála.
"Jestli ho dokopu, tak přijdeme." zasmála se Nami. I já se zasmála. Dopily jsme a vyrazily jsme každá k sobě domů.
O tři dny později:
Byla jsem doma po práci a vařila si na další den oběd a na dnešek večeři. Rin mi už volal, jako každý večer. V tom někdo zaklepal na dveře. Ztlumila jsem plamínek a šla jsem otevřít. K mému překvapení tam stál Law. V ruce držel lahvinku vína.
"Ahoj Jane, mohu dál?" zeptal se mě.
"Ahoj Lawe, ale jistěže, jen si dělám večeři.'' řekla jsem a poodstoupila jsem stranou, aby mohl Law vejít.
"Dáš to prosím chladit? Zrovna jsem to koupil." řekl Law a podával mi lahvinku vína.
"Jistěže." řekla jsem a dala lahvinku do lednice. "Jídlo bude za chvíli hotové." oznámila jsem Lawovi.
"Já jíst nebudu. Nebudu tě vyžírat." dodal hned Law.
"Ale budeš a bez řečí." řekla jsem maličko rázně. Byla jsem překvapena, že Law dorazil, ale na jednu stranu mě to těšilo.
"Dobrá, ale dám si jen maličko." souhlasil nakonec Law. Dodělala jsem jídlo a oba jsme se navečeřeli. "Bylo to moc dobré." pochválil můj guláš Law.
"Díky." poděkovala jsem.
"Za pravdu se neděkuje." usmál se Law. "Víš proč jsem tu?" zeptal se mě Law.
"Nevím, ale nechci se vyptávat." přiznala jsem, ale přesto mě to zajímalo.
"Rád bych si s někým promluvil o problémech, které mám s Robin." začal říkat Law. Došlo mi, že si vybral mě, jako svěřovací vrbu.
"Naliju to víno." řekla jsem, než se Law začal svěřovat. Jenže otevřít mi to nešlo. Law přišel ke mně a přes ze mne flašku otevřel. Zčervenaly mi tváře. Cítila jsem jeho dech na svém krku. Po rukách se mi objevila husina. "D-díky." dostala jsem ze sebe. Poté jsem nalila do skleniček a Law si zase sedl. Položila jsem skleničky na stůl a sedla si naproti Lawovi. Law vstal a sedl si vedle mě. Hodně mě tím překvapil.
"Na co připijeme?" zeptal se Law.
"Nevím, co na přátelství?" navrhla jsem.
"Co na lásku?" navrhl Law. Docela mě tím překvapil.
"T-tak dobře." souhlasila jsem na konec a přiťukli jsme si. Oba jsme se napili.
"Víš...s Robin nám to moc neklape." začal vyprávět Law. Bylo to, co jsem slyšet nechtěla. Ale nic jsem najevo nedala a poslouchala jsem. "Ona chce, abych jsem se k ní nastěhoval. Jenže já nechci. Známe se sice přes rok, ale i tak. Přijde mi, že je moc brzo. Nemůže to pochopit. Kvůli tomu se stále hádáme. A nejen kvůli tomu, ale i kvůli tobě." dostával ze sebe Law.
"Kvůli mně?" podivila jsem se.
"Ano. Obviňuje mě, že tě miluju a záleží mi víc na tobě než na ni. A musím říct, že v tomto případě se neplete." pokračoval Law. Byla jsem zaskočena a nezmohla jsem se na slovo. "Protože ji nemiluju. Miluju tebe a vždycky jsem tě miloval. Ten první večer jsem s tebou tančit nešel, protože si jednoho odmítla, se slovy, že nemůžeš. Došlo mi, že je to kvůli té noze. Když jsem slíbil, že ji doprovodím domů, tak jsem s ní šel. Chtěl jsem ji jen doprovodit a zase se vrátit. Pozvala mě na kávu. Když pak u ní doma mě políbila, tak jsem neodolal a vyspal se s ní. Nechtěl jsem se ukázat jako hajzl, a začal jsem s ní chodit, ale stále jsem myslel na tebe. Začal jsem žárlit, když si začala tančit s Rinem. Došlo mi, že jsem se tě měl nejdřív zeptat, jestli smíš nebo nesmíš tančit a ne se jen tak rozhodnout bez myšlenkovitě. Když si s ním začala chodit, žárlil jsem o sto šest. Od té doby se s Robin jen hádám a už mě to unavuje. Neber si Rina, vem si mě. Miluju tě, Janey." řekl svůj proslov. Byla jsem nadmíru šokována. Toto jsem nečekala. Potom jeho proslovu mě Law políbil. Já neodolala a taky jsem Lawa políbila. Law odložil mou sklenici vína na stůl, vzal mě do náručí a přenesl na postel, aniž by mě přestal líbat. I já Lawa líbala. Splnil se mi můj sen. Lawa jsem stále milovala.
Položil mě na postel a rukou zajel pod mé tričko a začal si rukou hrát s mým prsem. Jeho polibky směřovali k mému krku. Začala jsem vzdychat. Bylo to moc příjemné. Pomalu mi svlékl tričko. Já mu začala taky svlékat košili. Zápasila jsem s jeho knoflíky. Trochu mi s tím pomohl. Pak jsme přešli na tepláky a rifle. Za chvilku jsme byli jen ve spodním prádle. Já víc vzdychala a Law nepřestával líbat na rtech a na krku. Svlékli jsme si spodní prádlo a Law opatrně do mě vnikl. Bolelo to, ale snažila jsem nedat nic najevo. ,,Budu opatrný.'' zašeptal mi do ucha a vnikl do mě celý. Zabolelo to, ale bylo to zároveň příjemné. Začal víc přirážet a já víc vzdychala. I Law po chvíli začal vzdychat. Rukou si hrál s prsem a druhé mi lízal a cucal. Po půl hodině jsme se udělali navzájem. Law si lehl a já si položila hlavu na jeho hruď.
"Miluju tě, Lawe." zašeptala jsem.
,,A já tebe, taky a moc tě miluju, Janey.'' zašeptal Law. Poté jsem mu usnula v náručí.

Můj život - 5. kap.

19. března 2018 v 13:30 | Janey Trafy |  Můj život
5. Nová známost





Byly to tři měsíce, co Law chodil s Robin. Jednou přespal Law u Robin podruhé Robin u Lawa. Nenáviděla jsem ty situace, kdy Robin přespávala u Lawa. Protože se drželi za ruce a to mi vadilo. Celou cestu se nepustili. Žárlila jsem, ale slíbila jsem babičce i sobě, že ten vztah nepřekazím. A co splním, to dodržím. Říkala jsem si, že hold Law není ten můj princ na bílém koni, že ještě někde na mě ten pravý čeká. Jen nevím kde. Ale někde určitě je. Byla jsem stále zničená z toho, že jsem si nechala utéct svou první opravdovou lásku, ale už jsem nebrečela. Když Law šel spát k Robin, tak Nami šla ke mně na kávu a pokecat. Samo sebou, že se věnovala i svému příteli Sanjimu, ale i mně. Tušila, že potřebuju něčí oporu, a ona tu pro mě byla. A vždycky bude. Byla jsem za ni ráda. Opravdová kamarádka. Ba spíš přítelkyně. Už jsme nepili alkohol, to jen jednou, ale popíjeli jsme kávu nebo čaj a povídali si. Ze začátku jsem si pobrečela, ale teď jsem už nebrečela.
Pomalu jsme končili v práci. Dneska jsme byli domluveni, že si zajdeme posedět. Už jsme měsíc nebyli. Nejradši bych tam nešla, protože vidět ty dva, fakt nemusím, ale nechtěla jsem trhat partu a taky nechat tam Nami osamotě.
"Konečně padla." pronesl v osm pět Law. Všichni jsme odešli do šaten se převléci. Venku jsem čekala s Nami mezi prvníma.
"Jak ti je Janey?" zeptala se mě Nami. Poté co jsem jí řekla, že mi tak říká babička se toho chytla, a taky mi tak začala říkat. Mně to nevadilo.
"Ujde to." řekla jsem a pousmála jsem se. Nami věděla, jak trpím. Ale na víc se nezeptala, nebo neřekla, protože přišel Law s Robin a drželi se za ruce. Žárlila jsem, bolelo mě to u srdce. S Nami jsme vyrazily jak první, abych jsem nemusela vidět, jak se ty dva drží za ruce. Nami mě chytla kolem ruky a šly jsme. Různě jsem si povídaly, abych jsem přišla na jiné myšlenky.
Došli jsme do baru a číšník nám hned udělal objednávku pití. My jsme si šli sednout na naše místa. Seděla jsem tentokrát vedle Nami a na proti Lawovi. Law si musel už všimnout, že se mu snažím vyhýbat jak jen to jde, ale nic lepšího mě nenapadalo. Ale Law nikdy nedal nic najevo a ani se nezeptal, co se děje, nebo tak. Za chvilku nám přinesli pití a jídelní lístky.
"Na co připijeme?" zeptal se Law.
"Co na lásku?" navrhla Robin a chytla za ruku Lawa. Chtělo se mi utéct. Ale držela jsem se.
"A přátelství." dodala Nami a všichni jsme si přiťukli. Pak jsme si objednali každý své jídlo. Já si dala co obvykle. Po jídle začala hrát hudba. Law vyzval Robin k tanci. Oba si šli zatancovat.
"Promiň, Janey." omluvila se mi Nami. Podívala jsem se na ni.
"Proč se mi omlouváš?" divila jsem se.
"Že jsem ti tenkrát neřekla dřív o tvých citech víc a nešla si pro Lawa, aby si zatančil i on s tebou.'' vysvětlila mi Nami.
"Nemusíš se omlouvat. Já bych ti stejně nevěřila a pro Lawa bych nešla." usmála jsem se na ni. "A pokud mě omluvíš, asi půjdu domů. Moc mě to tu nebaví dneska a koukat na ty dva fakt nechci. Na to nemám žaludek." řekla jsem a vstala jsem.
"Smím prosit?" ozvalo se vedle mě. Přišel mladý muž. Podívala jsem se na něho. Byl to pohledný muž. Měl krásně modré studánkovité oči a tmavě modré vlasy. Ale proč ne. Řekla jsem si.
"Ráda." řekla jsem a šli jsme spolu na parket.
Bála jsem se, že jak uvidí, že pajdám, že hned zdrhne, ale on ne. Usmál se na mě. Na parketu mě jemně chytl za ruku a pomalu jsme začali tančit. Nikam nespěchal. Tančili jsme pomalu. Nebylo kam spěchat.
"Jaké je vaše jméno?" pošeptal mi do ucha.
"Jane Mizuki." představila jsem se. "A jak vy?" taky jsem se ho zeptala na jméno.
"Rin Okumura." představil se mi. "Máte krásné jméno." řekl mi. Zrůžověly mi tváře.
"Díky." poděkovala jsem.
"Za pravdu se neděkuje." zašeptal mi Rin do ucha. Zrudla jsem ještě víc. Při tanci jsem si nevšímala Lawa ani Robin. Takže jsem si nevšimla, jak Robin na mě mrkla.
"Nebude vám vadit, když přestaneme?" zašeptala jsem mu do ucha.
"Bolí vás ta noha?" zeptal se mě Rin.
"Ani ne, ale nechci kamarádku nechávat samotnou sedět u stolu." řekla jsem pravdu.
"Jistěže, nevadí mi to." usmál se Rin. Já mu úsměv oplatila a oba jsme si šli sednout.
Já si sedla k Nami. Ta chtěla hned vyzvídat, jenže Rin k nám přišel a přinesl tři sklenice sake.
"Připijeme si?" zeptal se nás. Obě jsme se na sebe podívaly. Poté jsme přikývly, že ano.
"Já jsem Rin." řekl nám Rin a pozvedl svoji číši sake. I já ji nadzdvihla a Nami nás následovala.
"Jane." řekla jsem.
"Nami." řekla Nami a všichni jsme si přiťukli. Začali jsme si všichni tykat.
"Jak se znáte?" zeptal se nás Rin.
"Z práce." odpověděla Nami.
"Kde pracujete?" dál se vyptával.
"V knihovně." odpověděla jsem tentokrát já "A ty?" zeptala jsem se ho taky.
"Jako podnikatel v jedné počítačové firmě." odpověděl mi Rin. Poté se k nám přidala Robin s Lawem.
"Dobrý den." pozdravila Robin.
"Dobrý den." pozdravil Law.
"Dobrý večer." pozdravil Rin.
"Omluvte mě, ale pro dnešek končím. Jsem už unavena a trochu mě bolí hlava" zalhala jsem. Chtěla jsem co nejrychleji vypadnout. Law se chystal něco říct, ale Rin ho předběhl.
"Doprovodím tě, pokud ti to nevadí." nabídl se mi Rin.
"Bydlím daleko." řekla jsem a podívala jsem se na Rina.
"Nevadí, rád tě doprovodím." řekl Rin.
"My taky už půjdeme." ozval se Law.
"Půjdeme dneska ke mně ne, lásko." navrhla Robin. Chtěla jsem zdrhnout co nejdál.
"Dobře." souhlasil Law. Ale Nami i Rin si všimli, že nadšen moc není.
Šli jsme před bar. Venku jsme se rozloučili a každý šel svou cestu. Chudák Nami šla sama. Cestou na Autobus jsme si s Rinem povídala.
"A kde vlastně bydlíš?" zeptal se mě Rin. Řekla jsem mu svoji adresu.
"Frau, bydlí hned vedle mě." dodala jsem.
"Fíha, tak to je dálka." souhlasil Rin.
"To je, ale nevadí mi to. Nájem je levný, tak ušetřím peníze." usmála jsem se. Došli jsme na autobusovou zastávku a čekali na autobus. Ten přijel za patnáct minut a vlak jsme stihli jen tak, tak.
Rin jel se mnou vlakem až domů. Byla jsem za doprovod ráda, ale brala bych jiný doprovod než od Rina, ale z toho nikdy nic nebude.
"Tak tady bydlím." ukázala jsem na své dveře.
"Tak dobrou noc a tady je má vizitka. Ozvi se prosím." řekl Rin a dal mi pusu na tvář. Zrůžověli mi tváře.
"Dobrou." rozloučila jsem se, odemkla jsem byt a zalezla jsem. Rin odešel.
Doma jsem si natočila vařící vanu a vlezla jsem do ní. Musela jsem myslet na Lawa a Robin a tekly mi slzy a pak i na Rina. Po hodině jsem vylezla z vany a zalehla jsem do postele. Ale nemohla jsem jen tak usnout, ale nakonec se mi to podařilo.
 


