Březen 2018

Můj život - 7. kap.

20. března 2018 v 6:19 | Janey Trafy |  Můj život
7. Vzpomínky





Druhý den nás vzbudil budík. Hned jsem ho zaklapla a měla jsem co dělat, abych jsem nespadla z postele. Law mě včas zachytil.
"V pořádku?" zeptal se mě Law.
"Jo, díky." poděkovala jsem.
"Není zač. Hlavně že ti nic není." usmál se Law. Poté jsem vylezla z postele a šla do koupelny osprchovat se. Stále jsem nemohla uvěřit, že jsem skončila v posteli s Lawem. S moji láskou. Věděla jsem, že Rina, až se vrátí odmítnu. Vrátím mu prstýnek, se slovy, že mě to mrzí, ale miluju jiného. Takhle jsem se rozhodla ukončit vztah s Rinem. Bylo mi ho sice líto, ale nedalo se nic dělat. Lásce člověk neporučí. Když jsem vylezla ven a utřela jsem se a oblékla, tak jsem vylezla z koupelny. Postel byla ustlaná a Law byl v kuchyni.
"Půjčil jsem si tvou kuchyň." usmál se Law a dělal nám snídani.
"Nevadí, ale postel si měl nechat na mně." řekla jsem a šla jsem si sednout ke stolu.
"Rád jsem to udělal. Dneska po práci si promluvím s Robin. Rozejdu se s ní." oznámil mi Law.
"A já s Rinem, až se vrátí ze služební cesty." souhlasila jsem s Lawem. Sice mě mrzelo, že jsem zničila jeden vztah, ale byla jsem velice šťastná. Jak blecha, jak se říká. Law udělal sendviče.
"Dáš si kávu nebo čaj?" zeptal se mě Law.
"Čaj." odpověděla jsem a s jídlem čekala na Lawa.
"Klidně jez." řekl mi Law.
"Počkám na tebe." řekla jsem rozhodně. Po chvíli Law udělal dva čaje a sedl ke stolu ke mně. Oba jsme se dali do jídla.
"Myslíš, že z toho guláše co zbylo, bude něco i pro mě?" zeptal se mě Law.
"Už je to v lednici připravené. I pro tebe." usmála jsem se na Lawa.
"Díky, moc." poděkoval s úsměvem Law.
"Není zač." mávla jsem nad tím rukou.
"Dneska budu vařit já, pokud ti to nevadí." řekl mi Law.
"Jako večeři?" zeptala jsem se.
"A na zítřejší oběd. Všiml jsem si, že si vyváříš jídlo. Já bych to taky tak dělal, ale nebaví mě to, když si to vařím pro sebe. Proto mě to teď bude bavit, když budu vařit pro tebe." usmál se Law.
"Dobře, ale u vaření se budeme střídat." souhlasila jsem nakonec.
"OK." souhlasil Law. "Než jsem včera usnul, o něčem jsem přemýšlel." začal Law mluvit.
"A nad čím?" zeptala jsem se Lawa.
"Nad tím, že bych pustil ten byt a nastěhoval se k tobě. Pokud by ti to ovšem nevadilo." řekl Law, nad čím přemýšlel.
"Nebude mi to vadit. Budu ráda. Ale myslela jsem, že si včera říkal, že se nechceš stěhovat." souhlasila jsem s nápadem Lawa.
"Myslel jsem tím, stěhovat se k Robin. Za tebou bych šel i nakonec světa." usmál se Law. Taky jsem se usmála. Po snídani jsem umyla nádobí a nechala ho okapat. Vzala jsem tašku. Law si pro své věci došel k sobě. Sešli jsem se venku.
Oba jsme vyrazili směr knihovna. Cestou jsme si různě povídali. Law mě za ruku nechytil, ale chápala jsem, že si chce nejdřív promluvit s Robin. Dorazili jsme do práce. Robin čekala na Lawa venku. Já se šla převléci.
Nami tam už byla. Zrovna byla už převlečena a chtěla odejít.
"Ahoj Janey, jak se vede?" zeptala se mě Nami. Podívala jsem se na ni.
"Báječně." řekla jsem pravdu.
"Úplně záříš, děje se něco?" zeptala se starostlivě Nami. Byla jsem převlečena, tak jsme spolu vyrazily na naše oddělení.
Když jsme tam přišli, tak tam nikdo nebyl.
"Jen prosím, až ti to řeknu mlč." řekla jsem šeptem.
"Slibuju." slíbila mi Nami. Naklonila jsem se k ní.
"Včera se mi Law vyznal a vyspali jsme se spolu." zašeptala jsem Nami do ucha.
"Ne...vážně?" řekla překvapeně Nami.
"Jo." řekla jsem pravdu.
"Blahopřeju." řekla Nami a bylo vidět, že je šťastná i za mě.
"Díky." poděkovala jsem. Obě jsme se daly do práce. Mezitím přišel Law a Robin. Na Robin bylo poznat, že se zase pohádali. Ale už mi to nevadilo. Věřila jsem, že to s ní Law ukončí. Hned mi Law přišel na pomoc.
"Dneska jdu na večeři s Robin, tak přijdu později." pošeptal mi do ucha Law, když jsem uklízela knihy. Přikývla jsem. Celý den jsme makali, jak šroubci. Po pracovní době jsme se rozloučili.
"Škoda, že mám něco už v plánu se Sanjim, jinak bychom spolu někam zašly." zašeptala mi Nami do ucha.
"Tak příště." usmála jsem se na ni a šla jsem na autobus a pak na vlak a jela jsem domů.
Nevěděla jsem, jestli Law přijde nebo ne, tak jsem se dala do vaření jídla na večeři a na další den. Po jídle jsem umyla nádobí a šla se osprchovat. Při sprše jsem měla vzpomínku. Jako čistý záblesk. Jak jsem si na ni vzpomněla, rozbrečela jsem se. Byla to ošklivá vzpomínka. Když jsem vylezla ven a oblékla si pyžamo, někdo klepal na dveře. Šla jsem otevřít. Byl to Law.
"Není ti nic?" zeptal se mě Law starostlivě.
"Ne, proč?" divila jsem se a pustila Lawa dovnitř.
"Už klepu asi deset minut." řekl Law a vešel dovnitř. "Jinak promiň, že mi to tak trvalo." omluvil se mi Law.
"Promiň byla jsem ve sprše." omluvila jsem se zase já. "V pohodě. Sama jsem nevěděla kdy se vrátíš, a tak jsem udělala na zítra jídlo. I pro tebe." usmála jsem se na Lawa.
"Díky moc, zítra vařím já. A co je dobrého?" zeptal se Law.
"Rizoto." odpověděla jsem Lawovi.
"To se mi zamlouvá." usmál se Law. "S Robin jsem to ukončil." řekl mi Law. ,,Jen se vykoupu a přijdu za tebou.'' usmál se Law a šel do koupelny se osprchovat. Já mezitím udělala kávu. Law byl za deset minut hotový.
"Promiň, udělala jsem ti taky kávu, Ani nevím jestli ji chceš." došlo mi a omluvila jsem se.
"V pohodě rád si ji dám." usmála se Law. Sedl si vedle mě a napil se. Pak se dal do vyprávění.
U večeře:
Robin a Law šli do restaurace. Robin se těšila, že si ji s Lawem užije. Že se usmíří ale velice se spletla. Oba si objednali jídlo a pití. Robin si chtěla dát červené víno s Lawem, ale ten si dal jenom colu. Objednali si jídlo. Jedli mlčky. Ani jeden z nich nepromluvil ani slovo. Po jídle se Law napil zbytku coly.
"Robin, chtěl bych ti něco důležitého říct." začal mluvit Law.
"Poslouchám." řekla Robin a usmála se. Law se tvářil vážně.
"Víš...chci se s tebou rozejít." řekl Law Robin. Té zmizel úsměv z tváře. Toto nečekala.
"A-ale já tě miluju." dostala ze sebe Robin.
"Promiň, ale já tebe ne. A nikdy jsem tě nemiloval. Jen jsem se z tebou nedokázal rozejít poté noci. Byl jsem srab, protože jsem nechtěl, aby sis myslela, že mi šlo jen o sex." přiznal se Law.
"A-ale...'' nedokázala ze sebe víc dostat Robin.
"Promiň, ale je to tak. Jsem zamilovaný do jiné." přiznal se Law.
"Jane..." dostala ze sebe Robin.
"Ano, je to Jane." přiznal se Law, ale o té noci pomlčel. Robin se rozplakala. "Promiň." znovu se rozplakala Robin. Poté vstala, vrazila Lawovi facku a s brekem odešla. Law zaplatil a šel na autobusovou zastávku a pak na vlak. Jel za svou Janey.
U Jane doma:
Poslouchala jsem pozorně, co mi vyprávěl Law, jak to proběhlo.
"To je mi líto." řekla jsem, když Law dovyprávěl.
"Nemusí, mně to líto není." přiznal se mi Law. "A co ty? Jak ses měla?" zeptal se mě Law.
"Taky ti musím něco říct." začínala jsem se přiznávat.
"Děje se něco?" začínal se bát Law.
"Víš, jak jsem říkala, že nemám vzpomínky na dětství?" řekla jsem Lawovi. Ten jen přikývl na souhlas. "Tak ve vaně, když jsem byla, tak jsem si vzpomněla na jednu vzpomínku." řekla jsem.
"To je skvělé." zaradoval se Law.
"Právě že moc není. Mělo mi to dojít už včera, jak jsme se milovali, že to sice ze začátku bolelo, ale žádná krev se neobjevila, když člověk se miluje prvně. Myslela jsem si, že jsem panna. Vzpomněla jsem si, že když mi bylo třináct let, tak jsem odněkud šla přes park domů. V tom mě přepadli dva maskovaní muži a odtáhli do křoví, kde mě znásilnili." přiznala jsem a znovu mi tekly slzy. Law mě objal.
"To bude dobré." utěšoval mě.
"Proč zrovna na tuto vzpomínku?" zeptala jsem se s pláčem. Brečela jsem na Lawův hrudník.
"To nevím, ale určitě pak máš hezké vzpomínky, na které si časem vzpomeneš." utěšoval mě Law. Odtáhla jsem se od Lawa a setřela si slzy.
"Myslíš?" zeptala jsem se a podívala jsem se na Lawa.
"Určitě." usmál se Law. Znovu jsem ho objala. I Law objal mě.
"Půjdu spát." oznámila jsem po chvíli.
"Já taky." usmál se Law. Poté mě vzal do náruče a do té postele mě odnesl. Lehl si ke mně a já se k němu přitulila. Law usnul hned, ale mně to trvalo dost dlouho. Ale nakonec jsem taky usnula.
Ráno jsme se vzbudili na mého budíka. Zaklapla jsem ho a Law mě přidržoval, abych jsem nespadla na zem. Poté jsem vstala a šla pod sprchu. Oblékla jsem se a šla do kuchyně. Law mezitím zase ustlal postele a dělal snídani.
"Dobré ráno." popřála jsem, když jsem si sedla ke stolu. Law začal dělat čaje.
"Dobré ráno, jak ses vyspala?" zeptal se mě Law.
"Dobře a jak ty?" taky jsem se ho zeptala.
"Výborně." odpověděl Law a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila. Law na stůl položil obložené chleby s čaji. Dali jsme se do jídla. Po jídle jsem udělala nádobí a vyrazili jsme spolu do práce.
Celou cestu jsem se drželi za ruce. Law mě chytil a já jeho taky. Dorazili jsme před knihovnu. Před knihovnou čekala Robin. Law i já jsem se hned pustili.
"Ahoj, Jane mohu s tebou mluvit?" zeptala se Robin, ne moc příjemně.
"Můžeš." řekla jsem rozhodným hlasem.
"Mám na tebe počkat?" zeptal se mě Law a podíval se na mě.
"Nemusíš, jdi zatím pracovat, já hned přijdu." řekla jsem a usmála jsem se na Lawa. Law přikývl a šel do knihovny. Robin čekala, dokud Law nezalezl do budovy. "Tak co se děje, Robin?" zeptala jsem se Robin na rovinu.
"Přebrala si mi přítele, víš to?" začala trošku křičet Robin.
"Promiň, ale uvědomuju." omluvila jsem se Robin.
"Žádné promiň nestačí. Sama víš, jak Lawa miluju a ty mi ho sprostě přebereš!" začala Robin křičet.
"Vím, ale já ho taky miluju." přiznala jsem se. Ale nekřičela jsem.
"Vím, poznala jsem to na tobě! Ale Rin ti nestačil, musela si toho využít, když tu Rin není a přebrat mi ho!" dál křičela Robin.
"Je mi to líto, ale lásce neporučíš." řekla jsem v klidu.
"Něco ti řeknu! Už nejsme kamarádky!" křikla na mě. Nechala mě tam stát s otevřenou pusou a v šoku. A odešla do budovy. Po chvíli jsem se vzpamatovala a šla do budovy se převléct a dát se do práce.
Po týdnu:
Dneska jsem měla mluvit s Rinem. Pozval mě do restaurace. Law se mezitím nastěhoval ke mně a byt pustil. Rin na mě čekal po práci před knihovnou.
"Ahoj Rine." pozdravila jsem ho. Rin ke mně přišel a chtěl mě políbit, ale včas jsem se odtáhla. Ostatní mezitím odešli domů a já s Rinem šla na tu večeři.
Přišli jsme do restaurace a Rin objednal pití. Objednal červené víno. A k jídlu místní specialitu, ale nejdřív se mě zeptal, jestli mi to nevadí. Řekla jsem, že ne. Po jídle jsme začal konverzovat. Při jídle mi jen vyprávěl o služební cestě, jak vše probíhalo.
"Tak Jane, už ses rozhodla? Vezmeš si mě, nebo ne?" zeptal se přímo Rin. Podívala jsem se na něho.
"Promiň Rine, ale vzít si tě nemůžu. Nemiluju tě. Miluju někoho jiného." přiznala jsem pravdu a sundala z prsteníčku prsten a vracela jsem ho Rinovi. "Promiň." omluvila jsem se. Rin si vzal prstýnek a schoval ho.
"V pohodě. Tak nějak jsem to čekal." usmál se Rin. "Doufám, že budeme přátelé a budeme se vídat." dodal a bál se, že odpovím ne.
"To budu jedině ráda." usmála jsem se na Rina. Rin zaplatil jídlo a doprovodil mě na autobusovou zastávku.
"Tady tě opustím, ať se pak nemusím vracet, nevadí doufám." oznámil mi Rin.
"Nevadí." usmála jsem se na něho. I Rin se usmál na mě. Počkal, dokud mi nepřijel autobus a já nenastoupila. Poté jsem jela domů, za Lawem.
Doma jsem hupsla hned pod sprchu. Law už najezený byl a čekal s kávou na mě. Při sprše se mi v hlavě mihla vzpomínka. Vylezla jsem rychle ven a šla si sednout ke stolu k Lawovi.
"Stalo se něco?" zeptal se mě, když si všiml, že jsem maličko rozrušena.
"Na něco jsem si zase vzpomněla." přiznala jsem pravdu a napila jsem se kávy.
"Na co sis vzpomněla?" zeptal se mě Law a objal mě kolem ramen. Víc jsem se k němu přitulila.
"Že po smrti babičky a dědy, mamku a tátu v Anglii nic netáhlo. Dostali oba pracovní nabídku v Japonsku a vraceli jsme se do Japonska. Při cestě na nádraží to do nás napálil ten náklaďák. A taky vím, proč se táta rozešel ve zlém se svými rodiči. Babička a děda nesouhlasili, aby táta šel pracovat a žít do Anglie. Táta se s nimi pohádal a poté odletěl za mamkou a za mnou domů do Anglie a se svými rodiči nikdy táta pak nekomunikoval." řekla jsem, na co jsem si vzpomněla.
"Smutné, ale báječné." řekl mi Law a políbil mě do vlasů.
"To jo. Už věřím tomu, že si postupně na vše vzpomenu." usmála jsem se a podívala se na Lawa. Ten se na mě taky podíval a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.
Postupem času jsem si začínala vzpomínat na svůj předešlý život. Lawa jsem představila babičce a dědovi. Hned ho přijali do rodiny a postupně jsem jim vyprávěla, na co všechno jsem si vzpomněla. Babička to vždy oplakala a já s ní. A navzájem jsem se konejšily. Od té doby žiju konečně šťastný život.