Můj život - 4. kap.

19. března 2018 v 10:02 | Janey Trafy |  Můj život
4. Osaka





Byla neděle. Byl to už nějaký den, kdy Robin chodila s Lawem. Já se nezmohla na nic jiného než brečet. Ale dneska jsem se rozhodla, že brečet nebudu a pojedu do Osaky najít své prarodiče. Vstávala jsem už v pět hodin. V šest mi to jelo. Rychle jsem se osprchovala, vzala snídani i svačinu, kterou jsem měla připravenou. Vzala jsem si tašku a odemkla byt a vyšla na chodbu a zamykala jsem dveře.
"Ahoj Jane, jak se vede?" zeptal se mužský hlas. Ten bych poznala všude. Byl to Law.
"Ahoj, dobře." zalhala jsem. Dobře se mi nevedlo. "A jak ty?" taky jsem se ho zeptala.
"Ujde to." řekl Law. "Kam máš namířeno?" zeptal se mě a podíval se na mě.
"Do Osaky, najít babičku a dědu." řekla jsem pravdu.
"Tak hodně zdaru." usmál se na mě Law. Poté si šel Law zaběhat a já pospíchala na nádraží.
Naštěstí jsem to stihla. Bylo to sice jen tak, tak ale stihla jsem to. Vlak za chvilku odjížděl směr Osaka. Celou cestu jsem poslouchala písničky na ipodu, který jsem si nedávno koupila. Ani jsem nezaregistrovala, že mi přišla smska. Všimla jsem si ji až po chvíli.
"Jane, kdybych neslíbil Robin, že půjdeme se projít a do kina, tak bych jel s tebou, aby si na to nebyla sama. Mrzí mě to, promiň. Law." přečetla jsem si tu smsku. Hned jsem na ni odpověděla.
"To je v pohodě. To zvládnu sama. Stejně nevím, jak bych tě představila, a jen jako kamaráda a kolegu z práce, by se divili, co děláš se mnou. Takže je to jedno. Ale díky." odpověděla jsem na jeho smsku a dál se věnovala hudbě. Za chvíli mi přišla další smska. Hned jsem si ji přečetla.
"Jane, i tak mě to mrzí. Chtěl jsem jet s tebou a dotáhnout to s tebou až do zdárného konce. Promiň mi to. Všechno. Law." byla zase od Lawa. Hned jsem mu odepsala.
"Opravdu se není za co omlouvat. Nic si mi neudělal." napsala jsem a poslala. Pak jsem už žádnou smsku nedostala.
Okolo třetí hodiny jsem byla na nádraží v Osace. Cestou jsem si snědla snídani i svačinku, tak hlad jsem neměla. Vyšla jsem z nádraží ven a šla někoho najít, kdo by znal manželé Mizuki.
Asi pátý člověk mi poradil cestu, který je znal.
"Já bych vás tam odvedl, ale pospíchám." omluvil se muž.
"V pohodě, i tak vám děkuju." poděkovala jsem muži a vydala jsem se směrem, kterým mi ukazoval.
Asi po čtvrt hodince jsem našla domeček se zvonkem Mizuki. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a chtěla jsem zazvonit, když se ozval mužský hlas.
"Přejete si?" zeptal se muž. Podívala jsem se na něho. Nepoznávala jsem ho.
"Dobrý den, jste pan Mizuki?" zeptala jsem se.
"Ano, kdo jste?" zeptal se muž a prohlížel si mě od hlavy až k patě.
"Jmenuju se Jane Mizuki a jsem vaše vnučka." dostala jsem ze sebe. Muž si mě prohlížel.
"Mámo, pojď sem." zavolal na někoho. Za chvilku se objevila drobounká žena.
"Co se děje muži?" zeptala jsem ho jeho žena.
"Tahle dívka je naše vnučka." řekl muž ženě. Žena se na mě podívala.
"Pane bože, ty musíš být Jane." spráskla ruce žena.
"Ano, jsem." přikývla jsem a byla jsem v šoku. Ničemu jsem nerozuměla.
"Jen pojď dál." vybídla mě žena. Otevřela jsem branku a vkročila dál. "Jsi podobná otci." řekla žena.
"Děkuji." poděkovala jsem nesměle. První člověk, který mi dokázal říci, komu jsem víc podobná.
"Jak si nás našla?" zeptal se muž.
"Našla jsem tátův rodný list a podle vašich jmen na magistrátu v Tokiu mi prozradili, kde žijete." řekla jsem pravdu.
"A to tě sem nemohl navést taťka nebo mamka?" zeptal se muž. Byl maličko nevrlý až z něho šel strach.
"Radši si sedněte" řekla jsem. Oba se na sebe podívali. Žena si sedla a muž stál.
"Před osmi lety jsme měli nehodu. Napálil to do nás náklaďák, který řídil opilý muž. Já málem přišla o nohu, proto kulhám a přišla jsem o veškeré vzpomínky, které se stali před tou nehodou. Bohužel rodiče to nepřežili." řekla jsem pravdu, jak to bylo před osmi lety.
"Pane bože." zděsila se žena a rozbrečela se.
"Proč nám nedali vědět před osmi lety? Přijeli bychom na pohřeb a postarali se o tebe už dřív." pookřál muž.
"Omlouvám se, ale naši byli pohřbeni bez mé asistence protože jsem ležela v nemocnici, ale když jsem se uzdravila tak nějak, tak jsem hledala v papírek našich informace. Rodiče mamky jsem našla, ale byli už mrtví a museli zemřít, když mi byly tři roky. A o vás jsem nevěděla vůbec. Sice peníze jsem měla a mám, ale nechtěla jsem je utrácet, tak jsem si sama našetřila na letenku do Japonska. Žiju v Tokiu už dva roky. Ale neměla jsem odvahu jet za vámi už dřív. Omlouvám se." omluvila jsem se.
"Neomlouvej se, za nic nemůžeš." řekla mi stařenka. "Pojď posaď se ke mně." pobídla mě. Pomalu jsem k ní přišla a sedla si.
"A jak žiješ?" zeptal se mě muž.
"Žiju v garsonce a pracuju, jako knihovnice v Tokijské knihovny. Ušetřím peníze na živobytí i na nájem a to mi stačí." přiznala jsem pravdu.
"A opravdu si na nic nepamatuješ?" zeptala se žena.
"Bohužel ne. Lékaři mi ani šanci na přežití nedávali, a když už, tak by ze mě mohl být dement. To se naštěstí nestalo, jen nohu mi sice zachránili, ale kulhám na ni." řekla jsem pravdu.
"Jsem ráda, že si nás našla. Že víme, že máme vnučku." řekla žena. "Nemáš hlad?" zeptala se hned na to.
"Ne, děkuji. Měla jsem svačinu ve vlaku." přiznala jsem.
"Na jak dlouho se tu zdržíš?" zeptal se muž.
"Dneska bych jsem se vrátila zase zpátky do Tokia. Zítra musím do práce." řekla jsem.
"Zavolej zítra do práce, že si bereš dovolenou. Zůstaneš tu na týden. Ať tě poznáme a ty poznáš nás." řekl muž rázně.
"Muž má pravdu. Ráda tě poznám." řekla žena a objala mě. Byla jsem překvapena.
"Ale já tu nemám věci." protestovala jsem.
"Zítra něco koupíme." řekla žena.
"Dobře, zkusím si to domluvit v práci." slíbila jsem a usmála jsem se. "Mohu se zeptat, jak vám mám říkat?" zeptala jsem se jich.
"Yuki a Yukio a tykej nám." řekla mi žena.
"Dobře, já jsem Jane." představila jsem se jim.
"Těší nás, Janey. Můžu ti tak říkat, že?" zeptala se Yuki.
"Určitě, nevadí mi to." usmála jsem se.
"Dobře. A teď se půjdeme všichni najíst." rozhodla Yuki a vstala z lavičky. I já jsem vstala a následovala jsem stařenku do domku. Yukio šel hned za mnou.
Přišli jsem do světničky a hned jsem zasedla ke stolu.
"Nechceš Yuki, pomoci?" zeptala jsem se.
"Nechci, Janey, ale děkuji.'' poděkovala Yuki a šla nandavat jídlo. V tom mi přišla smska. Naštěstí jsem měla jen vibrace, tak to nikdo neslyšel, ale bylo by to neslušné, tak jsem si ho nechala v kapse. "Tak rybí polévka." řekla a přinesla polívku a šla pro talíře.
"Krásně to tu voní." pochválila jsem.
"Je to dobré." řekl Yukio.
"Věřím." usmála jsem se. Po chvíli se vrátila Yuki i s talíři a příbory. Yuki začal nandavat jídlo.
"Táto, dneska uděláme táborák ne?" navrhla Yuki.
"Samo sebou." souhlasil Yukio.
"To si nemusíte dělat starosti se mnou." usmála jsem se.
"Ale rádi, jen musíme nakoupit buřty, ale vesnice je blízko." řekla Yuki.
"Já pro ně skočím." hned jsem byla aktivní.
"Já půjdu s tebou." řekla Yuki. "Projdeme se a popovídáme si." dodala.
"Dobře." souhlasila jsem a usmála jsem se. Poté jsem se dala do jídla. "Moc výborné." pochválila jsem polívku. Opravdu mi to moc chutnalo.
"To jsem ráda, že chutná." řekla Yuki. Poté jsme jedli mlčky. Po jídle jsem pomohla Yuki s nádobím. Sice odporovala, ale já se tentokrát odbýt nedala. Po nádobí jsme vyrazili na ves.
Cestou jsme šly chvilku mlčky. Ani jedna z nás nic neříkala. Až po chvíli promluvila Yuki.
"Jsi v Tokiu spokojená?" zeptala se mě Yuki. Podívala jsem se na ni.
"Ano jsem, proč?" zeptala jsem se překvapeně.
"Nechtěla by ses sem přestěhovat? Práce by se našla i tady, nebo v nedalekém městě." navrhla mi Yuki. Podívala jsem se na ni.
"Jsem tam spokojena. Mám tam dvě skvělé kamarádky, kamaráda a práce je taky skvělá." řekla jsem, že z Tokia rozhodně odejít nechci.
"Jen jsem to zkusila. Ale doufám, že nás budeš navštěvovat často." usmála se Yuki.
"Ráda sem přijedu. Jen jednou za čtrnáct dní mám i pracovní sobotu, jinak jsem o víkendech doma, tak bych mohla přijet v sobotu ráno a být tu do neděle." souhlasila jsem s jejím nápadem.
"To zní dobře." usmála se Yuki. Došli jsme do obchodu, kde měli všechno. Drogerii, uzeniny, pečivo až po sladkosti.
"Páni." žasla jsem.
"Nic takového jsi ještě neviděla že?" řekla Yuki a vzala košíček a šli jsme po krámu.
"Možná ne, možná jo, nevím. Ale teď to vidím prvně." přiznala jsem.
"Možná si na něco časem vzpomeneš." utěšovala mě Yuki.
"Možná." usmála jsem se na Yuki. Poté jsme vybrali chleba a buřty na opékání. Poté jsme se vydali zpátky do chaloupky.
Cestou jsme si různě povídali. Dokonce přišla řeč i na chlapi.
"A už máš nějakého chlapce?" zeptala se mě Yuki.
"Bohužel ještě ne. Nenašel se ten pravý." dodala jsem.
"Určitě se objeví. Uvidíš." usmála se Yuki.
"Možná, že se už objevil, ale bohužel je zadaný." oznámila jsem Yuki. Ta se na mě podívala.
"Snad ten vztah zničit nechceš." zhrozila se Yuki.
"Ne, nechci. Ona patří mezi mé nejlepší kamarádky." řekla jsem a usmála jsem se. "Hold mám smůlu." dodala jsem.
"To jsem ráda." ulevilo se Yuki. "Nemám ráda, když někdo někomu přebírá přítelkyni nebo přítele." přiznala se mi.
"Ani já ne. Hold jsem si uvědomila, že ho miluju až pozdě." řekla jsem a po tvářích mi tekly slzy.
"To je mi líto, ale to přebolí." utěšovala mě Yuki a objala mě. Já ji taky objala. Rozbrečela jsem se. Znovu. Myslela jsem si, že je to za mnou, ale nebylo.
"A jak dlouho to trvá, než to přebolí?" zeptala jsem se Yuki.
"To nevím, nezažila jsem to, ale vím, že to přebolí." řekla mi Yuki.
"Dobře." řekla jsem a usmála jsem se.
"A jak se jmenuje, smím se zeptat?" zeptala se mě Yuki.
"Law, je to můj soused a kolega z práce." řekla jsem. "To on mi pomohl vás najít." dodala jsem.
"Tak to bude hodně těžké." dodala Yuki. "Ale kdyby se ti tam nelíbilo, tak sem se nastěhovat můžeš kdykoliv." usmála se na mě Yuki. Pak jsme došli do baráčku.
Yukio už přichystal oheň. S Yuki jsme šli připravit buřty a chleba na opékání. Pak jsem se dali do opékání. Naštěstí Yukio se nevyptával na můj milostný život. Nejspíš ho to nezajímalo. Byla jsem ráda. Nechtěla jsem na Lawa myslet. Bolelo to ještě víc. Po jídle jsme si všichni povídali. Hlavně já, protože oba dva byli zvědaví jak se mi žilo v Anglii a teď v Japonsku. Povídali jsem si do půlnoci. Pak mi ukázali, kde budu spát.
Zavedli mě do podkroví. Byl to malý pokoj.
"Tady bydlel tvůj tatínek, když ještě žil." řekla mi Yuki.
"Díky moc." poděkovala jsem.
"Není zač. Dobrou noc." popřála mi Yuki i Yukio.
"Dobrou noc." popřála jsem jim. Oba odešli. Vyndala jsem mobila a podívala jsem se, kdo mi píše. Až teď jsem si na to vzpomněla. Byl to Law.
"Ahoj Jane, tak jak to jde u babičky a dědy? Je vše OK? Až budeš moct, ozvy se. Law." přečetla jsem si od něho. Hned jsem mu odepsala.
"Ahoj, vše je OK. Jane." a poslala jsem mu to. Poté jsem zalehla a přemýšlela jsem o všem možné, až jsem nakonec usnula. Ráno jsem zavolala ředitelce. Moc se jí to nelíbilo ale když jsem jí vysvětlila situaci, tak trošku pookřála a to volno mi dala. A já celý týden trávila s babičkou a dědou a hodně jsem se dozvěděla o tatínkovi, jaký byl.

Můj život - 3. kap. - +18

19. března 2018 v 6:10 | Janey Trafy |  Můj život
3. Večeře





Ráno jsem vstávala v 7 hodin ráno. Jako každé ráno jsem šla pod sprchu. Po osvěžující sprše, jsem se oblékla a šla udělat snídani. Dala jsem si chleba s máslem a rajčetem a k tomu ovocný čaj. Po snídani jsem si dala do tašky oběd a umyla jsem nádobí a šla jsem se obout. Vzala jsem si tašku přes rameno a odemkla jsem byt. Vyšla jsem na chodbu a začala zamykat byt. Law už na mě čekal.
"Dobré ráno, Jane. Jak ses vyspala?" pozdravil mě a zeptal se mě Law. Zamykala jsem byt.
"Dobré ráno, Lawe. Docela dobře a jak ty?" taky jsem Lawa pozdravila a zeptala jsem se ho.
"Já výborně." odpověděl Law a usmál se. Pak jsme vyrazili na cestu.
Cestou na vlak jsme si povídali o dnešním večeru. Kde bydlí babička a děda už věděl. Řekla jsem mu to už ve čtvrtek, při cestě do práce. Na vlakovém nádraží jsme přišli včas. Zrovna jel vlak. Nastoupili jsme si a jeli jsme do města.
Ve městě jsme šli na autobusovou zastávku, a čekali deset minut na autobus. Ten za deset minut přijel a my si vystoupili a jeli jsme do práce.
Přišli jsme do práce a šli ke skříňkám se převléci a dát se do práce. S Lawem jsme začali uklízet knihy, které se nevrátily včera večer. Ale moc jich nebylo. Za chvilku jsme to měli hotové. Zapla jsem počítač, na kartičky přístroj a tiskárnu. Law mě při tom sledoval. Jako každé ráno.
"Jak jste se vyspali?" zeptala se nás Nami, která přišla s Robin na pokec. Už to taky měly uklizené.
"Já výborně." odpověděl Law.
"Dobře." odpověděla jsem. "A jak vy?" taky jsem se jich zeptala.
"Dobře, dobře." odpověděla Robin.
"Ušlo to." řekla Nami.
"Stalo se něco, Nami?" zeptala jsem se ji.
"To neřeš." usmála se Nami. Došlo mi, že o tom nechce mluvit. Tak jsem se dál nevyptávala.
"Jak se těšíte na dnešní večer?" zeptala se Robin.
"Jo, docela jo." odpověděla jsem.
"Já se těším nehorázně." odpověděl Law.
"Taky se těším, a jak ty?" zeptala se Nami.
"Taky, taky." odpověděla Robin. Poté jsme se dali do práce, protože začali chodit lidé. Nejdřív do dospělého a později i dětského.
Byla jsem za ten den ráda, že končíme. Za ten den jsem toho měla plné zuby už. Bylo spoustu upomínek, které se musely poslat a taky hodně žáků, kteří chodili vracet a půjčovat si knížky. Ale nebýt Lawa, asi bych jsem to sama nezvládla. Jenže nejradši místo do restaurace bych jsem šla domů. Jenže jsem to už slíbila, že půjdu a já sliby plním. Všichni jsme se sešli venku před knihovnou.
Já a Law jsme byli první, kdo čekal na Nami a Robin. Jako první dorazila Nami a jako druhá Robin.
"Tak jsme všichni?" zeptala se Nami. Všichni jsme přikývli, že jo a vyrazili jsme.
Dorazili jsme do naší restaurace, kam jsme jednou za čas chodily s holkami po práci. Číšnici nás už znali a věděli co kdo dá k pití.
"Dobrý večer, jako obvykle?" zeptal se nás jeden z číšníků.
"Dobrý večer, ano." odpověděla za nás všechny Nami. "Lawe, co si dáte k pití? otočila se na Lawa a zeptala se ho.
"Mají tu pivo?" zeptal se Law.
"Jistěže." odpověděla Robin.
"A jedno pivo." zvolala Nami a šli jsme si sednout dozadu.
Seděla jsem vedle Robin a naproti Lawovi. Číšník nám za chvíli přinesl pití s jídelním lístkem. Poděkovali jsme a začetli se do jídelního lístku.
"Já si dám, jako obvykle." řekla jsem a zaklapla jídelní lístek.
"I já mám vybráno." řekl Law a taky zaklapl jídelní lístek.
"Já taky." ozvala se Nami a Robin nastejno.
"Na co si připijeme?" zeptal se Law a pozvedl svou sklenici s pivem.
"Tak co třeba na tykání?" navrhla Nami.
"Souhlasím." řekl Law. Všichni jsme si přiťukli a Law si s dívkami po tykal. Ale nedali si pusu, jako se mnou si ji dal. Překvapilo mě to, ale nic jsem neříkala. Za chvilku se vrátil číšník a všichni jsme si objednali jídlo. Poté jsme si různě povídali. O středě, který jsem trávila s Lawem věděla jen Nami. Robin jsme to zatím neřekli. Ani nevím proč. Číšník nám do hodiny přinesl jídlo a my se mlčky dali do jídla. Všichni jsme si pochutnali, nebo to aspoň každý tvrdil. Chvíli jsme si povídali o všem možném, až po chvíli začala hrát hudba.
"Smím prosit?" ozval se hlas vedle mě. Přišel nějaký muž a zval mě k tanci.
"Promiňte, ale já netančím." omluvila jsem se. On se usmál a odešel.
"Zatančíme si?" zeptal se Law Robin.
"Ráda." usmála se Robin a šli oba spolu tančit. Přitom mě bodlo u srdce. Nerozuměla jsem tomu.
"Jestli ho máš ráda, tak s tím něco dělej, nebo ti ho Robin přebere." přisedla si ke mně Nami a zašeptala mi do ucha. Podívala jsem se na ni.
"C-co?" dostala jsem ze sebe.
"Povídám, že jestli si nepospíš, tak Robin ti Lawa přebere.'' zopakovala mi Nami.
"Ale mně je to fuk." zalhala jsem. Ale nalhávala jsem si sama sobě.
"Jak myslíš, já tě varovala." řekla mi Nami.
"Nerozumím ti." vysvětlila jsem Nami.
"To pochopíš, ale možná až když bude pozdě. Nic ti říkat nebudu. Na to si musíš přijít sama." znovu mi zopakovala Nami.
"OK." jenom jsem řekla a přemýšlela jsem, co tím Nami myslí. Ničemu jsem nerozuměla. Potají jsem pozorovala, jak Law stále tančí s Robin. Chtěla jsem tam jít a udělat přítrž, zatančit si s Lawem taky, ale nedodala jsem si odvahu a nechala to plavat. Stejně jsem tomu nerozuměla. Neuvědomovala jsem si, že žárlím. Že jsem se zamilovala do Lawa. Ale později jsem na to přišla. Ale jak jednou řekla Nami, bylo už pozdě. Asi po hodině tance se Robin s Lawem vrátili.
"Tak my jdeme domů, se mějte a zítra ahoj." rozloučila se s námi Robin.
"Ahoj." rozloučil se Law. Bodlo mě u srdce, když ty dva spolu odcházeli.Ani jsme s Nami nestačili říct ahoj a už byli v čudu. V sobotu jsem měla službu s Robin. Law i Nami měli volno, ale tu další sobotu jsem měla zase volno já a Robin. A takhle jsme se střídali každou sobotu.
"Myslím, že je pozdě, Jane. Měla sis pospíšit. Aspoň si s ním taky zatančit." řekla mi Nami. Sledovala jsem ji a ničemu nerozuměla. "Ty stále nechápeš, co?" zeptala se Nami. "Tak já ti to vysvětlím. Všimla jsem si, jak vycházíš s Lawem. Po té středě jste si začali tykat. A Robin se mi přiznala ve čtvrtek, když jsme se loučili a vy dva jste byli pryč, že se jí Law líbí. Že ho zkusí sbalit. A tím, že si odmítla tančit, pochopil, že netančíš kvůli té noze. Proto vyzval k tanci Robin. Chytil se na návnadu. A jestli začnou spolu chodit, tak máš smůlu. Už ho nezískáš." snažila se mi to vysvětlit. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi Nami zrovna řekla.