Můj život - 6. kap. +18

19. března 2018 v 17:08 | Janey Trafy |  Můj život
6. Služební cesta




Uběhl rok, co jsem se poznala s Rinem. Asi po měsíci známosti jsme spolu začali chodit. Přesto jsem stále myslela na Lawa. Ale už to tolik nebolelo. Ale s Rinem jsem žádný sex neměla. Domluvili jsme se, že na nic spěchat nebudeme, když nechci. Byla jsem ráda, že je to chápavý člověk. Každý večer se pro mě stavil v práci a doprovodil mě domů. Občas i u mě přespal, ale já u něho nikdy nebyla. Bydlel ještě s maminkou. Jeho maminka byla vážně nemocná, tak se o ni staral. Chápala jsem to. Možná bych taky ještě bydlela s rodiči, kdyby žili. Kdo ví, jak by to bylo. Třeba bych ani nebyla v Japonsku, ale stále v Anglii s rodiči. Ani Lawa bych jsem nepoznala. Ale říkala jsem si, že možná by to bylo lepší. Kdo ví. Law s Robin taky spolu stále byli, ale byli maličko na kordy. V práci se nehádali, ale bylo poznat, kdy se pohádali a kdy ne, protože Robin byla vždy naštvaná. Law ani Robin se mi nesvěřovali, tak nevím o co šlo. Možná to věděla Nami, že Robin se jí třeba svěřila, nevím, ale věděla jsem, že pokud Nami slíbila mlčenlivost, tak mlčela. Ani mi nic nenaznačila. Jinak Rin u mé babičky a dědy nikdy nebyl, ale když jsem u nich byla na návštěvě, tak jsem jim o něm hodně často vyprávěla. Hlavně babičce. Když jsme si byli jednou za měsíc sednout, tak Rin šel s námi. Bylo mi to vůči Nami nefér, protože ta Sanjiho vzít nechtěla, že bude sama, ale sama tvrdila, že jí to nevadí. I Rin říkal, že přestane s námi chodit, ale Nami mu to rozmluvila. Proto s námi chodil. Robin a Lawa jsme se neptali, jestli jim to vadí, nebo ne. Oni se taky neptali, jestli nám vadí, jak se stále drží za ruce a pusinkují se. To my s Rinem se taky držíme za ruce, ale jen když někam jdeme, kdežto oni, i když sedí. Vadilo mi to a hodně, ale mlčela jsem. Nechtěla jsem tím nějak rozpoutat hádku, nebo aby někdo nepřišel na to, že jsem stále zamilovaná do Lawa. Nami to věděla. Radila mi, abych to s Rinem ukončila, ale zase mi rozuměla, že na Lawa chci zapomenout a jinak to nepůjde.
Zrovna jsem tančila s Rinem. Tančili jsem pomalu, nespěchali jsme. Noha při tanci mě bolela, ale nebylo to tak strašné. Tančit jsem dokázala. Po pěti písničkách jsme si šli sednout k Nami. Tentokrát u stolu seděl i Law s Robin. Frauovi se moc tančit nechtělo, tak zůstali sedět.
"Jak se tančilo?" zeptala se mě Nami.
"Jo dobře." řekla jsem pravdu a usmála jsem se.
"Je to dobrá tanečnice." usmál se Rin.
"Nepřeháněj." usmála jsem se na Rina.
"Nepřeháním, jen říkám pravdu." usmíval se Rin.
"Dobrá, dohadovat se nebudu." rezignovala jsem, ale nesouhlasila jsem. Popíjeli jsme pití a bavili jsme se. Všimla jsem si, že Law se moc nebaví. Chtěla jsem se ho zeptat, ale radši jsem mlčela. Asi po hodince odešla Nami, protože jí volal Sanji. Vrátil se z nějaké cesty, tak Nami pospíchala domů, aby se mohli vidět. Chápala jsem to. Taky se mi chtělo jít domů, protože toto by se mohlo brát jako dvoj rande, a z toho jsem nebyla nadšena. Ale moc dlouho jsme to nevydrželi. Robin chtěla už jít domů a Law řekl, že ji doprovodí. Poté jsme to zabalili i my dva. Před barem jsme se rozloučili a každý si šel svým směrem.
Došli jsme před můj byt. Otevřela jsem dveře a podívala jsem se na Rina.
"Nechceš jít dál?" zeptala jsem se ho a usmála jsem se.
"Rád půjdu." usmál se Rin. Oba jsme si sundali boty a vešli jsme dovnitř.
"Dáme kávu?" zeptala jsem se Rina a šla do kuchyňky.
"Můžeme. Nechceš pomoci?" zeptal se mě Rin.
"V pohodě, to zvládnu sama." usmála jsem se na Rina a šla dělat dvě kávy. Za chvilku byly hotové a já je položila na stoleček a sedla jsem si k Rinovi.
"Díky." poděkoval za kávu Rin.
"Není zač." usmála jsem se.
"Chtěl bych ti něco říct." začal Rin. Napila jsem se kávy a podívala se na Rina. Všimla jsem si, jak mu maličko zrůžověly tváře.
"Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Nic vážného." hned dodal Rin a zakýval hlavou.
"Tak nenapínej." napomenula jsem Rina a usmála jsem se. Rin šáhl do tašky a vyndal krabičku.
"Víš, sice se známe rok a něco, ale moc tě miluju a rád bych jsem si tě vzal za ženu." požádal mě o ruku Rin a nastavil moji ruku a dál mi na levý prsteníček prstýnek.
"Ale já…." chtěla jsem něco říct, ale Rin mě přerušil.
"Neodpovídej hned. Nech si to promyslet hlavou. Teď jedu na týden na pracovní cestu do Osaky. Vím, že tam máš příbuzné, ale já bych na tebe čas neměl a ubytování tam mám i se stravou. Až se po týdnu vrátím, tak mi dáš odpověď." přerušil mě Rin a dal mi prst na ústa. "Jen ho nos a přemýšlej." dodal.
"D-dobře." dostala jsem ze sebe a pousmála jsem se. "Jinak moc pěkný prstýnek." řekla jsem a dívala jsem se na něho.
"Jsem rád, že se ti líbí. Káva je moc dobrá." pochválil Rin moji kávu, když se napil.
"Je to obyčejná káva." usmála jsem se.
"Ale je vařena tebou." vysvětlil mi Rin. Při pití kávy jsme si povídali a pak se šli zvlášť osprchovat a spát.
Další den venku:
Rinovi ráno zazvonil budík. Opatrně vstal, aby mě nevzbudil. Oblékl se a odemkl byt a zase za sebou opatrně a potichu zavřel dveře. Sešel po schodech dolů a narazil na Lawa, který se vracet z ranního běhání.
"Ahoj, Lawe, myslel jsem, že budeš s Robin." divil se Rin.
"Ahoj Rine, já ji jen doprovodil domů." přiznal Law.
"Mám pro tebe novinku. Nevím jestli dobrou nebo špatnou." začal Rin.
"Co se děje?" zeptal se nepříjemně Law.
"Vím, že mě moc v lásce nemáš. Že jsi zamilovaný do Jane a ne do Robin. Ale Jane jsem včera požádal o ruku." řekl Lawovi Rin. Law byl v šoku.
"A-a co ona na to?'' dostal ze sebe otázku Law.
"Zatím se nevyjádřila. Dal jsem jí týden na rozmyšlenou. Pak se uvidí." řekl mu Rin pravdu.
"Ale to nic neznamená, zatím." bylo vidět, že se Lawovi ulevilo.
"Pravda, ale myslím si, že šanci u ní mám." řekl Rin. "Tak se měj já pospíchám do práce." rozloučil se s Lawem. Law šel do svého bytu, ale nejdřív se zastavil u mých dveří a zíral na ně takových pět minut, než se odebral do svého bytu.
U Jane:
V sedm mě vzbudil budík. Rin byl už pryč. Šla jsem pod sprchu a pak jsem se oblékla. Udělala jsem si dva chleby. Jeden k snídani a druhý ke svačině do práce. Najedla jsem se a vzala tašku a šla jsem na chodbu a zamknout byt.
"Ahoj Jane, jak se vede?" ozvalo se za mnou. Lekla jsem se. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." hned se omluvil Law.
"Ahoj Lawe, co ty tu?" byla jsem překvapena.
"Včera jsem jen Robin doprovodil domů a vrátil se sem." přiznal se Law.
"Aha." řekla jsem. Došlo mi, že se zase pohádali.
"Nepůjdeme do práce?" zeptal se Law. Přikývla jsem a vyrazili jsme do práce. Cestou jsme si různě povídali.
Došli jsme do práce a před budovou knihovny čekala Robin. Čekala na Lawa. Já šla dovnitř a Law byl venku a mluvil s Robin. Nami už byla u skříněk. Hned si toho prstýnku všimla.
"Janey, t-ty jsi zasnoubená?'' byla překvapena Nami.
"Ne tak docela." řekla jsem. "Rin mě požádal o ruku včera u mě doma, ale dal mi týden na rozmyšlenou, abych jsem se rozhodla, jestli ho chci nebo ne." vysvětlila jsem Nami, jak to je.
"Aha, tak to jo. A už víš, jak ses rozhodla?" zeptala se Nami.
"Asi řeknu ano." řekla jsem, když v tom dovnitř přišel Law s Robin. Bylo poznat, že se zase pohádali. Nevšimla jsem si, jak se Law zarazil, když slyšel, když jsem řekla to ano. Poté jsme s Nami odešli pracovat. Za chvíli se k nám připojil Law a Robin.
Večer jsme končili v práci. Robin si v tom všimla mého prstýnku.
"Jane, gratuluju k zasnoubení." pogratulovala mi Robin.
"Díky, ale..." nedořekla jsem.
"Janey, nechceš jít se mnou na kávu?" zeptala se mě náhle Nami, aniž by mě nechala domluvit.
"Ráda.'' řekla jsem a usmála jsem se. Pochopila jsem, že chce se mnou mluvit osamotě. Poté jsme se rozloučili s Robin a Lawem a šly jsme s Nami do kavárny.
V kavárně bylo málo lidí. Sedly jsme si do druhého patra. Za chvíli byla u nás číšnice a my si objednaly kávu latté.
"Víš Janey, chci s tebou o něčem mluvit." začala Nami.
"Co se děje, Nami?" zeptala jsem se Nami, protože jsem původně věděla, že dneska měla trávit večer se Sanjim.
"Nerozmyslíš si to ještě s tou svatbou?'' zeptala se mě Nami.
"Proč? Rin je moc hodný a chápavý člověk. A svým způsobem ho mám ráda." přiznala jsem Nami.
"Vím, ale nemiluješ ho, že ne?" dál se vyptávala Nami.
"To ne mno. Ale třeba se do něho zamiluju." nedala jsem se.
"Je to možné, ale když si to nedokázala po roce, pochybuju, že to dokážeš po svatbě. Law bude prostě jednička." nedala se Nami. Musela jsem uznat, že má pravdu.
"To máš pravdu." uznala jsem. "Ale Law je s Robin. S tím nic nenadělám a trápit se kvůli tomu, taky nechci." přiznala jsem.
"Chápu tě Janey. Ale brát si někoho bez lásky, taky není dobré." souhlasila se mnou Nami na půl. Napila jsem se latté. "Promysli si to ještě. Máš na to týden." dodala. V tom jsem měla telefonát.
"Promiň." omluvila jsem se Nami a zvedla hovor. Byl to Rin. "Ahoj, mám se fajn a jak ty?" zeptala jsem se ho, když jsem odpověděla, na jeho otázku. "Teď jsem s Nami na kávě." řekla jsem pravdu. "Nerušíš." řekla jsem a kdyby seděl naproti mě, tak by viděl, jak jsem se usmála. "Tak se měj krásně, pa." rozloučila jsem se s Rinem a položila hovor. "Promiň, to byl Rin, pozdravuje." omluvila jsme se Nami a vyřídila jsem vzkaz.
"Díky, až s ním budeš zase mluvit, že ho taky pozdravuju." řekla mi Nami.
"Dobře vyřídím." usmála jsem se na ni. "Myslíš?" zeptala jsem se a vrátila jsem se k předešlému rozhovoru.
"To nemyslím, ale vím." řekla mi Nami.
"Dobrá promyslím to." usmála jsem se na Nami.
"A Robin ani Lawovi neříkej, že se máš rozhodnout. Vědět to nemusí." řekla mi Nami.
"Proto si mě přerušila, když jsem to chtěla Robin vysvětlit, že?" zeptala jsem se.
"Přesně tak. To byl hlavní účel pozvání na kávu, a žádné řeči, zvu tě." řekla Nami trošku výhružně.
"Dobrá, nic nenamítám." zasmála jsem se. "A neměla si náhodou být se Sanjim?" zeptala jsem se Nami.
"Kvůli tomu, že jsem chtěla s tebou mluvit, jsem to zrušila. Navíc by s ním legrace nebyla, chodí z práce unavený." přiznala se mi Nami. "Ale klape nám to, to zase jo." dodala hodně rychle.
"Chápu. Ale měla by si jednou pozvat Sanjiho na naše posezení. Ráda ho zase uvidím." řekla jsem Nami. Ta se na mě usmála.
"Jestli ho dokopu, tak přijdeme." zasmála se Nami. I já se zasmála. Dopily jsme a vyrazily jsme každá k sobě domů.
O tři dny později:
Byla jsem doma po práci a vařila si na další den oběd a na dnešek večeři. Rin mi už volal, jako každý večer. V tom někdo zaklepal na dveře. Ztlumila jsem plamínek a šla jsem otevřít. K mému překvapení tam stál Law. V ruce držel lahvinku vína.
"Ahoj Jane, mohu dál?" zeptal se mě.
"Ahoj Lawe, ale jistěže, jen si dělám večeři.'' řekla jsem a poodstoupila jsem stranou, aby mohl Law vejít.
"Dáš to prosím chladit? Zrovna jsem to koupil." řekl Law a podával mi lahvinku vína.
"Jistěže." řekla jsem a dala lahvinku do lednice. "Jídlo bude za chvíli hotové." oznámila jsem Lawovi.
"Já jíst nebudu. Nebudu tě vyžírat." dodal hned Law.
"Ale budeš a bez řečí." řekla jsem maličko rázně. Byla jsem překvapena, že Law dorazil, ale na jednu stranu mě to těšilo.
"Dobrá, ale dám si jen maličko." souhlasil nakonec Law. Dodělala jsem jídlo a oba jsme se navečeřeli. "Bylo to moc dobré." pochválil můj guláš Law.
"Díky." poděkovala jsem.
"Za pravdu se neděkuje." usmál se Law. "Víš proč jsem tu?" zeptal se mě Law.
"Nevím, ale nechci se vyptávat." přiznala jsem, ale přesto mě to zajímalo.
"Rád bych si s někým promluvil o problémech, které mám s Robin." začal říkat Law. Došlo mi, že si vybral mě, jako svěřovací vrbu.
"Naliju to víno." řekla jsem, než se Law začal svěřovat. Jenže otevřít mi to nešlo. Law přišel ke mně a přes ze mne flašku otevřel. Zčervenaly mi tváře. Cítila jsem jeho dech na svém krku. Po rukách se mi objevila husina. "D-díky." dostala jsem ze sebe. Poté jsem nalila do skleniček a Law si zase sedl. Položila jsem skleničky na stůl a sedla si naproti Lawovi. Law vstal a sedl si vedle mě. Hodně mě tím překvapil.
"Na co připijeme?" zeptal se Law.
"Nevím, co na přátelství?" navrhla jsem.
"Co na lásku?" navrhl Law. Docela mě tím překvapil.
"T-tak dobře." souhlasila jsem na konec a přiťukli jsme si. Oba jsme se napili.
"Víš...s Robin nám to moc neklape." začal vyprávět Law. Bylo to, co jsem slyšet nechtěla. Ale nic jsem najevo nedala a poslouchala jsem. "Ona chce, abych jsem se k ní nastěhoval. Jenže já nechci. Známe se sice přes rok, ale i tak. Přijde mi, že je moc brzo. Nemůže to pochopit. Kvůli tomu se stále hádáme. A nejen kvůli tomu, ale i kvůli tobě." dostával ze sebe Law.
"Kvůli mně?" podivila jsem se.
"Ano. Obviňuje mě, že tě miluju a záleží mi víc na tobě než na ni. A musím říct, že v tomto případě se neplete." pokračoval Law. Byla jsem zaskočena a nezmohla jsem se na slovo. "Protože ji nemiluju. Miluju tebe a vždycky jsem tě miloval. Ten první večer jsem s tebou tančit nešel, protože si jednoho odmítla, se slovy, že nemůžeš. Došlo mi, že je to kvůli té noze. Když jsem slíbil, že ji doprovodím domů, tak jsem s ní šel. Chtěl jsem ji jen doprovodit a zase se vrátit. Pozvala mě na kávu. Když pak u ní doma mě políbila, tak jsem neodolal a vyspal se s ní. Nechtěl jsem se ukázat jako hajzl, a začal jsem s ní chodit, ale stále jsem myslel na tebe. Začal jsem žárlit, když si začala tančit s Rinem. Došlo mi, že jsem se tě měl nejdřív zeptat, jestli smíš nebo nesmíš tančit a ne se jen tak rozhodnout bez myšlenkovitě. Když si s ním začala chodit, žárlil jsem o sto šest. Od té doby se s Robin jen hádám a už mě to unavuje. Neber si Rina, vem si mě. Miluju tě, Janey." řekl svůj proslov. Byla jsem nadmíru šokována. Toto jsem nečekala. Potom jeho proslovu mě Law políbil. Já neodolala a taky jsem Lawa políbila. Law odložil mou sklenici vína na stůl, vzal mě do náručí a přenesl na postel, aniž by mě přestal líbat. I já Lawa líbala. Splnil se mi můj sen. Lawa jsem stále milovala.
Položil mě na postel a rukou zajel pod mé tričko a začal si rukou hrát s mým prsem. Jeho polibky směřovali k mému krku. Začala jsem vzdychat. Bylo to moc příjemné. Pomalu mi svlékl tričko. Já mu začala taky svlékat košili. Zápasila jsem s jeho knoflíky. Trochu mi s tím pomohl. Pak jsme přešli na tepláky a rifle. Za chvilku jsme byli jen ve spodním prádle. Já víc vzdychala a Law nepřestával líbat na rtech a na krku. Svlékli jsme si spodní prádlo a Law opatrně do mě vnikl. Bolelo to, ale snažila jsem nedat nic najevo. ,,Budu opatrný.'' zašeptal mi do ucha a vnikl do mě celý. Zabolelo to, ale bylo to zároveň příjemné. Začal víc přirážet a já víc vzdychala. I Law po chvíli začal vzdychat. Rukou si hrál s prsem a druhé mi lízal a cucal. Po půl hodině jsme se udělali navzájem. Law si lehl a já si položila hlavu na jeho hruď.
"Miluju tě, Lawe." zašeptala jsem.
,,A já tebe, taky a moc tě miluju, Janey.'' zašeptal Law. Poté jsem mu usnula v náručí.