"Já...a zamilovaná?" dostala jsem ze sebe.
"Ano jsi. Vidím, že si to neuvědomuješ, nebo nechceš uvědomit, ale je to tak. A Robin ti ho přebrala." oznámila mi Nami.
"T-.to není pravda." dostala jsem ze sebe.
"Ale je...Jen si to musíš přiznat. Nic víc a nic míň, ale to pochopíš. Časem." řekla mi Nami. "Mno nic, taky půjdu. Se měj a v pondělí ahoj." rozloučila se, se mnou.
"A-ahoj..." dostala jsem ze sebe celá překvapena. Po chvíli jsem taky zaplatila a šla jsem domů. Sama.
Poslední vlak jsem ještě stihla, naštěstí. Jela jsem skoro prázdným vlakem. Jen pár kluků sedělo a hlasitě si povídali. Ale já je nevnímala. Musela jsem stále myslet na ta slova, která mi řekla Nami. "Máš smůlu Robin miluje Lawa." toto se mi stále honilo hlavou. Cítila jsem, že mi po tvářích tečou slzy. Nerozuměla jsem tomu. Já a zamilovaná do Lawa? Vyloučeno. Říkala jsem si pro sebe. Nechtěla jsem tomu stále rozumět a pochopit to.
Law a Robin:
Law doprovázel Robin domů, jak jí při tanci slíbil. Cestou si různě povídali, ale Law byl stále myšlenkami jinde, ale dělal, že Robin poslouchá a ví o čem je řeč. Robin si ničeho nevšimla, nebo dělala, že si ničeho nevšimla. Když došli před dům Robin, Law se chtěl rozloučit.
"Tak jsme u mě." oznámila Lawovi Robin.
"Tak se měj a v pondělí ahoj." loučil se Law.
"Nechceš jít dál?" nabídla Lawovi Robin. "Dáme kávu a můžeš jít." dodala hned na to.
"Ale nestihnu vlak domů." řekl Law.
"Nevadí, tak si vezmeš taxíka." usmála se Robin.
"Tak na kávu, ale hned půjdu." souhlasil nakonec Law, i když tušil, že dělá chybu. Přesto své srdce neposlechl a šel dál k Robin.
Robin otevřela dveře a nechala vejít Lawa, jako prvního. Law vešel a rozhlédl se kolem sebe. Otočil se na Robin.
"Máš…." nedořekl. Robin ho políbila. Law byl chvilku překvapen, ale po chvíli ji taky políbil. Věděl, že dělá chybu, ale nedokázal se ovládat. Jako chlap sex potřeboval. Bohužel s dívkou, kterou nemiluje, ale neovládl se. Zajel rukou pod košili Robin a začal si hrát s jejím prsem, a přitom nepřestával ji líbat. Robin začal vzdychat. Rychle ze sebe strhli oblečení a skončili v posteli Robin. Nepřestávali se líbat. Law vnikl do Robin a začal přirážet. Robin víc vzdychala. I Frau pomalu začínal vzdychat. Přirážel víc a víc, hladil jí prso a druhé jí lízal. Robin hladila Lawa po zádech a vzdychala. Law přirážel víc a víc a rychleji a rychleji až se udělal a Robin se taky udělala. Celý zadýchání si lehli na posteli.
"Miluju tě Lawe." zašeptala Robin Lawovi do ucha a políbila ho. Law ji polibek oplatil, ale nic neříkal. Po chvíli se mu povedlo usnout. Robin se víc přitulila k Lawovi až taky usnula a spali až do rána.
U Jane:
Ráno mě vzbudil budík už v pět. Knihovna každou sobotu je otevřena od osmi do dvanácti. A v šest mi jel vlak. Šla jsem pod sprchu, nasnídala jsem se a vyrazila jsem do práce.
Venku jsem si říkala, jestli Law ještě spí. Doufala jsem, že je doma a vyspává. Nemysli na něj. Napomenula jsem se v duchu a zakývala jsem hlavou, abych jeho obličej vymazala ze své paměti. Vlak jsem stihla krásně. Autobus mi jel za patnáct minut, ale do práce jsem to stíhala krásně.
Došla jsem ke knihovně, když jsem viděla, co jsem vidět nechtěla. Robin s Lawem, jak se líbají. Bodlo mě to u srdce A taky se mi chtělo brečet. Musela jsem okolo nich projít.
"Dobré ráno." popřála jsem jim a vykouzlila jsem úsměv. Poté jsem zašla dovnitř aniž bych jsem si počkala, až pozdraví oni.
U skříňky jsem si odložila mikinu a tašku, vzala jsem si jmenovku a šla jsem do knihovny a vracet knihy, které se večer nestihly vrátit. Robin se za chvilku přidala.
"Jane, musím ti říct, že jsem nejšťastnější člověk pod sluncem." řekla mi hned Robin, když jsem zapínala počítač.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ze slušnosti. Přesto jsem to slyšet nechtěla.
"Vyspala jsem se s Lawem a teď spolu chodíme." snila Robin. Potlačovala jsem slzy. Uvědomila jsem si to, co mi Nami říkala. Miluju Lawa, ale je pozdě. Robin ho získala.
"Tak to gratuluju." usmála jsem na Robin a pogratulovala jsem jí.
"Díky moc. Tak já jdu pracovat." řekla Robin a objala mě a pak se šla věnovat svým knihám. Já si snažila taky najít práci, abych jsem nemusela myslet na to, co mi Robin řekla a co jsem viděla. Ale přesto to nešlo. Tato sobota mi utíkala velmi pomalu. Chtěla jsem být co nejdřív doma. Nakonec jsem se té 12 hodiny dočkala a mohly jsme uzavřít knihovnu a jít domů. Naštěstí Robin šla k sobě a ne za Lawem, jak jsem se obávala.
Dojela jsem domů okolo druhé hodiny odpolední. Nechtělo se mi nic vařit, tak jsem si objednala pizzu. Za půl hodiny dorazili. Když jsem si pro ni šla, tak Law zrovna vyšel ze dveří. Jeho jsem zrovna vidět nechtěla.
"Ahoj Jane, jak se vede?" zeptal se mě a usmál se na mě.
"Ahoj, dobře a jak ty?" odpověděla jsem a pousmála jsem se. Zaplatila jsem za pizzu. "Tak já mizím ahoj." rozloučila jsem se a nečekala na jeho odpověď a zmizela jsem v bytě.
Pizzu jsem dala na stůl, ale nerozbalila jsem si ji. Rozbrečela jsem se jako malé děcko. Za půl hodiny jsem měla telefonát. Volala mi Nami. Setřela jsem si slzy a vzala jsem hovor.
"Ahoj Nami." pozdravila jsem ji a poslouchala, co mi říká. "Vím, měla jsi pravdu. Já si to uvědomila dneska." přiznala jsem a znovu mi tekly slzy. "Promiň, ale nemám náladu." odpověděla jsem ji na otázku, jestli s ní nezajdu na skleničku. "Tak se měj a ještě jednou promiň." rozloučila jsem se a položila hovor. Poté jsem se rozbrečela znovu a na plno, jako malé dítě. Za tři hodiny jsem měla návštěvu. Bála jsem se, že je to Law, ale byla to Nami s flaškou alkoholu. Pozvala jsem ji dál a dali jsme si do nosu, až jsme se obě opily. Já bědovala, jak jsem byla blbá a nevěřila jí, když mi říkala, že jsem zamilovaná do Lawa, a že teď je pozdě, protože se s ní vyspal a chodí spolu. Celý život mám smůlu a ta smůla mě doprovází stále.

Můj život - 2. kap.