Můj život - 5. kap.

19. března 2018 v 13:30 | Janey Trafy |  Můj život
5. Nová známost





Byly to tři měsíce, co Law chodil s Robin. Jednou přespal Law u Robin podruhé Robin u Lawa. Nenáviděla jsem ty situace, kdy Robin přespávala u Lawa. Protože se drželi za ruce a to mi vadilo. Celou cestu se nepustili. Žárlila jsem, ale slíbila jsem babičce i sobě, že ten vztah nepřekazím. A co splním, to dodržím. Říkala jsem si, že hold Law není ten můj princ na bílém koni, že ještě někde na mě ten pravý čeká. Jen nevím kde. Ale někde určitě je. Byla jsem stále zničená z toho, že jsem si nechala utéct svou první opravdovou lásku, ale už jsem nebrečela. Když Law šel spát k Robin, tak Nami šla ke mně na kávu a pokecat. Samo sebou, že se věnovala i svému příteli Sanjimu, ale i mně. Tušila, že potřebuju něčí oporu, a ona tu pro mě byla. A vždycky bude. Byla jsem za ni ráda. Opravdová kamarádka. Ba spíš přítelkyně. Už jsme nepili alkohol, to jen jednou, ale popíjeli jsme kávu nebo čaj a povídali si. Ze začátku jsem si pobrečela, ale teď jsem už nebrečela.
Pomalu jsme končili v práci. Dneska jsme byli domluveni, že si zajdeme posedět. Už jsme měsíc nebyli. Nejradši bych tam nešla, protože vidět ty dva, fakt nemusím, ale nechtěla jsem trhat partu a taky nechat tam Nami osamotě.
"Konečně padla." pronesl v osm pět Law. Všichni jsme odešli do šaten se převléci. Venku jsem čekala s Nami mezi prvníma.
"Jak ti je Janey?" zeptala se mě Nami. Poté co jsem jí řekla, že mi tak říká babička se toho chytla, a taky mi tak začala říkat. Mně to nevadilo.
"Ujde to." řekla jsem a pousmála jsem se. Nami věděla, jak trpím. Ale na víc se nezeptala, nebo neřekla, protože přišel Law s Robin a drželi se za ruce. Žárlila jsem, bolelo mě to u srdce. S Nami jsme vyrazily jak první, abych jsem nemusela vidět, jak se ty dva drží za ruce. Nami mě chytla kolem ruky a šly jsme. Různě jsem si povídaly, abych jsem přišla na jiné myšlenky.
Došli jsme do baru a číšník nám hned udělal objednávku pití. My jsme si šli sednout na naše místa. Seděla jsem tentokrát vedle Nami a na proti Lawovi. Law si musel už všimnout, že se mu snažím vyhýbat jak jen to jde, ale nic lepšího mě nenapadalo. Ale Law nikdy nedal nic najevo a ani se nezeptal, co se děje, nebo tak. Za chvilku nám přinesli pití a jídelní lístky.
"Na co připijeme?" zeptal se Law.
"Co na lásku?" navrhla Robin a chytla za ruku Lawa. Chtělo se mi utéct. Ale držela jsem se.
"A přátelství." dodala Nami a všichni jsme si přiťukli. Pak jsme si objednali každý své jídlo. Já si dala co obvykle. Po jídle začala hrát hudba. Law vyzval Robin k tanci. Oba si šli zatancovat.
"Promiň, Janey." omluvila se mi Nami. Podívala jsem se na ni.
"Proč se mi omlouváš?" divila jsem se.
"Že jsem ti tenkrát neřekla dřív o tvých citech víc a nešla si pro Lawa, aby si zatančil i on s tebou.'' vysvětlila mi Nami.
"Nemusíš se omlouvat. Já bych ti stejně nevěřila a pro Lawa bych nešla." usmála jsem se na ni. "A pokud mě omluvíš, asi půjdu domů. Moc mě to tu nebaví dneska a koukat na ty dva fakt nechci. Na to nemám žaludek." řekla jsem a vstala jsem.
"Smím prosit?" ozvalo se vedle mě. Přišel mladý muž. Podívala jsem se na něho. Byl to pohledný muž. Měl krásně modré studánkovité oči a tmavě modré vlasy. Ale proč ne. Řekla jsem si.
"Ráda." řekla jsem a šli jsme spolu na parket.
Bála jsem se, že jak uvidí, že pajdám, že hned zdrhne, ale on ne. Usmál se na mě. Na parketu mě jemně chytl za ruku a pomalu jsme začali tančit. Nikam nespěchal. Tančili jsme pomalu. Nebylo kam spěchat.
"Jaké je vaše jméno?" pošeptal mi do ucha.
"Jane Mizuki." představila jsem se. "A jak vy?" taky jsem se ho zeptala na jméno.
"Rin Okumura." představil se mi. "Máte krásné jméno." řekl mi. Zrůžověly mi tváře.
"Díky." poděkovala jsem.
"Za pravdu se neděkuje." zašeptal mi Rin do ucha. Zrudla jsem ještě víc. Při tanci jsem si nevšímala Lawa ani Robin. Takže jsem si nevšimla, jak Robin na mě mrkla.
"Nebude vám vadit, když přestaneme?" zašeptala jsem mu do ucha.
"Bolí vás ta noha?" zeptal se mě Rin.
"Ani ne, ale nechci kamarádku nechávat samotnou sedět u stolu." řekla jsem pravdu.
"Jistěže, nevadí mi to." usmál se Rin. Já mu úsměv oplatila a oba jsme si šli sednout.
Já si sedla k Nami. Ta chtěla hned vyzvídat, jenže Rin k nám přišel a přinesl tři sklenice sake.
"Připijeme si?" zeptal se nás. Obě jsme se na sebe podívaly. Poté jsme přikývly, že ano.
"Já jsem Rin." řekl nám Rin a pozvedl svoji číši sake. I já ji nadzdvihla a Nami nás následovala.
"Jane." řekla jsem.
"Nami." řekla Nami a všichni jsme si přiťukli. Začali jsme si všichni tykat.
"Jak se znáte?" zeptal se nás Rin.
"Z práce." odpověděla Nami.
"Kde pracujete?" dál se vyptával.
"V knihovně." odpověděla jsem tentokrát já "A ty?" zeptala jsem se ho taky.
"Jako podnikatel v jedné počítačové firmě." odpověděl mi Rin. Poté se k nám přidala Robin s Lawem.
"Dobrý den." pozdravila Robin.
"Dobrý den." pozdravil Law.
"Dobrý večer." pozdravil Rin.
"Omluvte mě, ale pro dnešek končím. Jsem už unavena a trochu mě bolí hlava" zalhala jsem. Chtěla jsem co nejrychleji vypadnout. Law se chystal něco říct, ale Rin ho předběhl.
"Doprovodím tě, pokud ti to nevadí." nabídl se mi Rin.
"Bydlím daleko." řekla jsem a podívala jsem se na Rina.
"Nevadí, rád tě doprovodím." řekl Rin.
"My taky už půjdeme." ozval se Law.
"Půjdeme dneska ke mně ne, lásko." navrhla Robin. Chtěla jsem zdrhnout co nejdál.
"Dobře." souhlasil Law. Ale Nami i Rin si všimli, že nadšen moc není.
Šli jsme před bar. Venku jsme se rozloučili a každý šel svou cestu. Chudák Nami šla sama. Cestou na Autobus jsme si s Rinem povídala.
"A kde vlastně bydlíš?" zeptal se mě Rin. Řekla jsem mu svoji adresu.
"Frau, bydlí hned vedle mě." dodala jsem.
"Fíha, tak to je dálka." souhlasil Rin.
"To je, ale nevadí mi to. Nájem je levný, tak ušetřím peníze." usmála jsem se. Došli jsme na autobusovou zastávku a čekali na autobus. Ten přijel za patnáct minut a vlak jsme stihli jen tak, tak.
Rin jel se mnou vlakem až domů. Byla jsem za doprovod ráda, ale brala bych jiný doprovod než od Rina, ale z toho nikdy nic nebude.
"Tak tady bydlím." ukázala jsem na své dveře.
"Tak dobrou noc a tady je má vizitka. Ozvi se prosím." řekl Rin a dal mi pusu na tvář. Zrůžověli mi tváře.
"Dobrou." rozloučila jsem se, odemkla jsem byt a zalezla jsem. Rin odešel.
Doma jsem si natočila vařící vanu a vlezla jsem do ní. Musela jsem myslet na Lawa a Robin a tekly mi slzy a pak i na Rina. Po hodině jsem vylezla z vany a zalehla jsem do postele. Ale nemohla jsem jen tak usnout, ale nakonec se mi to podařilo.

Můj život - 4. kap.