18. března 2018 v 15:54 | Janey Trafy |  Můj život
2. Hledání prarodičů




Nastala středa a v práci jsme měli volno. Rozhodla jsem se po dvou letech najít své prarodiče. Dlouho jsem to odkládala. Možná proto, že jsem se bála, nevím. Měla jsem obavy, že mě nepřijmou, ani táta o nich nikdy nemluvil. Tak nevím co se mezi nimi mohlo stát. Nebo aspoň myslím, že táta o nich nikdy nemluvil. Občas se mi zdá, že mám záblesk, že si na něco vzpomenu, ale vzápětí to odezní. Nami i Robin to věděly. Frau ne. Neznala jsem ho dost dlouho, a taky byl chlap a líp se mi to říkalo holkám než chlapovi. Ale třeba jednou mu vše řeknu. Nechápala jsem, proč na něho musím myslet. Ale dneska mám něco jiného důležitého, a chtěla jsem to dotáhnout až do konce.
Ráno jsem vstávala už v šest. Šla jsem pod sprchu nejdřív a pak jsem si udělala snídani. Dneska jsem měla v plánu obědvat venku, popřípadě i večeřet. Peníze jsem na to měla našetřené z práce. K snídani jsem si udělala chleba se sádlem a cibulí a čaj k tomu. Najedla jsem se a dopila čaj. Hned jsem udělala nádobí a nechala na odkapávači odkapat. Vzala jsem si tašku přes rameno a otevřela jsem dveře a zamykala jsem je, když se vracel můj soused a kolega z práce Frau.
"Dobré ráno Jane, kam pak jdete?" pozdravil mě Law a usmál se na mě.
"Dobré ráno Lawe, ale do města. Mám osobní zařizování." vysvětlila jsem co budu ve městě dělat. "A odkud jdete vy?" zeptala jsem se Lawa na oplátku.
"Byl jsem si zaběhat, jako každé ráno." usmál se na mě Law. "Nechtěla by jste s něčím pomoci?" zeptal se mě a usmíval se.
"Ne, děkuji." odmítla jsem ho.
"Přesto půjdu s vámi. Aspoň vám budu dělat společnost. A taky se líp poznáme." nedal se odbýt Law.
"To nemusíte. Jste hodný, ale to zvládnu sama." odmítla jsem jeho nabídku. "A stejně v pátek se líp poznáme na té večeři." dodala jsem a usmála jsem se.
"Půjdu rád. Víte, nechci trávit volno osamotě. Přátelé jsou v práci a vy jste jediná, kdo má volno a můžu s ním trávit den." žadonil, jako malé děcko, který chce bonbón. Musela jsem se začít smát, jak udělal spí očka.
"No dobrá, ale pokud vám řeknu počkejte venku, tak tam počkáte a nepůjdete za mnou." souhlasila jsem se smíchem nakonec.
"Souhlas." souhlasil nadšeně Law. "Jen tu na mě chvilku počkejte. Osprchuju se a obleču se a hned můžeme vyrazit." dodal a utíkal k sobě do bytu. Já sešla dolů a čekala jsem na Lawa. Sama sobě jsem si říkala, co to dělám. Za deset minut dorazil Law. "Tak můžeme vyrazit?" zeptal se a já jen přikývla a oba jsme vyrazili na vlakové nádraží.
Chvilku jsme šli mlčky. Nevěděla jsem, co mám říct. Cítila jsem se trošku nervózně. I Law, který je jinak ukecaný mlčel.
"Nebude vám vadit, když si po tykáme? Přijde mi to blbý si stále vykat." navrhl po chvíli Law.
"Nebude." usmála jsem se a nastavila jsem ruku. "Jane." představila jsem se znova.
"Law." řekl Law a potřásli jsme si rukama. Poté mi dal pusu na pusu. "Promiňte, ale nevím jestli to víte, teda víš, že se to takhle dělá." vysvětlil mi, když vidět, že jsem překvapena.
"Vím, jen tu žiju dva roky a s mužem jsem si nikdy ne po tykala a v Anglii se to nedělá." vysvětlila jsem své zaražení.
"Myslel jsem si to, že nejsi odtud. Máš anglické jméno." vysvětlil mi Law, jak to věděl, nebo spíš tušil, že nejsem zcela Japonka.
"Maminka byla Angličanka a tatínek Japonec. Ale všichni jsme žili v Anglii." řekla jsem Lawovi. To bylo jediné co jsem si pamatovala ze své minulosti.
"Ty už nemáš rodiče?" podivil se Law.
"Bohužel před osmi lety zemřeli, při autonehodě a já zázrakem přežila. Jen jsem málem přišla o nohu a zapomněla všechny vzpomínky až na jednu, že tatínek byl Japonec a odstěhoval se za maminkou do Anglie, kde jsme žili." řekla jsem pravdu. Byla jsem k němu otevřená jako učebnice.
"To je mi líto. A co se vlastně stalo? Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíme." zeptal se mě Law.
"V pohodě. Holky z práce to vše vědí." řekla jsem a usmála jsem. Mezitím jsme došli na vlakové nádraží. Vlak nám měl jet za půl hodiny. "Jeli jsme v autě, kam to nevím, když nějaký opilí řidič kamionu to do nás napálil. Řidič kamionu teď sedí ve vězení na deset let." řekla jsem, co mi řekli v nemocnici, když jsem se probrala.
"Jsou to bezcitní lidé, opilí a zasedají za volant." trošku se rozčílil Law.
"Proto radši jezdím vlakem nebo autobusem. Od té doby jsem do auta nevkročila." přiznala jsem svůj strach z aut.
"Tomu rozumím. Já řidičák mám, ale na auto si šetřím, ale tebe bych klidně svezl, ale nenutil bych tě, aby si se mnou jela hned. Až by ses na to cítila." usmál se na mě Law.
"Možná jednou se s tebou svezu." taky jsem se na něho usmála. Po půl hodině nám přijel vlak a my si nastoupili.
Vlak tentokrát byl plný studentů. S Lawem jsme se na sebe mačkali. Cítila jsem, jak mě i objal. Podívala jsem se na něho.
"Ať nespadneš." vysvětlil mi, když si všiml mého výrazu. Jen jsem se na něho usmála. Za hodinu jsme byli ve městě, kde skoro všichni vystoupili.
Studenti se odebrali na autobusovou zastávku někteří rovnou pěšky ke svým školám.
"Kam máme namířeno?" zeptal se Law.
"Nevím kam přesně, ale chci zjistit, kde by takhle mohla žít moje babička a dědeček z otcovi strany." vysvětlila jsem svou situace.
"Tak zkusme jít na magistrát." navrhl Law. "Snad tam nám poradí." dodal.
"Tak zkusit se to může." souhlasila jsem a usmála jsem se.
"Půjdeme pěšky nebo autobusem?" zeptal se mě Law.
"Já bych šla pěšky, aspoň se projdeme." navrhla jsem.
"Taky to beru." souhlasil Law a usmál se. Oba jsme vyrazili směr magistrát.
Cestou jsme si zase různě povídali. Tentokrát o sportu.
"Jaký sport máš nejraději?" zeptal se mě Law.
"Za poslední tři roky, ráda sleduju hokej, tak je to asi hokej." přiznala jsem.
"Já taky a ještě cyklistika." přiznal se mi Law. Krásně se mi s ním povídalo. "Sleduješ MS v hokeji i Olympiádu, i když my Japonci tam nejsme?" zeptal se mě hned na to.
"Sleduju a vždy fandím České republice. A ty?" odpověděla jsem a taky se ho zeptala.
"Taky, ale fandím spíš Finům nebo Němcům." přiznal se mi Law.
"Taky nejsou špatní, ale jedinému, komu to nepřeju jsou Rusové." přiznala jsem.
"To jsme dva. Taky je moc v lásce nemám. Ani nevím proč." přiznal se mi Law. Usmála jsem se na něho.
Asi po hodině a půl jsme stáli před magistrátem. Podívali jsme se na budovu a pak a na Lawa.
"Tak co, mám jít s tebou?" zeptal se mě Law. Dívali jsme si do očí.
"Budu jen ráda." přiznala jsem. Law mi podržel dveře a já vstoupila dál. "Kam teď?" zeptala jsem se a podívala jsem se na Lawa.
"Zkusit se podívat po tabuli a v nejhorším případě se zeptáme." navrhl Law.
"Dobrý nápad." souhlasila jsem a našla jsem orientační ceduli a šla k ní. Law mě následoval.
Přišli jsme k tabuli a já se na ni zadívala. Začala jsem ji studovat. Trochu jsem se v ní orientovala. Nevím jak Law, ale já jo.
"Půjdeme k informacím, ne?" zeptal se po chvíli Law.
"Taky mě to napadlo." řekla jsem. Poté jsme zjistili, že je to v pátém patře a vyrazili jsem na schodiště a směr nahoru.
Šli jsme pěšky. Jsme mladí a máme zdraví při sobě, tak proč ne. I když já jsem pajdala, ale nevadilo mi to. Sice občas ta noha mě bolela, ale to se nedalo nic dělat.
"Zvládneš to?" zeptal se mě ve druhém patře Law. Podívala jsem se na něho a usmála se.
"Jasně, že jo. Sice pomalu, ale zvládnu to." řekla jsem.
"Dobře, kdyby si náhodou nemohla, tak mi řekni a odpočineš si.'' usmál se na mě Law. Bylo vidět, že se o mě strachuje a trošku mi zrudly líce. Nakonec asi po půl hodině jsem to vyšli.
Šli jsme k přístroji, kde jsem zmáčkla tlačítko informace a vyjel nám lísteček. Stálo na něm číslo, i číslo dveří. Šli jsme si tam stoupnout. Byla docela fronta. Sedli jsme si na poslední dvě volné židle, co tam byli. Naštěstí byli vedle sebe.
Asi za dvě hodiny přišla řada na nás dva. Oba jsme vstali a pak si Law zase sedl na své místo. Podívala jsem se na něho.
"Jen pojď taky." řekla jsem a usmála jsem se na něho.
"Vážně?" zeptal se překvapeně Law.
"Rychle." řekla jsem a vyrazila jsem ke dveřím. Law mě hned následovat.
Vešli jsme dovnitř a sedli si naproti chlápkovi v obleku. Ten ještě něco vypisoval, a pak se na nás podíval.
"Dobrý den, co si přejete?" pozdravil nás a zeptal se.
"Dobrý den, chtěla bych zjistit něco o dvou lidech. Kde žijí atd...Znám jejich jména. Nevíte, kde bych to mohla zjistit?" zeptala jsem se a taky pozdravila.
"Dá se to zjistit přímo tady, ale musí to být vaši příbuzní, jinak informace nedáváme." vysvětlil mi muž. Na jmenovce měl napsáno Hyuuga.
"Jedná se o mou babičku a dědu." řekla jsem.
"Nejdřív vyplňte tento formulář." řekl mi Hyuuga. Vzala jsem si od něho ten papír a půjčila jsem si tužku a začala jsem vypisovat. "Ještě ta jména prosím?" zeptal se mě Hyuuga. Vyndala jsem rodný list taťky a našla ta jména.
"Yuki a Yukio Mizuki." přečetla jsem jména.
"Dobrá a ještě váš občanský průkaz." řekl, který jsem mu hned podala a dala se na vyplňování papírů. Asi za půl hodiny jsem to měla hotové. A uklidila jsem tužku na místo a odevzdala papíry Hyuugovi. Ten si je ode mne vzal. "Tady máte vytisknutou adresu těch dvou. Na shledanou." podal mi vytisknutý papír Hyuuga a rozloučil se s námi.
"Děkuji mnohokrát. Na shledanou." taky jsem se rozloučila a vstala jsem.
"Na shledanou." rozloučil se Law. Pak jsme oba odešli dveřmi ven.
Za chvíli se rozsvítilo světýlko s dalším číslem a někdo vstoupil dál. Já si vytisknutý papír uklidila do tašky.
"Ty se nepodíváš?" zeptal se překvapeně Law.
"Až doma v klidu. Stejně dneska, bych je nenavštívila. To bych nechala na neděli když tak." přiznala jsem.
"Chápu. Nezajdeme na oběd?" zeptal se mě Law.
"Můžeme, už umírám hlady." souhlasila jsem. Oba jsme vyrazili do nejbližší restaurace.
Sedli jsme si k volnému místu a objednali jsme si colu k pití. Po chvíli zase přišel číšník a my si objednali jídlo. Při tom jsme si různě povídali. Najedli jsme se a jeli jsme pomalu domů. Byly tři hodiny odpoledne. Vlak zase byl narvaný. Law mě zase držel kolem pasu. Vystoupili jsme po hodince jízdy a šli domů. Před mým vchodem jsme se rozloučili a každý šel do svého bytu. Doma jsem si uvařila večeři a jídlo na další den k obědu do práce. Pak jsem vyndala vytisknutý list a podívala jsem se na něho. Bydleli v Osace. Rozhodla jsem se, že v neděli za nimi pojedu. V sedm jsem se navečeřela a šla spát. Po dnešku jsem byla unavená a další den jsem už vstávala zase do práce.