19. března 2018 v 10:02 | Janey Trafy |  Můj život
4. Osaka





Byla neděle. Byl to už nějaký den, kdy Robin chodila s Lawem. Já se nezmohla na nic jiného než brečet. Ale dneska jsem se rozhodla, že brečet nebudu a pojedu do Osaky najít své prarodiče. Vstávala jsem už v pět hodin. V šest mi to jelo. Rychle jsem se osprchovala, vzala snídani i svačinu, kterou jsem měla připravenou. Vzala jsem si tašku a odemkla byt a vyšla na chodbu a zamykala jsem dveře.
"Ahoj Jane, jak se vede?" zeptal se mužský hlas. Ten bych poznala všude. Byl to Law.
"Ahoj, dobře." zalhala jsem. Dobře se mi nevedlo. "A jak ty?" taky jsem se ho zeptala.
"Ujde to." řekl Law. "Kam máš namířeno?" zeptal se mě a podíval se na mě.
"Do Osaky, najít babičku a dědu." řekla jsem pravdu.
"Tak hodně zdaru." usmál se na mě Law. Poté si šel Law zaběhat a já pospíchala na nádraží.
Naštěstí jsem to stihla. Bylo to sice jen tak, tak ale stihla jsem to. Vlak za chvilku odjížděl směr Osaka. Celou cestu jsem poslouchala písničky na ipodu, který jsem si nedávno koupila. Ani jsem nezaregistrovala, že mi přišla smska. Všimla jsem si ji až po chvíli.
"Jane, kdybych neslíbil Robin, že půjdeme se projít a do kina, tak bych jel s tebou, aby si na to nebyla sama. Mrzí mě to, promiň. Law." přečetla jsem si tu smsku. Hned jsem na ni odpověděla.
"To je v pohodě. To zvládnu sama. Stejně nevím, jak bych tě představila, a jen jako kamaráda a kolegu z práce, by se divili, co děláš se mnou. Takže je to jedno. Ale díky." odpověděla jsem na jeho smsku a dál se věnovala hudbě. Za chvíli mi přišla další smska. Hned jsem si ji přečetla.
"Jane, i tak mě to mrzí. Chtěl jsem jet s tebou a dotáhnout to s tebou až do zdárného konce. Promiň mi to. Všechno. Law." byla zase od Lawa. Hned jsem mu odepsala.
"Opravdu se není za co omlouvat. Nic si mi neudělal." napsala jsem a poslala. Pak jsem už žádnou smsku nedostala.
Okolo třetí hodiny jsem byla na nádraží v Osace. Cestou jsem si snědla snídani i svačinku, tak hlad jsem neměla. Vyšla jsem z nádraží ven a šla někoho najít, kdo by znal manželé Mizuki.
Asi pátý člověk mi poradil cestu, který je znal.
"Já bych vás tam odvedl, ale pospíchám." omluvil se muž.
"V pohodě, i tak vám děkuju." poděkovala jsem muži a vydala jsem se směrem, kterým mi ukazoval.
Asi po čtvrt hodince jsem našla domeček se zvonkem Mizuki. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a chtěla jsem zazvonit, když se ozval mužský hlas.
"Přejete si?" zeptal se muž. Podívala jsem se na něho. Nepoznávala jsem ho.
"Dobrý den, jste pan Mizuki?" zeptala jsem se.
"Ano, kdo jste?" zeptal se muž a prohlížel si mě od hlavy až k patě.
"Jmenuju se Jane Mizuki a jsem vaše vnučka." dostala jsem ze sebe. Muž si mě prohlížel.
"Mámo, pojď sem." zavolal na někoho. Za chvilku se objevila drobounká žena.
"Co se děje muži?" zeptala jsem ho jeho žena.
"Tahle dívka je naše vnučka." řekl muž ženě. Žena se na mě podívala.
"Pane bože, ty musíš být Jane." spráskla ruce žena.
"Ano, jsem." přikývla jsem a byla jsem v šoku. Ničemu jsem nerozuměla.
"Jen pojď dál." vybídla mě žena. Otevřela jsem branku a vkročila dál. "Jsi podobná otci." řekla žena.
"Děkuji." poděkovala jsem nesměle. První člověk, který mi dokázal říci, komu jsem víc podobná.
"Jak si nás našla?" zeptal se muž.
"Našla jsem tátův rodný list a podle vašich jmen na magistrátu v Tokiu mi prozradili, kde žijete." řekla jsem pravdu.
"A to tě sem nemohl navést taťka nebo mamka?" zeptal se muž. Byl maličko nevrlý až z něho šel strach.
"Radši si sedněte" řekla jsem. Oba se na sebe podívali. Žena si sedla a muž stál.
"Před osmi lety jsme měli nehodu. Napálil to do nás náklaďák, který řídil opilý muž. Já málem přišla o nohu, proto kulhám a přišla jsem o veškeré vzpomínky, které se stali před tou nehodou. Bohužel rodiče to nepřežili." řekla jsem pravdu, jak to bylo před osmi lety.
"Pane bože." zděsila se žena a rozbrečela se.
"Proč nám nedali vědět před osmi lety? Přijeli bychom na pohřeb a postarali se o tebe už dřív." pookřál muž.
"Omlouvám se, ale naši byli pohřbeni bez mé asistence protože jsem ležela v nemocnici, ale když jsem se uzdravila tak nějak, tak jsem hledala v papírek našich informace. Rodiče mamky jsem našla, ale byli už mrtví a museli zemřít, když mi byly tři roky. A o vás jsem nevěděla vůbec. Sice peníze jsem měla a mám, ale nechtěla jsem je utrácet, tak jsem si sama našetřila na letenku do Japonska. Žiju v Tokiu už dva roky. Ale neměla jsem odvahu jet za vámi už dřív. Omlouvám se." omluvila jsem se.
"Neomlouvej se, za nic nemůžeš." řekla mi stařenka. "Pojď posaď se ke mně." pobídla mě. Pomalu jsem k ní přišla a sedla si.
"A jak žiješ?" zeptal se mě muž.
"Žiju v garsonce a pracuju, jako knihovnice v Tokijské knihovny. Ušetřím peníze na živobytí i na nájem a to mi stačí." přiznala jsem pravdu.
"A opravdu si na nic nepamatuješ?" zeptala se žena.
"Bohužel ne. Lékaři mi ani šanci na přežití nedávali, a když už, tak by ze mě mohl být dement. To se naštěstí nestalo, jen nohu mi sice zachránili, ale kulhám na ni." řekla jsem pravdu.
"Jsem ráda, že si nás našla. Že víme, že máme vnučku." řekla žena. "Nemáš hlad?" zeptala se hned na to.
"Ne, děkuji. Měla jsem svačinu ve vlaku." přiznala jsem.
"Na jak dlouho se tu zdržíš?" zeptal se muž.
"Dneska bych jsem se vrátila zase zpátky do Tokia. Zítra musím do práce." řekla jsem.
"Zavolej zítra do práce, že si bereš dovolenou. Zůstaneš tu na týden. Ať tě poznáme a ty poznáš nás." řekl muž rázně.
"Muž má pravdu. Ráda tě poznám." řekla žena a objala mě. Byla jsem překvapena.
"Ale já tu nemám věci." protestovala jsem.
"Zítra něco koupíme." řekla žena.
"Dobře, zkusím si to domluvit v práci." slíbila jsem a usmála jsem se. "Mohu se zeptat, jak vám mám říkat?" zeptala jsem se jich.
"Yuki a Yukio a tykej nám." řekla mi žena.
"Dobře, já jsem Jane." představila jsem se jim.
"Těší nás, Janey. Můžu ti tak říkat, že?" zeptala se Yuki.
"Určitě, nevadí mi to." usmála jsem se.
"Dobře. A teď se půjdeme všichni najíst." rozhodla Yuki a vstala z lavičky. I já jsem vstala a následovala jsem stařenku do domku. Yukio šel hned za mnou.
Přišli jsem do světničky a hned jsem zasedla ke stolu.
"Nechceš Yuki, pomoci?" zeptala jsem se.
"Nechci, Janey, ale děkuji.'' poděkovala Yuki a šla nandavat jídlo. V tom mi přišla smska. Naštěstí jsem měla jen vibrace, tak to nikdo neslyšel, ale bylo by to neslušné, tak jsem si ho nechala v kapse. "Tak rybí polévka." řekla a přinesla polívku a šla pro talíře.
"Krásně to tu voní." pochválila jsem.
"Je to dobré." řekl Yukio.
"Věřím." usmála jsem se. Po chvíli se vrátila Yuki i s talíři a příbory. Yuki začal nandavat jídlo.
"Táto, dneska uděláme táborák ne?" navrhla Yuki.
"Samo sebou." souhlasil Yukio.
"To si nemusíte dělat starosti se mnou." usmála jsem se.
"Ale rádi, jen musíme nakoupit buřty, ale vesnice je blízko." řekla Yuki.
"Já pro ně skočím." hned jsem byla aktivní.
"Já půjdu s tebou." řekla Yuki. "Projdeme se a popovídáme si." dodala.
"Dobře." souhlasila jsem a usmála jsem se. Poté jsem se dala do jídla. "Moc výborné." pochválila jsem polívku. Opravdu mi to moc chutnalo.
"To jsem ráda, že chutná." řekla Yuki. Poté jsme jedli mlčky. Po jídle jsem pomohla Yuki s nádobím. Sice odporovala, ale já se tentokrát odbýt nedala. Po nádobí jsme vyrazili na ves.
Cestou jsme šly chvilku mlčky. Ani jedna z nás nic neříkala. Až po chvíli promluvila Yuki.
"Jsi v Tokiu spokojená?" zeptala se mě Yuki. Podívala jsem se na ni.
"Ano jsem, proč?" zeptala jsem se překvapeně.
"Nechtěla by ses sem přestěhovat? Práce by se našla i tady, nebo v nedalekém městě." navrhla mi Yuki. Podívala jsem se na ni.
"Jsem tam spokojena. Mám tam dvě skvělé kamarádky, kamaráda a práce je taky skvělá." řekla jsem, že z Tokia rozhodně odejít nechci.
"Jen jsem to zkusila. Ale doufám, že nás budeš navštěvovat často." usmála se Yuki.
"Ráda sem přijedu. Jen jednou za čtrnáct dní mám i pracovní sobotu, jinak jsem o víkendech doma, tak bych mohla přijet v sobotu ráno a být tu do neděle." souhlasila jsem s jejím nápadem.
"To zní dobře." usmála se Yuki. Došli jsme do obchodu, kde měli všechno. Drogerii, uzeniny, pečivo až po sladkosti.
"Páni." žasla jsem.
"Nic takového jsi ještě neviděla že?" řekla Yuki a vzala košíček a šli jsme po krámu.
"Možná ne, možná jo, nevím. Ale teď to vidím prvně." přiznala jsem.
"Možná si na něco časem vzpomeneš." utěšovala mě Yuki.
"Možná." usmála jsem se na Yuki. Poté jsme vybrali chleba a buřty na opékání. Poté jsme se vydali zpátky do chaloupky.
Cestou jsme si různě povídali. Dokonce přišla řeč i na chlapi.
"A už máš nějakého chlapce?" zeptala se mě Yuki.
"Bohužel ještě ne. Nenašel se ten pravý." dodala jsem.
"Určitě se objeví. Uvidíš." usmála se Yuki.
"Možná, že se už objevil, ale bohužel je zadaný." oznámila jsem Yuki. Ta se na mě podívala.
"Snad ten vztah zničit nechceš." zhrozila se Yuki.
"Ne, nechci. Ona patří mezi mé nejlepší kamarádky." řekla jsem a usmála jsem se. "Hold mám smůlu." dodala jsem.
"To jsem ráda." ulevilo se Yuki. "Nemám ráda, když někdo někomu přebírá přítelkyni nebo přítele." přiznala se mi.
"Ani já ne. Hold jsem si uvědomila, že ho miluju až pozdě." řekla jsem a po tvářích mi tekly slzy.
"To je mi líto, ale to přebolí." utěšovala mě Yuki a objala mě. Já ji taky objala. Rozbrečela jsem se. Znovu. Myslela jsem si, že je to za mnou, ale nebylo.
"A jak dlouho to trvá, než to přebolí?" zeptala jsem se Yuki.
"To nevím, nezažila jsem to, ale vím, že to přebolí." řekla mi Yuki.
"Dobře." řekla jsem a usmála jsem se.
"A jak se jmenuje, smím se zeptat?" zeptala se mě Yuki.
"Law, je to můj soused a kolega z práce." řekla jsem. "To on mi pomohl vás najít." dodala jsem.
"Tak to bude hodně těžké." dodala Yuki. "Ale kdyby se ti tam nelíbilo, tak sem se nastěhovat můžeš kdykoliv." usmála se na mě Yuki. Pak jsme došli do baráčku.
Yukio už přichystal oheň. S Yuki jsme šli připravit buřty a chleba na opékání. Pak jsem se dali do opékání. Naštěstí Yukio se nevyptával na můj milostný život. Nejspíš ho to nezajímalo. Byla jsem ráda. Nechtěla jsem na Lawa myslet. Bolelo to ještě víc. Po jídle jsme si všichni povídali. Hlavně já, protože oba dva byli zvědaví jak se mi žilo v Anglii a teď v Japonsku. Povídali jsem si do půlnoci. Pak mi ukázali, kde budu spát.
Zavedli mě do podkroví. Byl to malý pokoj.
"Tady bydlel tvůj tatínek, když ještě žil." řekla mi Yuki.
"Díky moc." poděkovala jsem.
"Není zač. Dobrou noc." popřála mi Yuki i Yukio.
"Dobrou noc." popřála jsem jim. Oba odešli. Vyndala jsem mobila a podívala jsem se, kdo mi píše. Až teď jsem si na to vzpomněla. Byl to Law.
"Ahoj Jane, tak jak to jde u babičky a dědy? Je vše OK? Až budeš moct, ozvy se. Law." přečetla jsem si od něho. Hned jsem mu odepsala.
"Ahoj, vše je OK. Jane." a poslala jsem mu to. Poté jsem zalehla a přemýšlela jsem o všem možné, až jsem nakonec usnula. Ráno jsem zavolala ředitelce. Moc se jí to nelíbilo ale když jsem jí vysvětlila situaci, tak trošku pookřála a to volno mi dala. A já celý týden trávila s babičkou a dědou a hodně jsem se dozvěděla o tatínkovi, jaký byl.

Můj život - 3. kap. - +18

19. března 2018 v 6:10 | Janey Trafy |  Můj život
3. Večeře





Ráno jsem vstávala v 7 hodin ráno. Jako každé ráno jsem šla pod sprchu. Po osvěžující sprše, jsem se oblékla a šla udělat snídani. Dala jsem si chleba s máslem a rajčetem a k tomu ovocný čaj. Po snídani jsem si dala do tašky oběd a umyla jsem nádobí a šla jsem se obout. Vzala jsem si tašku přes rameno a odemkla jsem byt. Vyšla jsem na chodbu a začala zamykat byt. Law už na mě čekal.
"Dobré ráno, Jane. Jak ses vyspala?" pozdravil mě a zeptal se mě Law. Zamykala jsem byt.
"Dobré ráno, Lawe. Docela dobře a jak ty?" taky jsem Lawa pozdravila a zeptala jsem se ho.
"Já výborně." odpověděl Law a usmál se. Pak jsme vyrazili na cestu.
Cestou na vlak jsme si povídali o dnešním večeru. Kde bydlí babička a děda už věděl. Řekla jsem mu to už ve čtvrtek, při cestě do práce. Na vlakovém nádraží jsme přišli včas. Zrovna jel vlak. Nastoupili jsme si a jeli jsme do města.
Ve městě jsme šli na autobusovou zastávku, a čekali deset minut na autobus. Ten za deset minut přijel a my si vystoupili a jeli jsme do práce.
Přišli jsme do práce a šli ke skříňkám se převléci a dát se do práce. S Lawem jsme začali uklízet knihy, které se nevrátily včera večer. Ale moc jich nebylo. Za chvilku jsme to měli hotové. Zapla jsem počítač, na kartičky přístroj a tiskárnu. Law mě při tom sledoval. Jako každé ráno.
"Jak jste se vyspali?" zeptala se nás Nami, která přišla s Robin na pokec. Už to taky měly uklizené.
"Já výborně." odpověděl Law.
"Dobře." odpověděla jsem. "A jak vy?" taky jsem se jich zeptala.
"Dobře, dobře." odpověděla Robin.
"Ušlo to." řekla Nami.
"Stalo se něco, Nami?" zeptala jsem se ji.
"To neřeš." usmála se Nami. Došlo mi, že o tom nechce mluvit. Tak jsem se dál nevyptávala.
"Jak se těšíte na dnešní večer?" zeptala se Robin.
"Jo, docela jo." odpověděla jsem.
"Já se těším nehorázně." odpověděl Law.
"Taky se těším, a jak ty?" zeptala se Nami.
"Taky, taky." odpověděla Robin. Poté jsme se dali do práce, protože začali chodit lidé. Nejdřív do dospělého a později i dětského.
Byla jsem za ten den ráda, že končíme. Za ten den jsem toho měla plné zuby už. Bylo spoustu upomínek, které se musely poslat a taky hodně žáků, kteří chodili vracet a půjčovat si knížky. Ale nebýt Lawa, asi bych jsem to sama nezvládla. Jenže nejradši místo do restaurace bych jsem šla domů. Jenže jsem to už slíbila, že půjdu a já sliby plním. Všichni jsme se sešli venku před knihovnou.
Já a Law jsme byli první, kdo čekal na Nami a Robin. Jako první dorazila Nami a jako druhá Robin.
"Tak jsme všichni?" zeptala se Nami. Všichni jsme přikývli, že jo a vyrazili jsme.
Dorazili jsme do naší restaurace, kam jsme jednou za čas chodily s holkami po práci. Číšnici nás už znali a věděli co kdo dá k pití.
"Dobrý večer, jako obvykle?" zeptal se nás jeden z číšníků.
"Dobrý večer, ano." odpověděla za nás všechny Nami. "Lawe, co si dáte k pití? otočila se na Lawa a zeptala se ho.
"Mají tu pivo?" zeptal se Law.
"Jistěže." odpověděla Robin.
"A jedno pivo." zvolala Nami a šli jsme si sednout dozadu.
Seděla jsem vedle Robin a naproti Lawovi. Číšník nám za chvíli přinesl pití s jídelním lístkem. Poděkovali jsme a začetli se do jídelního lístku.
"Já si dám, jako obvykle." řekla jsem a zaklapla jídelní lístek.
"I já mám vybráno." řekl Law a taky zaklapl jídelní lístek.
"Já taky." ozvala se Nami a Robin nastejno.
"Na co si připijeme?" zeptal se Law a pozvedl svou sklenici s pivem.
"Tak co třeba na tykání?" navrhla Nami.
"Souhlasím." řekl Law. Všichni jsme si přiťukli a Law si s dívkami po tykal. Ale nedali si pusu, jako se mnou si ji dal. Překvapilo mě to, ale nic jsem neříkala. Za chvilku se vrátil číšník a všichni jsme si objednali jídlo. Poté jsme si různě povídali. O středě, který jsem trávila s Lawem věděla jen Nami. Robin jsme to zatím neřekli. Ani nevím proč. Číšník nám do hodiny přinesl jídlo a my se mlčky dali do jídla. Všichni jsme si pochutnali, nebo to aspoň každý tvrdil. Chvíli jsme si povídali o všem možném, až po chvíli začala hrát hudba.
"Smím prosit?" ozval se hlas vedle mě. Přišel nějaký muž a zval mě k tanci.
"Promiňte, ale já netančím." omluvila jsem se. On se usmál a odešel.
"Zatančíme si?" zeptal se Law Robin.
"Ráda." usmála se Robin a šli oba spolu tančit. Přitom mě bodlo u srdce. Nerozuměla jsem tomu.
"Jestli ho máš ráda, tak s tím něco dělej, nebo ti ho Robin přebere." přisedla si ke mně Nami a zašeptala mi do ucha. Podívala jsem se na ni.
"C-co?" dostala jsem ze sebe.
"Povídám, že jestli si nepospíš, tak Robin ti Lawa přebere.'' zopakovala mi Nami.
"Ale mně je to fuk." zalhala jsem. Ale nalhávala jsem si sama sobě.
"Jak myslíš, já tě varovala." řekla mi Nami.
"Nerozumím ti." vysvětlila jsem Nami.
"To pochopíš, ale možná až když bude pozdě. Nic ti říkat nebudu. Na to si musíš přijít sama." znovu mi zopakovala Nami.
"OK." jenom jsem řekla a přemýšlela jsem, co tím Nami myslí. Ničemu jsem nerozuměla. Potají jsem pozorovala, jak Law stále tančí s Robin. Chtěla jsem tam jít a udělat přítrž, zatančit si s Lawem taky, ale nedodala jsem si odvahu a nechala to plavat. Stejně jsem tomu nerozuměla. Neuvědomovala jsem si, že žárlím. Že jsem se zamilovala do Lawa. Ale později jsem na to přišla. Ale jak jednou řekla Nami, bylo už pozdě. Asi po hodině tance se Robin s Lawem vrátili.
"Tak my jdeme domů, se mějte a zítra ahoj." rozloučila se s námi Robin.
"Ahoj." rozloučil se Law. Bodlo mě u srdce, když ty dva spolu odcházeli.Ani jsme s Nami nestačili říct ahoj a už byli v čudu. V sobotu jsem měla službu s Robin. Law i Nami měli volno, ale tu další sobotu jsem měla zase volno já a Robin. A takhle jsme se střídali každou sobotu.
"Myslím, že je pozdě, Jane. Měla sis pospíšit. Aspoň si s ním taky zatančit." řekla mi Nami. Sledovala jsem ji a ničemu nerozuměla. "Ty stále nechápeš, co?" zeptala se Nami. "Tak já ti to vysvětlím. Všimla jsem si, jak vycházíš s Lawem. Po té středě jste si začali tykat. A Robin se mi přiznala ve čtvrtek, když jsme se loučili a vy dva jste byli pryč, že se jí Law líbí. Že ho zkusí sbalit. A tím, že si odmítla tančit, pochopil, že netančíš kvůli té noze. Proto vyzval k tanci Robin. Chytil se na návnadu. A jestli začnou spolu chodit, tak máš smůlu. Už ho nezískáš." snažila se mi to vysvětlit. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi Nami zrovna řekla.
"Já...a zamilovaná?" dostala jsem ze sebe.
"Ano jsi. Vidím, že si to neuvědomuješ, nebo nechceš uvědomit, ale je to tak. A Robin ti ho přebrala." oznámila mi Nami.
"T-.to není pravda." dostala jsem ze sebe.
"Ale je...Jen si to musíš přiznat. Nic víc a nic míň, ale to pochopíš. Časem." řekla mi Nami. "Mno nic, taky půjdu. Se měj a v pondělí ahoj." rozloučila se, se mnou.
"A-ahoj..." dostala jsem ze sebe celá překvapena. Po chvíli jsem taky zaplatila a šla jsem domů. Sama.
Poslední vlak jsem ještě stihla, naštěstí. Jela jsem skoro prázdným vlakem. Jen pár kluků sedělo a hlasitě si povídali. Ale já je nevnímala. Musela jsem stále myslet na ta slova, která mi řekla Nami. "Máš smůlu Robin miluje Lawa." toto se mi stále honilo hlavou. Cítila jsem, že mi po tvářích tečou slzy. Nerozuměla jsem tomu. Já a zamilovaná do Lawa? Vyloučeno. Říkala jsem si pro sebe. Nechtěla jsem tomu stále rozumět a pochopit to.
Law a Robin:
Law doprovázel Robin domů, jak jí při tanci slíbil. Cestou si různě povídali, ale Law byl stále myšlenkami jinde, ale dělal, že Robin poslouchá a ví o čem je řeč. Robin si ničeho nevšimla, nebo dělala, že si ničeho nevšimla. Když došli před dům Robin, Law se chtěl rozloučit.
"Tak jsme u mě." oznámila Lawovi Robin.
"Tak se měj a v pondělí ahoj." loučil se Law.
"Nechceš jít dál?" nabídla Lawovi Robin. "Dáme kávu a můžeš jít." dodala hned na to.
"Ale nestihnu vlak domů." řekl Law.
"Nevadí, tak si vezmeš taxíka." usmála se Robin.
"Tak na kávu, ale hned půjdu." souhlasil nakonec Law, i když tušil, že dělá chybu. Přesto své srdce neposlechl a šel dál k Robin.
Robin otevřela dveře a nechala vejít Lawa, jako prvního. Law vešel a rozhlédl se kolem sebe. Otočil se na Robin.
"Máš…." nedořekl. Robin ho políbila. Law byl chvilku překvapen, ale po chvíli ji taky políbil. Věděl, že dělá chybu, ale nedokázal se ovládat. Jako chlap sex potřeboval. Bohužel s dívkou, kterou nemiluje, ale neovládl se. Zajel rukou pod košili Robin a začal si hrát s jejím prsem, a přitom nepřestával ji líbat. Robin začal vzdychat. Rychle ze sebe strhli oblečení a skončili v posteli Robin. Nepřestávali se líbat. Law vnikl do Robin a začal přirážet. Robin víc vzdychala. I Frau pomalu začínal vzdychat. Přirážel víc a víc, hladil jí prso a druhé jí lízal. Robin hladila Lawa po zádech a vzdychala. Law přirážel víc a víc a rychleji a rychleji až se udělal a Robin se taky udělala. Celý zadýchání si lehli na posteli.
"Miluju tě Lawe." zašeptala Robin Lawovi do ucha a políbila ho. Law ji polibek oplatil, ale nic neříkal. Po chvíli se mu povedlo usnout. Robin se víc přitulila k Lawovi až taky usnula a spali až do rána.
U Jane:
Ráno mě vzbudil budík už v pět. Knihovna každou sobotu je otevřena od osmi do dvanácti. A v šest mi jel vlak. Šla jsem pod sprchu, nasnídala jsem se a vyrazila jsem do práce.
Venku jsem si říkala, jestli Law ještě spí. Doufala jsem, že je doma a vyspává. Nemysli na něj. Napomenula jsem se v duchu a zakývala jsem hlavou, abych jeho obličej vymazala ze své paměti. Vlak jsem stihla krásně. Autobus mi jel za patnáct minut, ale do práce jsem to stíhala krásně.
Došla jsem ke knihovně, když jsem viděla, co jsem vidět nechtěla. Robin s Lawem, jak se líbají. Bodlo mě to u srdce A taky se mi chtělo brečet. Musela jsem okolo nich projít.
"Dobré ráno." popřála jsem jim a vykouzlila jsem úsměv. Poté jsem zašla dovnitř aniž bych jsem si počkala, až pozdraví oni.
U skříňky jsem si odložila mikinu a tašku, vzala jsem si jmenovku a šla jsem do knihovny a vracet knihy, které se večer nestihly vrátit. Robin se za chvilku přidala.
"Jane, musím ti říct, že jsem nejšťastnější člověk pod sluncem." řekla mi hned Robin, když jsem zapínala počítač.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ze slušnosti. Přesto jsem to slyšet nechtěla.
"Vyspala jsem se s Lawem a teď spolu chodíme." snila Robin. Potlačovala jsem slzy. Uvědomila jsem si to, co mi Nami říkala. Miluju Lawa, ale je pozdě. Robin ho získala.
"Tak to gratuluju." usmála jsem na Robin a pogratulovala jsem jí.
"Díky moc. Tak já jdu pracovat." řekla Robin a objala mě a pak se šla věnovat svým knihám. Já si snažila taky najít práci, abych jsem nemusela myslet na to, co mi Robin řekla a co jsem viděla. Ale přesto to nešlo. Tato sobota mi utíkala velmi pomalu. Chtěla jsem být co nejdřív doma. Nakonec jsem se té 12 hodiny dočkala a mohly jsme uzavřít knihovnu a jít domů. Naštěstí Robin šla k sobě a ne za Lawem, jak jsem se obávala.
Dojela jsem domů okolo druhé hodiny odpolední. Nechtělo se mi nic vařit, tak jsem si objednala pizzu. Za půl hodiny dorazili. Když jsem si pro ni šla, tak Law zrovna vyšel ze dveří. Jeho jsem zrovna vidět nechtěla.
"Ahoj Jane, jak se vede?" zeptal se mě a usmál se na mě.
"Ahoj, dobře a jak ty?" odpověděla jsem a pousmála jsem se. Zaplatila jsem za pizzu. "Tak já mizím ahoj." rozloučila jsem se a nečekala na jeho odpověď a zmizela jsem v bytě.
Pizzu jsem dala na stůl, ale nerozbalila jsem si ji. Rozbrečela jsem se jako malé děcko. Za půl hodiny jsem měla telefonát. Volala mi Nami. Setřela jsem si slzy a vzala jsem hovor.
"Ahoj Nami." pozdravila jsem ji a poslouchala, co mi říká. "Vím, měla jsi pravdu. Já si to uvědomila dneska." přiznala jsem a znovu mi tekly slzy. "Promiň, ale nemám náladu." odpověděla jsem ji na otázku, jestli s ní nezajdu na skleničku. "Tak se měj a ještě jednou promiň." rozloučila jsem se a položila hovor. Poté jsem se rozbrečela znovu a na plno, jako malé dítě. Za tři hodiny jsem měla návštěvu. Bála jsem se, že je to Law, ale byla to Nami s flaškou alkoholu. Pozvala jsem ji dál a dali jsme si do nosu, až jsme se obě opily. Já bědovala, jak jsem byla blbá a nevěřila jí, když mi říkala, že jsem zamilovaná do Lawa, a že teď je pozdě, protože se s ní vyspal a chodí spolu. Celý život mám smůlu a ta smůla mě doprovází stále.

Můj život - 2. kap.