Můj život - 1. kap.

15. března 2018 v 8:50 | Janey Trafy |  Můj život
1. Soused alias spolupracovník




Byl první zářijový den. Budík mě vzbudil v sedm hodin. Práce mi začínala až od desíti hodin do osmi do večera. Pracovní doba mi vyhovovala. Protože středy a neděle byly volné. Dneska bylo pondělí. Když se ozval můj budík a já ho zaklapla, tak jsem se šla osprchovat, jako každé ráno. Ani nevím proč, ale přijde mi, že to dělám už od mala. Po příjemné vlažné sprše jsem se oblékla a šla si udělat snídani. Z lednice jsem vytáhla zapečené brambory, které jsem si v neděli udělala k obědu a taky na dnešní oběd. K snídani jsem si udělala toust. Měla jsem na něj chuť. Naštěstí toustový chleba jsem měla, tak nebyl problém. Na toust jsem si dala hořčici, salám, hlávkový salát, cibuli a papriku. K tomu jsem si udělala čaj. Kávu piju, ale vždy po obědě a večer. Po té nehodě jsem se naučila takto pít. Nevím jestli před nehodou jsem pila kávu nebo ne. Po snídani jsem umyla a utřela nádobí. Po nádobí jsem zamkla byt a šla jsem na nádraží. Měla jsem na mířeno do práce.
Na nádraží moc lidí nebylo. Většinou lidé už byli v práci a školáci ve školách. Takže když přijel vlak mohla jsem si klidně sednout. Sedla jsem si k okýnku. Vedle mě si sedla jedna stařenka. Pořád něco mlela celou cestu. Ale co, to vám nepovím, protože sama jsem ji poslouchala jen na půl ucha. Za hodinu jsem byla ve městě, kde jsem vystupovala. Stařenka jela dál. Od nádraží do práce to mám deset minut autobusem a pak od zastávky je to pět minut.
Do práce jsem dorazila v půl desáté, jak jsme tam měli být. Mám klíče od zadního vchodu, jako každý zaměstnanec. Vešla jsem do budovy a zamířila si to do šatny, neboli ke skříňce, kde jsem si odložila věci, jako byla mikina a taška. Nejdřív jsem ještě z tašky vyndala průkazku, kterou jsem si připnula na košili. Byla to spíše jmenovka. Stálo na ní, pracovník Jane Mizuki.
"Dobré ráno, Jane." pozdravila mě kolegyně. Otočila jsem se na ni. Byla to Nami.
"Dobré ráno." pozdravila jsem a věnovala Nami vřelý úsměv.
"Jak ses vyspala?" zeptala se mě, když si nandávala na tričko jmenovku.
"Docela dobře a jak ty?" odpověděla jsem a zároveň se ji taky optala.
"Výborně. Slyšela jsi to, že k nám má přijít nová pomocná síla?" zeptala se mě Nami. Znovu jsem se na ni podívala, když jsem si zamkla skříňku.
"Vážně?" podivila jsem se.
"Ty si vlastně v pátek na té poradě nebyla viď." uvědomila si Nami.
"Tentokrát ne, protože jsem měla lítání po doktorech, tak jsem nebyla ani v práci." připomněla jsem Nami.
"Pravda, ta má paměť." usmála se Nami. Obě jsme šli ze šaten. "Tak právě na poradě se jednalo, že k nám přijde nová pomocná síla a představ si, že se jedná o mužskou výpomoc." zasnila se Nami.
"Vážně?" byla jsem překvapena. "Hlavně nezapomeň Nami, že jsi zadaná." připomněla jsem Nami, když jsem si všimla jak se zasnila.
"Neboj vím." usmála se Nami. "Ale pokud to bude fešák, máš šanci ho získat." mrkla na mě Nami.
"Já? Proč zrovna já?" byla jsem překvapena.
Přišli jsme do oddělení knihovny a zastavily jsme se mezi dětským a dospělým oddělením.
"Abychom mohli na dvojitý rande." mrkla na mě Nami. Musela jsem se nad tím pousmát.
"Hele, tak já jdu makat. Pak to probereme." usmála jsem se na Nami. V knihovně nebyl nikdo, kdo by pomlouval, nekamarádil se s někým. I když jsem pajdala, tak mě brali takovou jaká jsem byla. Kdež to v Anglii, tam tě každý pomlouval a pohrdal tebou, jen stačilo, že si pajdala na nějakou nohu a až si pro ně byla mrzák. Samo sebou se ptaly kolegyně, co se mi stalo a když jsem jim to řekla, tak mě politovaly a chovaly se ke mně, jako k normálnímu člověku a ne k mrzákovi.
"Dobře, ale spíš až po práci, Sanji se pro mě staví a jdeme spolu na oběd do restaurace." usmála se Nami a obě jsme se rozdělily. Já šla do dětského oddělení, vrátit vrácené knihy, které se nevrátily na místo už včera, ale nejdřív jsem byla zapnout počítač, tiskárnu a přístroj na tisknutí lístečku s výpůjčkou knih. Nami pracovala v dospělém oddělení. Její kolegyně dorazila o něco dříve, tak už se dala do práce. A další dvě kolegyně, dorazily chvíli po nás a šly nahoru od odborné literatury, kde se půjčovali většinou učebnice a poučná a odborná literatura. Jen mně chyběl spolu pracovník. Kolegyně, která byla se mnou odešla do důchodu a já týden byla bez partnerky. Nami, když zrovna neměly tolik lidí, mi chodila vypomoct, ale přesto jsem nestíhala vracet knihy na místo. Když jsem šla na oběd, tak za mne zaskakovala většinou Nami nebo její spolu partnerka Robin. S Robin jsem si taky rozuměla dobře. My tři jsme byly už několikrát na společné večeři posedět a pokecat. Hlavně, když jsem tam začínala. Boa a Haruka pracovaly nahoře a moc jsme se neznaly. Ani o naši společnost moc nestály. Zvaly jsme je na společnou večeři, ale vždy to odmítly. Že mají něco domluvené s partnery. Na jednu stranu jsme to chápaly, ale jednou za čas, si ten čas mohly najít. Ale že bychom je pomlouvaly to zase ne.
Uklízela jsem neuklizené knihy do polic, kam patřily. Už jsem to tam znala, jako své boty. Za ten měsíc jsem se naučila, kam jaká knížka patří. Žádný systém jsem v tom neměla. Nejspíš už od mala mám dobrou orientaci. Kdo ví. Jasně já to vím, ale nepamatuju si to. Když jsem měla čtvrtku práce hotové, zavolala si nás ředitelka. Rázná, ale spravedlivá ženská.
"Ženy, máte chvilku?" zvolala ředitelka. Všechny jsme se sešly v půli dětského a dospělého oddělení. Vedle ní stál pohledný mladík, tak v mém věku, možná o něco starší. Byl to fešák. Nami do mě hned šťouchla, a naznačovala, jak je to fešák. Já ji ignorovala. "Chci vám představit vašeho nového kolegu. Jmenuje se Law Trafalgar." představila nám Lawa.
"Zdravím dámy, já jsem Law." představil se nám a usmál se na nás. Já mu úsměv oplatila. A myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se na něho usmál.
"Tady Jane, vám ukáže co a jak. Je to vaše spolu pracovnice, se kterou budete spolupracovat.'' představila mě Lawovi.
"Těší mě, Law." podával mi ruku Law.
"Těší mě, Jane." potřásli jsme si rukama.
"Tak a teď všichni do práce." zatleskala ředitelka a odešla. Law si ještě se všemi podal ruku a navzájem si řekla svá jména, ale bylo mi jasné, že si je tak snadno nezapamatuje, protože je tu nový. I já s tím měla maličko problémy. Ale časem jsem si ta jména zapamatovala.
"Tak co mám udělat, šéfová?" usmál se na mě Law. Zarazila jsem se, jak mi řekl. Poté jsem cítila, jak mi trošku zrudly tváře.
"Říkejte mi Jane. Nejsem žádná vaše šéfová." řekla jsem Lawovi. "Co kdyby jste mi pomohl vrátit tyto knížky na místa?" navrhla jsem.
"Klidně, jen mi řekněte, kam patří." usmál se Law. Oba jsme se pustili do práce a já Lawovi radila, kam která kniha patří. S jeho pomocí za pět minut deset jsme měli hotovo.
"Teď vás naučím s počítačem, jak se co dělá." řekla jsem a šli jsme za pult. Vše jsem mu ukázala. Law to rychle pochopil.
"Díky, ale radši bych pro dnešek vracel knížky na místo, pokud by to nevadilo. Než se rozkoukám." požádal mě Law.
"Bez problémů." usmála jsem na něho. Law mi úsměv oplatil.
"Máte v pátek čas?" hned byla u nás Nami a zeptala se Lawa, na volný čas. Bylo mi jasné kam tím míří.
"Ano mám, proč?" zajímalo Lawa.
"Nešel by jste s námi si někam sednout a pokecat? Seznámit se." vysvětlila Nami.
"Ale rád." souhlasil Law. "Hned po práci, nebo v nějakou dobu?" zeptal se hned na to.
"Hned po práci. Každý bydlí jinde a nevyplatí se to." vysvětlila pro změnu Robin.
"Jasně chápu." usmál se Law. Pak se otevřelo a každý se vrátil na své místo. "Jak dlouho tu pracujete?" zeptal se mě, protože k nám zatím nikdo nezavítal.
"Dva roky." odpověděla jsem mu.
"A jak vám dlouho trvalo, než jste si zapamatovala, kam jaká knížka patří?" divil se Law.
"Měsíc. Ale nebojte, to se naučíte i vy." usmála jsem se na něho.
"Myslíte?" pochyboval Law.
"Nepochybně." usmála jsem se. Law mi úsměv oplatil.
"Proč vaše kolegyně odešla?" zeptal se mě Law na mou předešlou kolegyni.
"Šla už do důchodu." odpověděla jsem.
"Mohu se zeptat? Ale je to osobní, a pochopím, když mě odpálkujete." chtěl se na něco zeptat Law.
"Klidně se ptejte. Buď odpovím nebo ne." usmála jsem se.
"Proč kulháte? Máte nějak zraněnou nohu?" zajímalo Lawa.
"Víte, před osmi lety jsem měla autonehodu a od té doby kulhám." řekla jsem pravdu, ale víc jsem to rozmazávat nechtěla. Nami s Robin věděli víc. Ostatní věděli přesně to, co se teď dozvěděl Law.
"A nejde to nějak operovat, aby jste nekulhala?" zeptal se Law.
"V nemocnici udělali maximum, co mohli. Byla jsem ráda, že mi ji zachránili a nemuseli amputovat." dodala jsem pravdu.
"To je mi líto." řekl Law.
"To nemusí. Vy za to nemůžete." usmála jsem se a snad jsem tím dala najevo, že o lítost nestojím. Vypadalo to, že to pochopil, protože dál se nevyptával. Asi hodinu a půl jsme si povídali, než začali chodit i k nám návštěvníci. Law celý den vracel knihy a když zrovna si nikdo nebyl u mě už půjčit knihy, tak jsem Lawovi ukázala, kam který kniha patří. Ale většinou se mě zeptal a já ho nasměrovala. Ze začátku chodily maminky s malými dětmi, ale po té jedné hodině i studenti základních škol. Ty starší sami, někteří s rodiči. Na obědě jsem byla sama. Nami šla do nejbližší restaurace se svým přítelem Sanjim. Po mně šel na oběd Law a já na půl hodinku osamotněla. Do sedmi jsme se nezastavili, jaký byl nával dětí.
"To je tu nával pořád?" zeptal se Law, když bylo po uzavření knihovny, tak jsme se dali my do uklízení neuklizených knih, ale nebylo jich tolik.
"Jak kdy, ale většinou ano." odpověděla jsem. V půl deváté jsme se šli všichni převléci. Law měl skříňku vedle Nami.
Sundala jsem si jmenovku, hodila na sebe mikinu a vzala tašku a zamkla skříňku.
"Tak zítra ahoj lidi." rozloučila jsem se.
"Ahoj zítra, Jane." řekla mi Nami s Robin nastejno.
"Na shledanou." rozloučil se Law.
"Na shledanou." rozloučila jsem se Lawem a šla ven zadním vchodem.
Šla jsem na autobusovou zastávku. Autobus měl jet za deset minut. Doufala jsem, že stihnu vlak. Za chvíli se u mě objevil Law.
"To je náhodička." pronesl Law.
"To je." usmála jsem se na něho.
"Kam jedete?" zeptal se mě Law. Hned jsem mu odpověděla. "To je náhodička, já tam taky bydlím." usmál se na mě. Byla jsem překvapena.
"Tak že jsme sousedi?" zeptala jsem se.
"Vypadá to tak." usmál se Law. "Ale je zvláštní, že jsem vás nikdy neviděl." zamyslel se.
"To já vás taky ne." usmála jsem se na něho.
"Tak to je velice možné, protože sousedy znám, některé dobře některé míň." usmál se na mě Law. Poté přijel autobus a oba jsme nastoupili. Vlak jsme stihli jen tak, tak. Jeli jsme spolu a celou cestu jsme se bavili o práci v knihovně. Nakonec jsme zjistili, že bydlí hned vedle mě. Domluvili jsem se na ráno, že pojedeme společně a každý šel do svého bytu.
Ve svém bytě jsem se šla hned osprchovat. Poté jsem uvařila večeři a zároveň oběd na další den. Po večeři jsem umyla nádobí a šla si lehnout. Ráno jsem zase vstávala v sedm. Ale tentokrát mi trvalo, než jsem usnula. Nechápala jsem čím to je.

Můj život - Prolog

14. března 2018 v 22:34 | Janey Trafy |  Můj život
Prolog - První začátky




Tak čím bych měla začít? Asi tím, kdo vlastně jsem. Jmenuji se Jane Mizuki a jsem na půl Japonka a na půl Angličanka. Táta je Japonec a mamka Angličanka. Už druhým rokem žiju v Japonsku, jinak jsem vyrůstala v Anglii. Táta se přestěhoval do Anglie za mamkou. Od mala jsem se od táty učila japonsky, tak proto s japonštinou nemám problémy. Mí rodiče se milovali, až do poslední chvíle. Když bylo osmnáct, tak zemřeli při autonehodě, kterou zavinil nějaký opilec. Já v autě taky byla a jako jediná to přežila. Jak říkám, podruhé jsem se narodila. Ale do dnes si nesu za nehodu následky. Málem mi amputovali nohu, ale naštěstí mi ji zachránili, ale mám ji celou pošramocenou, že kulhám. Jinak jsem měla zlomená žebra, rozdrcenou nohu a krvácení do mozku, kde se doktoři obávali, že jestli se proberu z bezvědomí, tak budu mít demenci. Naštěstí se tak nestalo. Ale měla jsem ztrátu paměti. Tu mám vlastně do dnes. Nepamatuju si své dětství. Jen co se dělo po té nehodě. Jak jsem se léčila a pomalu uzdravovala. Byl to zázrak, že jsem to všechno přežila. A kolik mi vlastně je let? už je mi dvacet šest. Od nehody uplynulo osm let. Mám dostudovaný gympl. Na vysokou jsem chtěla jít, ale nebyla taková, kterou jsem chtěla. Chtěla jsem jít na japonštinu. Jedna jazyková škola v Anglii je, tam se učíš japonštinu, korejštinu a čínštinu v jednom. A já chtěla jenom na tu japonštinu. Proto jsem si našla práci, jako sekretářka jednoho podniku. Byla jsem tam spokojená, ale bylo to přesto pro mě těžké. Všichni se mě stranili. Věděli o té nehodě, ale místo soucitu se mě báli nebo co. Neměla jsem jim to za zlé. Já ani soucit nechtěla, jen malé porozumění. Proto z toho vyplývá, že i když je mi dvacet šest, jsem stále pannou. Ale věřím, že někde je můj princ, který přijede na bílém koni pro mě. I když v Anglii jsem už nedoufala, že ho najdu. A taky že ne. A proč jsem se přestěhovala do Japonska? Pár důvodů mám. První je, že se mi jako Japonsko líbí. Jejich kultura, příroda, lidské soužití, i když se tu najde několik závistivých lidí. A nejen, že je to poklidný stát. Taky se tu odehrávají špatné věci, ale málo kdy se to objeví ve zprávách, že zrovna někdo někoho zabil. Možná, kdyby byl spáchán atentát, nebo nějaká přírodní katastrofa, že by se o tom mluvilo, ale jinak ne. Chtěla jsem Japonsko poznat osobně. A taky a to byl hlavní cíl, najít příbuzné z otcovi strany. Táta nikdy o svých příbuzných nemluvil. Teda myslím, že ne, protože si nic nepamatuju, tak nic nevím, ale když jsem vyklízela věci po rodičích, tak jsem našla jen jména babičky a dědy, ale to bylo vše. Kde žijí to jsem nevěděla. Byla jsem celá šťastná, když mi Japonsko vyšlo. Že mě přijalo, jako s otevřenou náručí. A říkali vítej doma, Jane. I když jsem si to jen namlouvala. Po rodičích jsem zdědila jmění. Ale nejsem ten člověk co utrácí, ale šetří. Na letenku do Japonska jsem si našetřila prací. Na jmění po rodičích jsem šáhla, když jsem si hledala byt. Našla jsem menší podnájem v jedné malé ubytovně, za rozumný nájem. Ale nejdřív jsem musela zaplatit za tři nájmy dopředu. A proto jsem musela šáhnout na peníze od našich. Práci jsem si našla v Tokijské národní knihovně. Byla jsem hned přijata. Za což jsem byla velice vděčná. V Japonsku jsem už dva roky. Živím se z peněz, které si vydělám prací, ale na živobytí jsem musela za ten měsíc, než jsem dostala svou první výplatu zase šáhnout, ale nebylo to tolik. Jsem takový šetřílek. Ženský z práce chodí na obědy do místní restaurace, nebo si něco objednají, ale já si nosím jídlo z domácí kuchyně, který si předešlý den uvařím. Kromě spolupracovnic nikoho neznám. A ještě jsem s hledáním babičky a dědy nezačala. Chtěla jsem se nejdřív rozkoukat. Ani své sousedy ještě neznám. To je vše o mně a mé minulosti. Teď žijme přítomností a zároveň i budoucností.

Chci tě - 6. kap.

14. března 2018 v 20:02 | Janey Trafy |  Chci tě
6. Adopce




Rina nesla rozchod s Lawem dost těžce. Tak jsem byla její oporou. Scházely jsme se každý pátek v putyce. Už mi to lezlo na nervy. Vždy se opila. A slyšet jak mi nadává mi taky příjemné nebylo. I když Rina nevěděla, že nadává mně. Nikdo nevěděl, že chrápu s Lawem. Se svým bratrem. Ale to co jsem k němu cítila, byla láska. Ale pak jsem Rině řekla už dost. Už jsme se nevídaly. Ne že bych ji vidět nechtěla, ale jak se upnula na alkohol, to mi vadilo.
Takhle jednou jsem v práci dostala za úkol sestavit rodokmen svých kolegů i svůj. Nejdřív jsem se rozhodla, že si seženu své podklady. V nejhorším, že se zeptám našich. Takže jsem si přitáhla práci domů. Jinak nikdy ani já, ani Law jsme si práci domů nebrali.
Hledala jsem svůj rodný list, který jsem k tomu potřebovala. Nikdy jsem si ho neprohlížela. Až teď, když jsem ho našla. A čekal tam na mě šok. Začala jsem se celá třást, i ten rodný list spadl na zem. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Law byl ještě v práci, tak nikdo nemohl vidět, jak jsem se celá třásla. Po chvíli dorazil domů Law.
"Zlato, jsem doma." zvolal Law ode dveří. Já nereagovala. Law mezitím si uklidil tašku a šel do obýváku. Tam mě našel zhroucenou mezi papíry. "Janey, co se stalo?" zeptal se starostlivě a objal mě. Místo odpovědi jsem se odtrhla od Lawa a dala mu ten svůj rodní list přečíst. Law si ho ode mne vzal a začetl se. Já se ještě celá třásla, ale slzy mi už netekly. "T-takže...to...znamená…" soukal ze sebe.
"Nejsme sourozenci. Ne pokrevní." dodala jsem za překvapeného Lawa. Law mě objal.
"Jsem za to moc rád." zašeptal mi do ucha. "Nemusíme náš vztah tajit. Není to trestné. Zněla úleva v hlase Lawa.
"To je…" dostala jsem ze sebe.
"Bál jsem se, kdyby si otěhotněla, jak to skrýt, že to dítě není moje. Ale teď se toho bát nemusím. A i kdyby si otěhotněla a byli bychom sourozenci, tak bychom si to dítě nechali. Na potrat bych tě ani nepustil." dodal rázně Law.
"Já bych na potrat nikdy nešla." řekla jsem taky rázně.
"To je dobře." políbil mě Law. "A kvůli čemu potřebuješ rodný list?" zeptal se mě Law.
"Mám v práci projekt. Sestavit rodokmen všech zaměstnanců včetně mého." řekla jsem Lawovi.
"Jsem za tvou práci rád. Nebýt tohoto projektu tajíme náš vztah do naší smrti." dodal s úsměvem Law. "Nepůjdeme to zapít?" navrhl, když si všiml, že jsem o něco klidnější.
"Můžeme." souhlasila jsem s Lawovým návrhem.
"Tak já se jenom převleču." dodal s úsměvem Law.
"I já se převleču." souhlasila jsem s Lawem Oba jsme se oblékli, zamkli byt a vyšli ruka v ruce ven.
Zašli jsme do nejbližší putyky. Tu jsme moc neznali, ale nebylo to tak strašné. Sedli jsme si do jednoho salónku, abychom nebyli rušeni. Law objednal dva panáky. Při pití jsme si různě povídali. Když jsme v sobě měli pátého panáka, tak Law zaplatil a šli jsme domů.
Nastoupili jsme do výtahu. Law mě začal líbat a já mu to oplácela. Když se výtah zastavil, tak Law mě objal kolem ramen, otevřel dveře a dal mi pusu na tvář, když jsem v tom zkameněla. Law se podíval co se děje. Poté si všiml Rini, jak na nás dva kouká.
"Rino, nech…" nedořekla jsem.
"TY DĚVKO!" křikla na mě Rina, nastoupila se slzami do výtahu a jela dolů. Já chtěla jít po schodech dolů a dohnat ji.
"Nech ji být. Ona se z toho dostane." utěšoval mě Law a nechtěl mě za ní pustit.
"Dobře…" řekla jsem nejistě. Law otevřel dveře a oba jsme vyšli dovnitř.
Doma jsme hned hupsli pod sprchu, kde jsme měli sex a pak ještě v posteli. Usnuli jsme až k ránu. Druhý den nás vzbudil zvonek u dveří. Oba jsme se probudili.
"Já tam zajdu." promluvil Law. Hodil na sebe trencle a šel ke dveřím. Já se mezitím oblékla a ustlala postel.
Pak jsem šla do kuchyně, kde už byli naši. A zrovna mile se netvářili. Podívala jsem se na Lawa a ten na mě. Obou došlo, že Rina si stěžovala našim.
"Ahoj mami, tati." pozdravila jsem oba dva.
"Sedněte si!" řekla přísně matka. Oba jsme poslechli a sedli si ke stolu k rodičům.
"Řeknete nám, co se děje?" zeptal se jich Law, i když oba dva jsme věděli, co se děje.
"Vy víte o co jde. A jak to hodláte řešit?" zeptal se otec, který byl v klidu oproti matce.
"Nijak. Jsme pár jako jsou jiné páry." odpověděla jsem stroze.
"Ale to je zakázané! Jste sourozenci!" zlobila se matka.
"Tak to řeknu jinak. Do kdy jste nám chtěli lhát o tomto?" zeptala jsem se maličko naštvaně a šla do obýváku pro rodní list. Poté jsem ho hodila na stůl před rodiče.
"Aha, takže to víte." povzdychl si otec.
"Proč si ho hledala?" zeptala se matka.
"Kvůli práci, ale to je teď jedno. Jak dlouho jste nám to chtěli tajit?" znovu jsem se obou zeptala.
"Nechtěli jsme ti to říct." řekl otec s povzdechem. Otočila jsem se na matku.
"Nechtěli jsme, aby sis vyčítala, že praví rodiče tě opustili, když jsi byla ještě malé miminko. Že tě nechtěli. Chtěli jsme tě toho ušetřit." vysvětlila nám matka.
"Ale teď jsem dospělá, pochopila bych to. Kvůli tomu jsem tajila s Lawem náš milostný vztah a bála se, že až na to někdo přijde, tak půjdeme do vězení. A taky jsem litovala toho, že nikdy nebudu mít děti. Ale teď je to jiné." obořila jsem se na matku.
"Janey, klid." uklidňoval mě Law.
"Janey má pravdu. Měli jsme jim to říct už dřív." souhlasil se mnou otec.
"Tak mi jedno vysvětlete. Proč jste se k sobě chovali jako psi?" zeptala se matka, co ji trápilo, nebo spíš honilo hlavou.
"Chtěl jsem na Janey zapomenout. Chtěl jsem, aby mě spíš nenáviděla, protože jsem věděl, že spolu nemůžeme být. Proto jsem bral tu nenávist, než lásku. A to si nepřestanu nikdy vyčítat." vysvětlil to Law.
"Neboj, já ti dávno odpustila." usmála jsem se na Lawa. Ten mi úsměv oplatil.
"Objednáme pizzu?" zeptala se mamka a usmívala se. Bylo vidět, že se i jí ulevilo.
,,Můžeme." souhlasila jsem. Nikdo neprotestoval, tak jsme si objednali pizzu.
A od té doby náš vztah není tajemstvím. Rina mě nenáviděla a smazala si mě z přátel. Katsuro se nadále s námi bavil, ale litoval, že nejsem s ním já, ale jsem s Lawem. Katsuro se totiž přiznal, že je do mě zamilovaný.
S Lawem jsme po roce měli svatbu a pak i děti. Byli jsme velká sedmičlenná rodina. A všichni jsme byli šťastní.