18. března 2018 v 15:54 | Janey Trafy |  Můj život
2. Hledání prarodičů




Nastala středa a v práci jsme měli volno. Rozhodla jsem se po dvou letech najít své prarodiče. Dlouho jsem to odkládala. Možná proto, že jsem se bála, nevím. Měla jsem obavy, že mě nepřijmou, ani táta o nich nikdy nemluvil. Tak nevím co se mezi nimi mohlo stát. Nebo aspoň myslím, že táta o nich nikdy nemluvil. Občas se mi zdá, že mám záblesk, že si na něco vzpomenu, ale vzápětí to odezní. Nami i Robin to věděly. Frau ne. Neznala jsem ho dost dlouho, a taky byl chlap a líp se mi to říkalo holkám než chlapovi. Ale třeba jednou mu vše řeknu. Nechápala jsem, proč na něho musím myslet. Ale dneska mám něco jiného důležitého, a chtěla jsem to dotáhnout až do konce.
Ráno jsem vstávala už v šest. Šla jsem pod sprchu nejdřív a pak jsem si udělala snídani. Dneska jsem měla v plánu obědvat venku, popřípadě i večeřet. Peníze jsem na to měla našetřené z práce. K snídani jsem si udělala chleba se sádlem a cibulí a čaj k tomu. Najedla jsem se a dopila čaj. Hned jsem udělala nádobí a nechala na odkapávači odkapat. Vzala jsem si tašku přes rameno a otevřela jsem dveře a zamykala jsem je, když se vracel můj soused a kolega z práce Frau.
"Dobré ráno Jane, kam pak jdete?" pozdravil mě Law a usmál se na mě.
"Dobré ráno Lawe, ale do města. Mám osobní zařizování." vysvětlila jsem co budu ve městě dělat. "A odkud jdete vy?" zeptala jsem se Lawa na oplátku.
"Byl jsem si zaběhat, jako každé ráno." usmál se na mě Law. "Nechtěla by jste s něčím pomoci?" zeptal se mě a usmíval se.
"Ne, děkuji." odmítla jsem ho.
"Přesto půjdu s vámi. Aspoň vám budu dělat společnost. A taky se líp poznáme." nedal se odbýt Law.
"To nemusíte. Jste hodný, ale to zvládnu sama." odmítla jsem jeho nabídku. "A stejně v pátek se líp poznáme na té večeři." dodala jsem a usmála jsem se.
"Půjdu rád. Víte, nechci trávit volno osamotě. Přátelé jsou v práci a vy jste jediná, kdo má volno a můžu s ním trávit den." žadonil, jako malé děcko, který chce bonbón. Musela jsem se začít smát, jak udělal spí očka.
"No dobrá, ale pokud vám řeknu počkejte venku, tak tam počkáte a nepůjdete za mnou." souhlasila jsem se smíchem nakonec.
"Souhlas." souhlasil nadšeně Law. "Jen tu na mě chvilku počkejte. Osprchuju se a obleču se a hned můžeme vyrazit." dodal a utíkal k sobě do bytu. Já sešla dolů a čekala jsem na Lawa. Sama sobě jsem si říkala, co to dělám. Za deset minut dorazil Law. "Tak můžeme vyrazit?" zeptal se a já jen přikývla a oba jsme vyrazili na vlakové nádraží.
Chvilku jsme šli mlčky. Nevěděla jsem, co mám říct. Cítila jsem se trošku nervózně. I Law, který je jinak ukecaný mlčel.
"Nebude vám vadit, když si po tykáme? Přijde mi to blbý si stále vykat." navrhl po chvíli Law.
"Nebude." usmála jsem se a nastavila jsem ruku. "Jane." představila jsem se znova.
"Law." řekl Law a potřásli jsme si rukama. Poté mi dal pusu na pusu. "Promiňte, ale nevím jestli to víte, teda víš, že se to takhle dělá." vysvětlil mi, když vidět, že jsem překvapena.
"Vím, jen tu žiju dva roky a s mužem jsem si nikdy ne po tykala a v Anglii se to nedělá." vysvětlila jsem své zaražení.
"Myslel jsem si to, že nejsi odtud. Máš anglické jméno." vysvětlil mi Law, jak to věděl, nebo spíš tušil, že nejsem zcela Japonka.
"Maminka byla Angličanka a tatínek Japonec. Ale všichni jsme žili v Anglii." řekla jsem Lawovi. To bylo jediné co jsem si pamatovala ze své minulosti.
"Ty už nemáš rodiče?" podivil se Law.
"Bohužel před osmi lety zemřeli, při autonehodě a já zázrakem přežila. Jen jsem málem přišla o nohu a zapomněla všechny vzpomínky až na jednu, že tatínek byl Japonec a odstěhoval se za maminkou do Anglie, kde jsme žili." řekla jsem pravdu. Byla jsem k němu otevřená jako učebnice.
"To je mi líto. A co se vlastně stalo? Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíme." zeptal se mě Law.
"V pohodě. Holky z práce to vše vědí." řekla jsem a usmála jsem. Mezitím jsme došli na vlakové nádraží. Vlak nám měl jet za půl hodiny. "Jeli jsme v autě, kam to nevím, když nějaký opilí řidič kamionu to do nás napálil. Řidič kamionu teď sedí ve vězení na deset let." řekla jsem, co mi řekli v nemocnici, když jsem se probrala.
"Jsou to bezcitní lidé, opilí a zasedají za volant." trošku se rozčílil Law.
"Proto radši jezdím vlakem nebo autobusem. Od té doby jsem do auta nevkročila." přiznala jsem svůj strach z aut.
"Tomu rozumím. Já řidičák mám, ale na auto si šetřím, ale tebe bych klidně svezl, ale nenutil bych tě, aby si se mnou jela hned. Až by ses na to cítila." usmál se na mě Law.
"Možná jednou se s tebou svezu." taky jsem se na něho usmála. Po půl hodině nám přijel vlak a my si nastoupili.
Vlak tentokrát byl plný studentů. S Lawem jsme se na sebe mačkali. Cítila jsem, jak mě i objal. Podívala jsem se na něho.
"Ať nespadneš." vysvětlil mi, když si všiml mého výrazu. Jen jsem se na něho usmála. Za hodinu jsme byli ve městě, kde skoro všichni vystoupili.
Studenti se odebrali na autobusovou zastávku někteří rovnou pěšky ke svým školám.
"Kam máme namířeno?" zeptal se Law.
"Nevím kam přesně, ale chci zjistit, kde by takhle mohla žít moje babička a dědeček z otcovi strany." vysvětlila jsem svou situace.
"Tak zkusme jít na magistrát." navrhl Law. "Snad tam nám poradí." dodal.
"Tak zkusit se to může." souhlasila jsem a usmála jsem se.
"Půjdeme pěšky nebo autobusem?" zeptal se mě Law.
"Já bych šla pěšky, aspoň se projdeme." navrhla jsem.
"Taky to beru." souhlasil Law a usmál se. Oba jsme vyrazili směr magistrát.
Cestou jsme si zase různě povídali. Tentokrát o sportu.
"Jaký sport máš nejraději?" zeptal se mě Law.
"Za poslední tři roky, ráda sleduju hokej, tak je to asi hokej." přiznala jsem.
"Já taky a ještě cyklistika." přiznal se mi Law. Krásně se mi s ním povídalo. "Sleduješ MS v hokeji i Olympiádu, i když my Japonci tam nejsme?" zeptal se mě hned na to.
"Sleduju a vždy fandím České republice. A ty?" odpověděla jsem a taky se ho zeptala.
"Taky, ale fandím spíš Finům nebo Němcům." přiznal se mi Law.
"Taky nejsou špatní, ale jedinému, komu to nepřeju jsou Rusové." přiznala jsem.
"To jsme dva. Taky je moc v lásce nemám. Ani nevím proč." přiznal se mi Law. Usmála jsem se na něho.
Asi po hodině a půl jsme stáli před magistrátem. Podívali jsme se na budovu a pak a na Lawa.
"Tak co, mám jít s tebou?" zeptal se mě Law. Dívali jsme si do očí.
"Budu jen ráda." přiznala jsem. Law mi podržel dveře a já vstoupila dál. "Kam teď?" zeptala jsem se a podívala jsem se na Lawa.
"Zkusit se podívat po tabuli a v nejhorším případě se zeptáme." navrhl Law.
"Dobrý nápad." souhlasila jsem a našla jsem orientační ceduli a šla k ní. Law mě následoval.
Přišli jsme k tabuli a já se na ni zadívala. Začala jsem ji studovat. Trochu jsem se v ní orientovala. Nevím jak Law, ale já jo.
"Půjdeme k informacím, ne?" zeptal se po chvíli Law.
"Taky mě to napadlo." řekla jsem. Poté jsme zjistili, že je to v pátém patře a vyrazili jsem na schodiště a směr nahoru.
Šli jsme pěšky. Jsme mladí a máme zdraví při sobě, tak proč ne. I když já jsem pajdala, ale nevadilo mi to. Sice občas ta noha mě bolela, ale to se nedalo nic dělat.
"Zvládneš to?" zeptal se mě ve druhém patře Law. Podívala jsem se na něho a usmála se.
"Jasně, že jo. Sice pomalu, ale zvládnu to." řekla jsem.
"Dobře, kdyby si náhodou nemohla, tak mi řekni a odpočineš si.'' usmál se na mě Law. Bylo vidět, že se o mě strachuje a trošku mi zrudly líce. Nakonec asi po půl hodině jsem to vyšli.
Šli jsme k přístroji, kde jsem zmáčkla tlačítko informace a vyjel nám lísteček. Stálo na něm číslo, i číslo dveří. Šli jsme si tam stoupnout. Byla docela fronta. Sedli jsme si na poslední dvě volné židle, co tam byli. Naštěstí byli vedle sebe.
Asi za dvě hodiny přišla řada na nás dva. Oba jsme vstali a pak si Law zase sedl na své místo. Podívala jsem se na něho.
"Jen pojď taky." řekla jsem a usmála jsem se na něho.
"Vážně?" zeptal se překvapeně Law.
"Rychle." řekla jsem a vyrazila jsem ke dveřím. Law mě hned následovat.
Vešli jsme dovnitř a sedli si naproti chlápkovi v obleku. Ten ještě něco vypisoval, a pak se na nás podíval.
"Dobrý den, co si přejete?" pozdravil nás a zeptal se.
"Dobrý den, chtěla bych zjistit něco o dvou lidech. Kde žijí atd...Znám jejich jména. Nevíte, kde bych to mohla zjistit?" zeptala jsem se a taky pozdravila.
"Dá se to zjistit přímo tady, ale musí to být vaši příbuzní, jinak informace nedáváme." vysvětlil mi muž. Na jmenovce měl napsáno Hyuuga.
"Jedná se o mou babičku a dědu." řekla jsem.
"Nejdřív vyplňte tento formulář." řekl mi Hyuuga. Vzala jsem si od něho ten papír a půjčila jsem si tužku a začala jsem vypisovat. "Ještě ta jména prosím?" zeptal se mě Hyuuga. Vyndala jsem rodný list taťky a našla ta jména.
"Yuki a Yukio Mizuki." přečetla jsem jména.
"Dobrá a ještě váš občanský průkaz." řekl, který jsem mu hned podala a dala se na vyplňování papírů. Asi za půl hodiny jsem to měla hotové. A uklidila jsem tužku na místo a odevzdala papíry Hyuugovi. Ten si je ode mne vzal. "Tady máte vytisknutou adresu těch dvou. Na shledanou." podal mi vytisknutý papír Hyuuga a rozloučil se s námi.
"Děkuji mnohokrát. Na shledanou." taky jsem se rozloučila a vstala jsem.
"Na shledanou." rozloučil se Law. Pak jsme oba odešli dveřmi ven.
Za chvíli se rozsvítilo světýlko s dalším číslem a někdo vstoupil dál. Já si vytisknutý papír uklidila do tašky.
"Ty se nepodíváš?" zeptal se překvapeně Law.
"Až doma v klidu. Stejně dneska, bych je nenavštívila. To bych nechala na neděli když tak." přiznala jsem.
"Chápu. Nezajdeme na oběd?" zeptal se mě Law.
"Můžeme, už umírám hlady." souhlasila jsem. Oba jsme vyrazili do nejbližší restaurace.
Sedli jsme si k volnému místu a objednali jsme si colu k pití. Po chvíli zase přišel číšník a my si objednali jídlo. Při tom jsme si různě povídali. Najedli jsme se a jeli jsme pomalu domů. Byly tři hodiny odpoledne. Vlak zase byl narvaný. Law mě zase držel kolem pasu. Vystoupili jsme po hodince jízdy a šli domů. Před mým vchodem jsme se rozloučili a každý šel do svého bytu. Doma jsem si uvařila večeři a jídlo na další den k obědu do práce. Pak jsem vyndala vytisknutý list a podívala jsem se na něho. Bydleli v Osace. Rozhodla jsem se, že v neděli za nimi pojedu. V sedm jsem se navečeřela a šla spát. Po dnešku jsem byla unavená a další den jsem už vstávala zase do práce.

Můj život - 1. kap.