Chci tě - 5. kap.

14. března 2018 v 18:16 | Janey Trafy |  Chci tě
5. Nemocná




S Lawem jsme dorazili domů. Já si dala sprchu a zalezla jsem do postele. Hned jsem usnula, že jsem ani nevěděla, že si Law lehl vedle mě. Okolo sedmé hodiny ranní jsem se probudila s pocitem zimy. Zachumlala jsem se víc do deky. A vzápětí jsem zase usnula. Byla jsem nějak vyřízená. Ale i přesto jsem klepala kosu.
O hodinu později jsem se znovu probudila. Law seděl na posteli, přichystán vstát. Už jsem se chystala Lawa zeptat, co tu dělá, ale mluvila jsem na prázdno. Nebo spíš nemluvila vůbec. Nešlo ze mně vydat žádné slovo.
"Dobré ráno, Janey. Jak ses vyspala?" zeptal se mě Law, jakmile si všiml, že jsem vzhůru. Snažila jsem se mu říct, že nemohu mluvit. Otevírala jsem pusu, ale žádné slovo jsem ze sebe nedostala. Law mě pozoroval. "Jedeme na pohotovost." rozhodl, když mu došlo, že nemohu mluvit. Pokusila jsem se postavit na nohy, abychom jsem se oblékla, ale ztratila jsem balanc, jak jsem byla slabá a spadla zase na postel. Law byl hned u mě. Rukou se dotkl mého čela. "Máš horečku. Hned tě obleču." poznamenal a rychle se oblékl. Pak začal oblékat mě. Bylo trapně, ale neprotestovala jsem. Věděla jsem, že sama to nezvládnu. Law na mě hodil podprsenku, triko, mikinu, kalhotky, rifle, ponožky a pak mě i obul. Law vzal klíče od bytu a od auta. Zamkl byt a vzal mě do náruče a už jsme šli k autu.
Law vyjel a jel na pohotovost, protože obvodní doktorka v sobotu ani neděli nepracuje. Ještěže, že fungovala ta pohotovost.
Přijeli jsme k nemocnici. Law mi pomohl vylézt a uzamkl auto. Znovu mě vzal do náruče a odvedl mě do čekárny pohotovosti. Naštěstí doklady jsme měla u sebe, které mi ještě stačil Law vzít.
V čekárně jsme čekali asi deset minut, dokud nevyšla sestřička. Law ji podal kartu pojištěnce a tak si mě zavolala dál. Law zůstal venku.
Sedla jsem si vedle doktora. Doktor si něco zapisoval do počítače, tak se mi chvilku nevěnoval. Pak se na mě obrátil.
"Dobrý den, co vás trápí?" zeptal se doktor. Rukou jsem naznačila, že nemohu mluvit. "Sestři změřte jí teplotu." požádal sestřičku. Tak vstala a přinesla teploměr. Změřila mi teplot.
"Třicet devět pět." oznámila po chvíli doktorovi.
"Dobře, vyhrňte s tričko." požádal mě doktor. Já jsem poslechla. Doktor si poslechl moje dýchání. "Ještě mi ukažte krk." požádal mě Já jsem poslechla. "Tak je to obyčejná chřipka. Doma zůstaňte v posteli a berte tato antibiotika. Po pár dnech by se to mělo zlepšit." oznámil doktor. Já jsem přikývla. Sestřička orazítkovala recept, na který se doktor podepsal. Pak jsem vyšla ven.
Law seděl v čekárně a klepal nohama. To dělal vždy, když byl nervózní, nebo měl o někoho strach. Jakmile jsem vyšla ven, byl hned u mě.
"Tak co?" zeptal se mě Law. Pak mu došlo, že mu nemohu odpovědět, ale když jsem mu kázala recept, došlo mu, že jsem marod. "Hned to vyzvedneme." řekl a už mě vedl do lékárny, který byla v nemocnici a měla skoro nonstop otevřeno. Vyzvedli jsme recept, šli k autu a jeli domů.
Doma mě Law uložil do postele, já si vzala prášek a lehla jsem si. Hned jsem usnula. Když naši zjistili, co mi je, navštěvovali nás, hlavně mě, každý den. Každým dnem to bylo lepší a lepší. Teplota ustupovala, pomalu jsem začínala i mluvit. Antibiotika zabírala. Po týdnu jsem šla na kontrolu už svému obvodnímu doktorovi, Ten mi oznámil, že už jsem zdravá. Takže jsem se mohla vrátit do práce.
O týden později mě Rina pozvala na panáka. Já s tím souhlasila. Lawovi se to moc nelíbilo, protože se bál, že znovu onemocním. Ale přesto jsem šla.
Sešly jsme se v putyce. Rina tam byla jako první. Čekala před hospodou. Já přijela autobusem. Law mě tam chtě hodit, ale já mu řekla, že to nebude dobré. Teď rozhodně ne. Lawovi to došlo a nakonec souhlasil.
Obě jsme se pozdravily a šli do baru. Sedly jsme si na bar. Rina hned objednala panáka pro každou. Sice jsem to odmítala, že si dám jenom pivo, ale Rina si nedala říct.
"Prý miluje jinou. Pche, jak může vědět, že ona ho miluje? Vždyť je to děvka." zlobila se opilá Rina. Měla v sobě už osm panáků vodku. Já jenom tři. Když pila desátého panáka, tak na baru usnula. Nakonec jsem se maličko i opila já. Měla jsem pět panáků, ale ne natolik,abych jsem měla druhý den okno. Zaplatila jsem za nás oběd. Zavolala taxíka a čekaly jsme před barem. Rinu jsem měla na zádech.
"Janey? Co se tu stalo?" ozval se známý hlas. Otočila jsem na levou stranu. Tam stál Katsuro.
"Nic, jenom se Rina opila." usmála jsem se na Katsura.
"Ukaž já ti pomohu." nabídl se Katsuro. Byla jsem za to ráda.
Taxík za chvíli přijel. Katsuro dal Rinu do taxíka a sám si nastoupil k ní. Já ke spolujezdci. Řekla jsem řidiči adresu Rini a jeli jsme ji uložit do její postele. Katsuro zaplatil taxíkáři a už jsme táhli Rinu k ní domů.
Já jsem našla její klíče a odemkla jsem domovní dveře a pak i hlavní dveře. Katsuro uložil Rinu do její postele. Já napsala vzkaz, že jsem ji s Katsurem odvedla domů. Pak jsem s Katsurem odešla ven.
Venku jsme se s Katsurem dali do řeči. Nebo spíš Katsuro vyzvídal, proč se Rina opila. I když odpověď nejspíš znal.
"Law je prevít." zaklel Katsuro. Chtěla jsem se Lawa zastat, ale nakonec jsem se na to vybodla.
"Bude lepší, když půjdu domů." pronesla jsem ospale i trošku opile.
"Doprovodím tě." řekl rozhodně Katsuro. Chtěla jsem protestovat, ale Katsuro se nenechal přemluvit, tak jsem si povzdychla a oba jsme vyrazili ke mně domů.
Cestou jsme si různě povídali. Hlavně o tom, jak Law dal kopačky Rině. Chtěla jsem mu říct, že lásce člověk neporučí, ale mlčela jsem. Radši. Já totiž, kdy jsem maličko opilá, říkám pravdu. A bála jsem se, abych jsem neřekla něco, čeho bych jsem pak litovala.
Před mým bytem, nebo spíš panelákem u vchodových dveří jsem se s Katsuem loučila. Poznala jsem na něm, že by chtěl jít ven, ale čeká, až mu to navrhnu. Ale to se nedělo.
"Díky za pomoc. Já už teda půjdu." řekla jsem Katsurovi. Katsuro přikývl, počkal až jsem zalezla do baráku a odešel.
Doma na mě čekal Law. Hned mě objal, jakmile jsem otevřela dveře.
"Nemusel ses tak strachovat. Vše je OK." usmála jsem se na Lawa.
"Miluju tě a mám o tebe strach vždycky." vysvětlil mi Law.
"Taky tě miluju." dostala jsem ze sebe a tváře mi zrůžověli. Law na mě chvilku zíral, jak páv. "Je to pravda.Když jsem maličko opilá, říkám pravdu." vysvětlila jsem. Law se ke mně sehnula políbil mě. A já jeho. Pak jsme hupsli pod sprchu a pak do postele. Tam jsme prožívali vášnivou noc.

Kam dál