15. března 2018 v 8:50 | Janey Trafy |  Můj život
1. Soused alias spolupracovník




Byl první zářijový den. Budík mě vzbudil v sedm hodin. Práce mi začínala až od desíti hodin do osmi do večera. Pracovní doba mi vyhovovala. Protože středy a neděle byly volné. Dneska bylo pondělí. Když se ozval můj budík a já ho zaklapla, tak jsem se šla osprchovat, jako každé ráno. Ani nevím proč, ale přijde mi, že to dělám už od mala. Po příjemné vlažné sprše jsem se oblékla a šla si udělat snídani. Z lednice jsem vytáhla zapečené brambory, které jsem si v neděli udělala k obědu a taky na dnešní oběd. K snídani jsem si udělala toust. Měla jsem na něj chuť. Naštěstí toustový chleba jsem měla, tak nebyl problém. Na toust jsem si dala hořčici, salám, hlávkový salát, cibuli a papriku. K tomu jsem si udělala čaj. Kávu piju, ale vždy po obědě a večer. Po té nehodě jsem se naučila takto pít. Nevím jestli před nehodou jsem pila kávu nebo ne. Po snídani jsem umyla a utřela nádobí. Po nádobí jsem zamkla byt a šla jsem na nádraží. Měla jsem na mířeno do práce.
Na nádraží moc lidí nebylo. Většinou lidé už byli v práci a školáci ve školách. Takže když přijel vlak mohla jsem si klidně sednout. Sedla jsem si k okýnku. Vedle mě si sedla jedna stařenka. Pořád něco mlela celou cestu. Ale co, to vám nepovím, protože sama jsem ji poslouchala jen na půl ucha. Za hodinu jsem byla ve městě, kde jsem vystupovala. Stařenka jela dál. Od nádraží do práce to mám deset minut autobusem a pak od zastávky je to pět minut.
Do práce jsem dorazila v půl desáté, jak jsme tam měli být. Mám klíče od zadního vchodu, jako každý zaměstnanec. Vešla jsem do budovy a zamířila si to do šatny, neboli ke skříňce, kde jsem si odložila věci, jako byla mikina a taška. Nejdřív jsem ještě z tašky vyndala průkazku, kterou jsem si připnula na košili. Byla to spíše jmenovka. Stálo na ní, pracovník Jane Mizuki.
"Dobré ráno, Jane." pozdravila mě kolegyně. Otočila jsem se na ni. Byla to Nami.
"Dobré ráno." pozdravila jsem a věnovala Nami vřelý úsměv.
"Jak ses vyspala?" zeptala se mě, když si nandávala na tričko jmenovku.
"Docela dobře a jak ty?" odpověděla jsem a zároveň se ji taky optala.
"Výborně. Slyšela jsi to, že k nám má přijít nová pomocná síla?" zeptala se mě Nami. Znovu jsem se na ni podívala, když jsem si zamkla skříňku.
"Vážně?" podivila jsem se.
"Ty si vlastně v pátek na té poradě nebyla viď." uvědomila si Nami.
"Tentokrát ne, protože jsem měla lítání po doktorech, tak jsem nebyla ani v práci." připomněla jsem Nami.
"Pravda, ta má paměť." usmála se Nami. Obě jsme šli ze šaten. "Tak právě na poradě se jednalo, že k nám přijde nová pomocná síla a představ si, že se jedná o mužskou výpomoc." zasnila se Nami.
"Vážně?" byla jsem překvapena. "Hlavně nezapomeň Nami, že jsi zadaná." připomněla jsem Nami, když jsem si všimla jak se zasnila.
"Neboj vím." usmála se Nami. "Ale pokud to bude fešák, máš šanci ho získat." mrkla na mě Nami.
"Já? Proč zrovna já?" byla jsem překvapena.
Přišli jsme do oddělení knihovny a zastavily jsme se mezi dětským a dospělým oddělením.
"Abychom mohli na dvojitý rande." mrkla na mě Nami. Musela jsem se nad tím pousmát.
"Hele, tak já jdu makat. Pak to probereme." usmála jsem se na Nami. V knihovně nebyl nikdo, kdo by pomlouval, nekamarádil se s někým. I když jsem pajdala, tak mě brali takovou jaká jsem byla. Kdež to v Anglii, tam tě každý pomlouval a pohrdal tebou, jen stačilo, že si pajdala na nějakou nohu a až si pro ně byla mrzák. Samo sebou se ptaly kolegyně, co se mi stalo a když jsem jim to řekla, tak mě politovaly a chovaly se ke mně, jako k normálnímu člověku a ne k mrzákovi.
"Dobře, ale spíš až po práci, Sanji se pro mě staví a jdeme spolu na oběd do restaurace." usmála se Nami a obě jsme se rozdělily. Já šla do dětského oddělení, vrátit vrácené knihy, které se nevrátily na místo už včera, ale nejdřív jsem byla zapnout počítač, tiskárnu a přístroj na tisknutí lístečku s výpůjčkou knih. Nami pracovala v dospělém oddělení. Její kolegyně dorazila o něco dříve, tak už se dala do práce. A další dvě kolegyně, dorazily chvíli po nás a šly nahoru od odborné literatury, kde se půjčovali většinou učebnice a poučná a odborná literatura. Jen mně chyběl spolu pracovník. Kolegyně, která byla se mnou odešla do důchodu a já týden byla bez partnerky. Nami, když zrovna neměly tolik lidí, mi chodila vypomoct, ale přesto jsem nestíhala vracet knihy na místo. Když jsem šla na oběd, tak za mne zaskakovala většinou Nami nebo její spolu partnerka Robin. S Robin jsem si taky rozuměla dobře. My tři jsme byly už několikrát na společné večeři posedět a pokecat. Hlavně, když jsem tam začínala. Boa a Haruka pracovaly nahoře a moc jsme se neznaly. Ani o naši společnost moc nestály. Zvaly jsme je na společnou večeři, ale vždy to odmítly. Že mají něco domluvené s partnery. Na jednu stranu jsme to chápaly, ale jednou za čas, si ten čas mohly najít. Ale že bychom je pomlouvaly to zase ne.
Uklízela jsem neuklizené knihy do polic, kam patřily. Už jsem to tam znala, jako své boty. Za ten měsíc jsem se naučila, kam jaká knížka patří. Žádný systém jsem v tom neměla. Nejspíš už od mala mám dobrou orientaci. Kdo ví. Jasně já to vím, ale nepamatuju si to. Když jsem měla čtvrtku práce hotové, zavolala si nás ředitelka. Rázná, ale spravedlivá ženská.
"Ženy, máte chvilku?" zvolala ředitelka. Všechny jsme se sešly v půli dětského a dospělého oddělení. Vedle ní stál pohledný mladík, tak v mém věku, možná o něco starší. Byl to fešák. Nami do mě hned šťouchla, a naznačovala, jak je to fešák. Já ji ignorovala. "Chci vám představit vašeho nového kolegu. Jmenuje se Law Trafalgar." představila nám Lawa.
"Zdravím dámy, já jsem Law." představil se nám a usmál se na nás. Já mu úsměv oplatila. A myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se na něho usmál.
"Tady Jane, vám ukáže co a jak. Je to vaše spolu pracovnice, se kterou budete spolupracovat.'' představila mě Lawovi.
"Těší mě, Law." podával mi ruku Law.
"Těší mě, Jane." potřásli jsme si rukama.
"Tak a teď všichni do práce." zatleskala ředitelka a odešla. Law si ještě se všemi podal ruku a navzájem si řekla svá jména, ale bylo mi jasné, že si je tak snadno nezapamatuje, protože je tu nový. I já s tím měla maličko problémy. Ale časem jsem si ta jména zapamatovala.
"Tak co mám udělat, šéfová?" usmál se na mě Law. Zarazila jsem se, jak mi řekl. Poté jsem cítila, jak mi trošku zrudly tváře.
"Říkejte mi Jane. Nejsem žádná vaše šéfová." řekla jsem Lawovi. "Co kdyby jste mi pomohl vrátit tyto knížky na místa?" navrhla jsem.
"Klidně, jen mi řekněte, kam patří." usmál se Law. Oba jsme se pustili do práce a já Lawovi radila, kam která kniha patří. S jeho pomocí za pět minut deset jsme měli hotovo.
"Teď vás naučím s počítačem, jak se co dělá." řekla jsem a šli jsme za pult. Vše jsem mu ukázala. Law to rychle pochopil.
"Díky, ale radši bych pro dnešek vracel knížky na místo, pokud by to nevadilo. Než se rozkoukám." požádal mě Law.
"Bez problémů." usmála jsem na něho. Law mi úsměv oplatil.
"Máte v pátek čas?" hned byla u nás Nami a zeptala se Lawa, na volný čas. Bylo mi jasné kam tím míří.
"Ano mám, proč?" zajímalo Lawa.
"Nešel by jste s námi si někam sednout a pokecat? Seznámit se." vysvětlila Nami.
"Ale rád." souhlasil Law. "Hned po práci, nebo v nějakou dobu?" zeptal se hned na to.
"Hned po práci. Každý bydlí jinde a nevyplatí se to." vysvětlila pro změnu Robin.
"Jasně chápu." usmál se Law. Pak se otevřelo a každý se vrátil na své místo. "Jak dlouho tu pracujete?" zeptal se mě, protože k nám zatím nikdo nezavítal.
"Dva roky." odpověděla jsem mu.
"A jak vám dlouho trvalo, než jste si zapamatovala, kam jaká knížka patří?" divil se Law.
"Měsíc. Ale nebojte, to se naučíte i vy." usmála jsem se na něho.
"Myslíte?" pochyboval Law.
"Nepochybně." usmála jsem se. Law mi úsměv oplatil.
"Proč vaše kolegyně odešla?" zeptal se mě Law na mou předešlou kolegyni.
"Šla už do důchodu." odpověděla jsem.
"Mohu se zeptat? Ale je to osobní, a pochopím, když mě odpálkujete." chtěl se na něco zeptat Law.
"Klidně se ptejte. Buď odpovím nebo ne." usmála jsem se.
"Proč kulháte? Máte nějak zraněnou nohu?" zajímalo Lawa.
"Víte, před osmi lety jsem měla autonehodu a od té doby kulhám." řekla jsem pravdu, ale víc jsem to rozmazávat nechtěla. Nami s Robin věděli víc. Ostatní věděli přesně to, co se teď dozvěděl Law.
"A nejde to nějak operovat, aby jste nekulhala?" zeptal se Law.
"V nemocnici udělali maximum, co mohli. Byla jsem ráda, že mi ji zachránili a nemuseli amputovat." dodala jsem pravdu.
"To je mi líto." řekl Law.
"To nemusí. Vy za to nemůžete." usmála jsem se a snad jsem tím dala najevo, že o lítost nestojím. Vypadalo to, že to pochopil, protože dál se nevyptával. Asi hodinu a půl jsme si povídali, než začali chodit i k nám návštěvníci. Law celý den vracel knihy a když zrovna si nikdo nebyl u mě už půjčit knihy, tak jsem Lawovi ukázala, kam který kniha patří. Ale většinou se mě zeptal a já ho nasměrovala. Ze začátku chodily maminky s malými dětmi, ale po té jedné hodině i studenti základních škol. Ty starší sami, někteří s rodiči. Na obědě jsem byla sama. Nami šla do nejbližší restaurace se svým přítelem Sanjim. Po mně šel na oběd Law a já na půl hodinku osamotněla. Do sedmi jsme se nezastavili, jaký byl nával dětí.
"To je tu nával pořád?" zeptal se Law, když bylo po uzavření knihovny, tak jsme se dali my do uklízení neuklizených knih, ale nebylo jich tolik.
"Jak kdy, ale většinou ano." odpověděla jsem. V půl deváté jsme se šli všichni převléci. Law měl skříňku vedle Nami.
Sundala jsem si jmenovku, hodila na sebe mikinu a vzala tašku a zamkla skříňku.
"Tak zítra ahoj lidi." rozloučila jsem se.
"Ahoj zítra, Jane." řekla mi Nami s Robin nastejno.
"Na shledanou." rozloučil se Law.
"Na shledanou." rozloučila jsem se Lawem a šla ven zadním vchodem.
Šla jsem na autobusovou zastávku. Autobus měl jet za deset minut. Doufala jsem, že stihnu vlak. Za chvíli se u mě objevil Law.
"To je náhodička." pronesl Law.
"To je." usmála jsem se na něho.
"Kam jedete?" zeptal se mě Law. Hned jsem mu odpověděla. "To je náhodička, já tam taky bydlím." usmál se na mě. Byla jsem překvapena.
"Tak že jsme sousedi?" zeptala jsem se.
"Vypadá to tak." usmál se Law. "Ale je zvláštní, že jsem vás nikdy neviděl." zamyslel se.
"To já vás taky ne." usmála jsem se na něho.
"Tak to je velice možné, protože sousedy znám, některé dobře některé míň." usmál se na mě Law. Poté přijel autobus a oba jsme nastoupili. Vlak jsme stihli jen tak, tak. Jeli jsme spolu a celou cestu jsme se bavili o práci v knihovně. Nakonec jsme zjistili, že bydlí hned vedle mě. Domluvili jsem se na ráno, že pojedeme společně a každý šel do svého bytu.
Ve svém bytě jsem se šla hned osprchovat. Poté jsem uvařila večeři a zároveň oběd na další den. Po večeři jsem umyla nádobí a šla si lehnout. Ráno jsem zase vstávala v sedm. Ale tentokrát mi trvalo, než jsem usnula. Nechápala jsem čím to je.

Můj život - Prolog

14. března 2018 v 22:34 | Janey Trafy |  Můj život
Prolog - První začátky




Tak čím bych měla začít? Asi tím, kdo vlastně jsem. Jmenuji se Jane Mizuki a jsem na půl Japonka a na půl Angličanka. Táta je Japonec a mamka Angličanka. Už druhým rokem žiju v Japonsku, jinak jsem vyrůstala v Anglii. Táta se přestěhoval do Anglie za mamkou. Od mala jsem se od táty učila japonsky, tak proto s japonštinou nemám problémy. Mí rodiče se milovali, až do poslední chvíle. Když bylo osmnáct, tak zemřeli při autonehodě, kterou zavinil nějaký opilec. Já v autě taky byla a jako jediná to přežila. Jak říkám, podruhé jsem se narodila. Ale do dnes si nesu za nehodu následky. Málem mi amputovali nohu, ale naštěstí mi ji zachránili, ale mám ji celou pošramocenou, že kulhám. Jinak jsem měla zlomená žebra, rozdrcenou nohu a krvácení do mozku, kde se doktoři obávali, že jestli se proberu z bezvědomí, tak budu mít demenci. Naštěstí se tak nestalo. Ale měla jsem ztrátu paměti. Tu mám vlastně do dnes. Nepamatuju si své dětství. Jen co se dělo po té nehodě. Jak jsem se léčila a pomalu uzdravovala. Byl to zázrak, že jsem to všechno přežila. A kolik mi vlastně je let? už je mi dvacet šest. Od nehody uplynulo osm let. Mám dostudovaný gympl. Na vysokou jsem chtěla jít, ale nebyla taková, kterou jsem chtěla. Chtěla jsem jít na japonštinu. Jedna jazyková škola v Anglii je, tam se učíš japonštinu, korejštinu a čínštinu v jednom. A já chtěla jenom na tu japonštinu. Proto jsem si našla práci, jako sekretářka jednoho podniku. Byla jsem tam spokojená, ale bylo to přesto pro mě těžké. Všichni se mě stranili. Věděli o té nehodě, ale místo soucitu se mě báli nebo co. Neměla jsem jim to za zlé. Já ani soucit nechtěla, jen malé porozumění. Proto z toho vyplývá, že i když je mi dvacet šest, jsem stále pannou. Ale věřím, že někde je můj princ, který přijede na bílém koni pro mě. I když v Anglii jsem už nedoufala, že ho najdu. A taky že ne. A proč jsem se přestěhovala do Japonska? Pár důvodů mám. První je, že se mi jako Japonsko líbí. Jejich kultura, příroda, lidské soužití, i když se tu najde několik závistivých lidí. A nejen, že je to poklidný stát. Taky se tu odehrávají špatné věci, ale málo kdy se to objeví ve zprávách, že zrovna někdo někoho zabil. Možná, kdyby byl spáchán atentát, nebo nějaká přírodní katastrofa, že by se o tom mluvilo, ale jinak ne. Chtěla jsem Japonsko poznat osobně. A taky a to byl hlavní cíl, najít příbuzné z otcovi strany. Táta nikdy o svých příbuzných nemluvil. Teda myslím, že ne, protože si nic nepamatuju, tak nic nevím, ale když jsem vyklízela věci po rodičích, tak jsem našla jen jména babičky a dědy, ale to bylo vše. Kde žijí to jsem nevěděla. Byla jsem celá šťastná, když mi Japonsko vyšlo. Že mě přijalo, jako s otevřenou náručí. A říkali vítej doma, Jane. I když jsem si to jen namlouvala. Po rodičích jsem zdědila jmění. Ale nejsem ten člověk co utrácí, ale šetří. Na letenku do Japonska jsem si našetřila prací. Na jmění po rodičích jsem šáhla, když jsem si hledala byt. Našla jsem menší podnájem v jedné malé ubytovně, za rozumný nájem. Ale nejdřív jsem musela zaplatit za tři nájmy dopředu. A proto jsem musela šáhnout na peníze od našich. Práci jsem si našla v Tokijské národní knihovně. Byla jsem hned přijata. Za což jsem byla velice vděčná. V Japonsku jsem už dva roky. Živím se z peněz, které si vydělám prací, ale na živobytí jsem musela za ten měsíc, než jsem dostala svou první výplatu zase šáhnout, ale nebylo to tolik. Jsem takový šetřílek. Ženský z práce chodí na obědy do místní restaurace, nebo si něco objednají, ale já si nosím jídlo z domácí kuchyně, který si předešlý den uvařím. Kromě spolupracovnic nikoho neznám. A ještě jsem s hledáním babičky a dědy nezačala. Chtěla jsem se nejdřív rozkoukat. Ani své sousedy ještě neznám. To je vše o mně a mé minulosti. Teď žijme přítomností a zároveň i budoucností.

Chci tě - 6. kap.

14. března 2018 v 20:02 | Janey Trafy |  Chci tě
6. Adopce




Rina nesla rozchod s Lawem dost těžce. Tak jsem byla její oporou. Scházely jsme se každý pátek v putyce. Už mi to lezlo na nervy. Vždy se opila. A slyšet jak mi nadává mi taky příjemné nebylo. I když Rina nevěděla, že nadává mně. Nikdo nevěděl, že chrápu s Lawem. Se svým bratrem. Ale to co jsem k němu cítila, byla láska. Ale pak jsem Rině řekla už dost. Už jsme se nevídaly. Ne že bych ji vidět nechtěla, ale jak se upnula na alkohol, to mi vadilo.
Takhle jednou jsem v práci dostala za úkol sestavit rodokmen svých kolegů i svůj. Nejdřív jsem se rozhodla, že si seženu své podklady. V nejhorším, že se zeptám našich. Takže jsem si přitáhla práci domů. Jinak nikdy ani já, ani Law jsme si práci domů nebrali.
Hledala jsem svůj rodný list, který jsem k tomu potřebovala. Nikdy jsem si ho neprohlížela. Až teď, když jsem ho našla. A čekal tam na mě šok. Začala jsem se celá třást, i ten rodný list spadl na zem. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Law byl ještě v práci, tak nikdo nemohl vidět, jak jsem se celá třásla. Po chvíli dorazil domů Law.
"Zlato, jsem doma." zvolal Law ode dveří. Já nereagovala. Law mezitím si uklidil tašku a šel do obýváku. Tam mě našel zhroucenou mezi papíry. "Janey, co se stalo?" zeptal se starostlivě a objal mě. Místo odpovědi jsem se odtrhla od Lawa a dala mu ten svůj rodní list přečíst. Law si ho ode mne vzal a začetl se. Já se ještě celá třásla, ale slzy mi už netekly. "T-takže...to...znamená…" soukal ze sebe.
"Nejsme sourozenci. Ne pokrevní." dodala jsem za překvapeného Lawa. Law mě objal.
"Jsem za to moc rád." zašeptal mi do ucha. "Nemusíme náš vztah tajit. Není to trestné. Zněla úleva v hlase Lawa.
"To je…" dostala jsem ze sebe.
"Bál jsem se, kdyby si otěhotněla, jak to skrýt, že to dítě není moje. Ale teď se toho bát nemusím. A i kdyby si otěhotněla a byli bychom sourozenci, tak bychom si to dítě nechali. Na potrat bych tě ani nepustil." dodal rázně Law.
"Já bych na potrat nikdy nešla." řekla jsem taky rázně.
"To je dobře." políbil mě Law. "A kvůli čemu potřebuješ rodný list?" zeptal se mě Law.
"Mám v práci projekt. Sestavit rodokmen všech zaměstnanců včetně mého." řekla jsem Lawovi.
"Jsem za tvou práci rád. Nebýt tohoto projektu tajíme náš vztah do naší smrti." dodal s úsměvem Law. "Nepůjdeme to zapít?" navrhl, když si všiml, že jsem o něco klidnější.
"Můžeme." souhlasila jsem s Lawovým návrhem.
"Tak já se jenom převleču." dodal s úsměvem Law.
"I já se převleču." souhlasila jsem s Lawem Oba jsme se oblékli, zamkli byt a vyšli ruka v ruce ven.
Zašli jsme do nejbližší putyky. Tu jsme moc neznali, ale nebylo to tak strašné. Sedli jsme si do jednoho salónku, abychom nebyli rušeni. Law objednal dva panáky. Při pití jsme si různě povídali. Když jsme v sobě měli pátého panáka, tak Law zaplatil a šli jsme domů.
Nastoupili jsme do výtahu. Law mě začal líbat a já mu to oplácela. Když se výtah zastavil, tak Law mě objal kolem ramen, otevřel dveře a dal mi pusu na tvář, když jsem v tom zkameněla. Law se podíval co se děje. Poté si všiml Rini, jak na nás dva kouká.
"Rino, nech…" nedořekla jsem.
"TY DĚVKO!" křikla na mě Rina, nastoupila se slzami do výtahu a jela dolů. Já chtěla jít po schodech dolů a dohnat ji.
"Nech ji být. Ona se z toho dostane." utěšoval mě Law a nechtěl mě za ní pustit.
"Dobře…" řekla jsem nejistě. Law otevřel dveře a oba jsme vyšli dovnitř.
Doma jsme hned hupsli pod sprchu, kde jsme měli sex a pak ještě v posteli. Usnuli jsme až k ránu. Druhý den nás vzbudil zvonek u dveří. Oba jsme se probudili.
"Já tam zajdu." promluvil Law. Hodil na sebe trencle a šel ke dveřím. Já se mezitím oblékla a ustlala postel.
Pak jsem šla do kuchyně, kde už byli naši. A zrovna mile se netvářili. Podívala jsem se na Lawa a ten na mě. Obou došlo, že Rina si stěžovala našim.
"Ahoj mami, tati." pozdravila jsem oba dva.
"Sedněte si!" řekla přísně matka. Oba jsme poslechli a sedli si ke stolu k rodičům.
"Řeknete nám, co se děje?" zeptal se jich Law, i když oba dva jsme věděli, co se děje.
"Vy víte o co jde. A jak to hodláte řešit?" zeptal se otec, který byl v klidu oproti matce.
"Nijak. Jsme pár jako jsou jiné páry." odpověděla jsem stroze.
"Ale to je zakázané! Jste sourozenci!" zlobila se matka.
"Tak to řeknu jinak. Do kdy jste nám chtěli lhát o tomto?" zeptala jsem se maličko naštvaně a šla do obýváku pro rodní list. Poté jsem ho hodila na stůl před rodiče.
"Aha, takže to víte." povzdychl si otec.
"Proč si ho hledala?" zeptala se matka.
"Kvůli práci, ale to je teď jedno. Jak dlouho jste nám to chtěli tajit?" znovu jsem se obou zeptala.
"Nechtěli jsme ti to říct." řekl otec s povzdechem. Otočila jsem se na matku.
"Nechtěli jsme, aby sis vyčítala, že praví rodiče tě opustili, když jsi byla ještě malé miminko. Že tě nechtěli. Chtěli jsme tě toho ušetřit." vysvětlila nám matka.
"Ale teď jsem dospělá, pochopila bych to. Kvůli tomu jsem tajila s Lawem náš milostný vztah a bála se, že až na to někdo přijde, tak půjdeme do vězení. A taky jsem litovala toho, že nikdy nebudu mít děti. Ale teď je to jiné." obořila jsem se na matku.
"Janey, klid." uklidňoval mě Law.
"Janey má pravdu. Měli jsme jim to říct už dřív." souhlasil se mnou otec.
"Tak mi jedno vysvětlete. Proč jste se k sobě chovali jako psi?" zeptala se matka, co ji trápilo, nebo spíš honilo hlavou.
"Chtěl jsem na Janey zapomenout. Chtěl jsem, aby mě spíš nenáviděla, protože jsem věděl, že spolu nemůžeme být. Proto jsem bral tu nenávist, než lásku. A to si nepřestanu nikdy vyčítat." vysvětlil to Law.
"Neboj, já ti dávno odpustila." usmála jsem se na Lawa. Ten mi úsměv oplatil.
"Objednáme pizzu?" zeptala se mamka a usmívala se. Bylo vidět, že se i jí ulevilo.
,,Můžeme." souhlasila jsem. Nikdo neprotestoval, tak jsme si objednali pizzu.
A od té doby náš vztah není tajemstvím. Rina mě nenáviděla a smazala si mě z přátel. Katsuro se nadále s námi bavil, ale litoval, že nejsem s ním já, ale jsem s Lawem. Katsuro se totiž přiznal, že je do mě zamilovaný.
S Lawem jsme po roce měli svatbu a pak i děti. Byli jsme velká sedmičlenná rodina. A všichni jsme byli šťastní.

Chci tě - 5. kap.

14. března 2018 v 18:16 | Janey Trafy |  Chci tě
5. Nemocná




S Lawem jsme dorazili domů. Já si dala sprchu a zalezla jsem do postele. Hned jsem usnula, že jsem ani nevěděla, že si Law lehl vedle mě. Okolo sedmé hodiny ranní jsem se probudila s pocitem zimy. Zachumlala jsem se víc do deky. A vzápětí jsem zase usnula. Byla jsem nějak vyřízená. Ale i přesto jsem klepala kosu.
O hodinu později jsem se znovu probudila. Law seděl na posteli, přichystán vstát. Už jsem se chystala Lawa zeptat, co tu dělá, ale mluvila jsem na prázdno. Nebo spíš nemluvila vůbec. Nešlo ze mně vydat žádné slovo.
"Dobré ráno, Janey. Jak ses vyspala?" zeptal se mě Law, jakmile si všiml, že jsem vzhůru. Snažila jsem se mu říct, že nemohu mluvit. Otevírala jsem pusu, ale žádné slovo jsem ze sebe nedostala. Law mě pozoroval. "Jedeme na pohotovost." rozhodl, když mu došlo, že nemohu mluvit. Pokusila jsem se postavit na nohy, abychom jsem se oblékla, ale ztratila jsem balanc, jak jsem byla slabá a spadla zase na postel. Law byl hned u mě. Rukou se dotkl mého čela. "Máš horečku. Hned tě obleču." poznamenal a rychle se oblékl. Pak začal oblékat mě. Bylo trapně, ale neprotestovala jsem. Věděla jsem, že sama to nezvládnu. Law na mě hodil podprsenku, triko, mikinu, kalhotky, rifle, ponožky a pak mě i obul. Law vzal klíče od bytu a od auta. Zamkl byt a vzal mě do náruče a už jsme šli k autu.
Law vyjel a jel na pohotovost, protože obvodní doktorka v sobotu ani neděli nepracuje. Ještěže, že fungovala ta pohotovost.
Přijeli jsme k nemocnici. Law mi pomohl vylézt a uzamkl auto. Znovu mě vzal do náruče a odvedl mě do čekárny pohotovosti. Naštěstí doklady jsme měla u sebe, které mi ještě stačil Law vzít.
V čekárně jsme čekali asi deset minut, dokud nevyšla sestřička. Law ji podal kartu pojištěnce a tak si mě zavolala dál. Law zůstal venku.
Sedla jsem si vedle doktora. Doktor si něco zapisoval do počítače, tak se mi chvilku nevěnoval. Pak se na mě obrátil.
"Dobrý den, co vás trápí?" zeptal se doktor. Rukou jsem naznačila, že nemohu mluvit. "Sestři změřte jí teplotu." požádal sestřičku. Tak vstala a přinesla teploměr. Změřila mi teplot.
"Třicet devět pět." oznámila po chvíli doktorovi.
"Dobře, vyhrňte s tričko." požádal mě doktor. Já jsem poslechla. Doktor si poslechl moje dýchání. "Ještě mi ukažte krk." požádal mě Já jsem poslechla. "Tak je to obyčejná chřipka. Doma zůstaňte v posteli a berte tato antibiotika. Po pár dnech by se to mělo zlepšit." oznámil doktor. Já jsem přikývla. Sestřička orazítkovala recept, na který se doktor podepsal. Pak jsem vyšla ven.
Law seděl v čekárně a klepal nohama. To dělal vždy, když byl nervózní, nebo měl o někoho strach. Jakmile jsem vyšla ven, byl hned u mě.
"Tak co?" zeptal se mě Law. Pak mu došlo, že mu nemohu odpovědět, ale když jsem mu kázala recept, došlo mu, že jsem marod. "Hned to vyzvedneme." řekl a už mě vedl do lékárny, který byla v nemocnici a měla skoro nonstop otevřeno. Vyzvedli jsme recept, šli k autu a jeli domů.
Doma mě Law uložil do postele, já si vzala prášek a lehla jsem si. Hned jsem usnula. Když naši zjistili, co mi je, navštěvovali nás, hlavně mě, každý den. Každým dnem to bylo lepší a lepší. Teplota ustupovala, pomalu jsem začínala i mluvit. Antibiotika zabírala. Po týdnu jsem šla na kontrolu už svému obvodnímu doktorovi, Ten mi oznámil, že už jsem zdravá. Takže jsem se mohla vrátit do práce.
O týden později mě Rina pozvala na panáka. Já s tím souhlasila. Lawovi se to moc nelíbilo, protože se bál, že znovu onemocním. Ale přesto jsem šla.
Sešly jsme se v putyce. Rina tam byla jako první. Čekala před hospodou. Já přijela autobusem. Law mě tam chtě hodit, ale já mu řekla, že to nebude dobré. Teď rozhodně ne. Lawovi to došlo a nakonec souhlasil.
Obě jsme se pozdravily a šli do baru. Sedly jsme si na bar. Rina hned objednala panáka pro každou. Sice jsem to odmítala, že si dám jenom pivo, ale Rina si nedala říct.
"Prý miluje jinou. Pche, jak může vědět, že ona ho miluje? Vždyť je to děvka." zlobila se opilá Rina. Měla v sobě už osm panáků vodku. Já jenom tři. Když pila desátého panáka, tak na baru usnula. Nakonec jsem se maličko i opila já. Měla jsem pět panáků, ale ne natolik,abych jsem měla druhý den okno. Zaplatila jsem za nás oběd. Zavolala taxíka a čekaly jsme před barem. Rinu jsem měla na zádech.
"Janey? Co se tu stalo?" ozval se známý hlas. Otočila jsem na levou stranu. Tam stál Katsuro.
"Nic, jenom se Rina opila." usmála jsem se na Katsura.
"Ukaž já ti pomohu." nabídl se Katsuro. Byla jsem za to ráda.
Taxík za chvíli přijel. Katsuro dal Rinu do taxíka a sám si nastoupil k ní. Já ke spolujezdci. Řekla jsem řidiči adresu Rini a jeli jsme ji uložit do její postele. Katsuro zaplatil taxíkáři a už jsme táhli Rinu k ní domů.
Já jsem našla její klíče a odemkla jsem domovní dveře a pak i hlavní dveře. Katsuro uložil Rinu do její postele. Já napsala vzkaz, že jsem ji s Katsurem odvedla domů. Pak jsem s Katsurem odešla ven.
Venku jsme se s Katsurem dali do řeči. Nebo spíš Katsuro vyzvídal, proč se Rina opila. I když odpověď nejspíš znal.
"Law je prevít." zaklel Katsuro. Chtěla jsem se Lawa zastat, ale nakonec jsem se na to vybodla.
"Bude lepší, když půjdu domů." pronesla jsem ospale i trošku opile.
"Doprovodím tě." řekl rozhodně Katsuro. Chtěla jsem protestovat, ale Katsuro se nenechal přemluvit, tak jsem si povzdychla a oba jsme vyrazili ke mně domů.
Cestou jsme si různě povídali. Hlavně o tom, jak Law dal kopačky Rině. Chtěla jsem mu říct, že lásce člověk neporučí, ale mlčela jsem. Radši. Já totiž, kdy jsem maličko opilá, říkám pravdu. A bála jsem se, abych jsem neřekla něco, čeho bych jsem pak litovala.
Před mým bytem, nebo spíš panelákem u vchodových dveří jsem se s Katsuem loučila. Poznala jsem na něm, že by chtěl jít ven, ale čeká, až mu to navrhnu. Ale to se nedělo.
"Díky za pomoc. Já už teda půjdu." řekla jsem Katsurovi. Katsuro přikývl, počkal až jsem zalezla do baráku a odešel.
Doma na mě čekal Law. Hned mě objal, jakmile jsem otevřela dveře.
"Nemusel ses tak strachovat. Vše je OK." usmála jsem se na Lawa.
"Miluju tě a mám o tebe strach vždycky." vysvětlil mi Law.
"Taky tě miluju." dostala jsem ze sebe a tváře mi zrůžověli. Law na mě chvilku zíral, jak páv. "Je to pravda.Když jsem maličko opilá, říkám pravdu." vysvětlila jsem. Law se ke mně sehnula políbil mě. A já jeho. Pak jsme hupsli pod sprchu a pak do postele. Tam jsme prožívali vášnivou noc.

Chci tě - 4. kap.

14. března 2018 v 16:33 | Janey Trafy |  Chci tě
4. Vyznání





Ráno, když jsem se probrala, byla mi maličko zima. Zjistila jsem, že jsem zcela nahá. Hned mi hlavou blesklo, co se tu stalo. Já měla sex se svým vlastním bratrem. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsem s tím souhlasila. Proč jsem se nebránila? Proč jsem to nechala dopustit? Ptala jsem se sama sebe. Pomalu jsem se vytratila z postele a šla do koupelny pro své věci, které jsme tam s Lawem naházeli. Oblékla jsem se a šla jsem si udělat kávu.
Kávu po ránu nepiju, ale tentokrát, to byla výjimečná situace, že si jsem ti tu kávu musela udělat. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
"Dobré ráno Janey, proč si mě nevzbudila? Udělal bych snídani do postele." zeptal se ospale Law. Otočila jsem na Lawa.
"Ty si nic nepamatuješ?" zeptala jsem se překvapeně. To se natolik opil, že si to nepamatuje? Ptala jsem se sebe.
"Pamatuju, a moc dobře." usmál se na mě Law. ,,Miluju tě, Janey." řekl mi znovu. Miluju tě opakoval stále dokola. Začala jsem dělat Lawovi snídani.
"Tak na tu noc zapomeň. Nikdy se nic nestalo." snažila jsem se přesvědčit Lawa,ale i samu sebe, že se opravdu nic nestalo. Že na tu noc zapomene.
"Já nechci zapomenout. Bylo to úžasné. A sama jsi to chtěla." řekl mi Law. A říkal pravdu. I já to chtěla,ale taky jsem neměla šanci se jakkoliv bránit.
"Nedal si mi šanci se bránit." řekla jsem nahlas.
"To je fakt, ale i tak si to chtěla." trval na svém Law. Postavila jsem před něho talíř s jídlem a čajem, který jsem mu udělala. "Díky." poděkoval mi Law.
"Není zač. Ale jedno ti řeknu. Bylo to poprvé a naposledy. Ode dneška spíš obýváku na gauč." rozhodla jsem, jak to bude dál.
"Nebude, věřím, že to nedodržíš." ušklíbl se Law. byla jsem překvapena, že je tak v klidu, hodný, příjemný, milý. Nahánělo mi to husinu po těle.
"Ale já tomu nedovolím." stála jsem si na svém.
"Uvidíme." pokrčil Law rameny. "Ale já to myslím s tebou smrtelně vážně. Miluju tě dost dlouho. Chtěl jsem na tuto lásku zapomenout, ale nešlo to. Když jsem tě viděl, byla jsi stále krásnější a krásnější. S Rine jsem chodil jenom proto, abych jsem na tebe zapomněl. Ale nešlo. Zazním jako masochysta., ale při sexu s Rinou, jsem myslel na tebe. Nechybělo moc a málem jsem řekl tvé jméno, ale naštěstí se tak nestalo. Proto jsem se začal chovat příšerně. Chtěl jsem, aby si mě nenáviděla a taky jsem si tak zajišťoval, že k tobě opravdu nic necítím. Ale nešlo to. Litoval jsem těch slov, které jsem ti za život řekl. Nemyslel jsem to vážně, ale muselo to znít, že to myslím smrtelně vážně. A ať miluješ, nebo nenávidíš, je mi jedno, ale já tě chci. Chci s tebou trávit Chci s tebou trávit každou volnou chvíli, jak je to půjde. Sice jsem proti tomu, že to musíme tajit, ale pokud nechceme mít problémy musí tomu taky být. A neříkej, že ty mě nemiluješ. Dneska v noci si mě přesvědčila o opaku." vzal se menší proslov, kde se mi vyznal, ale i omlouval. Nevěděla jsem co mám říct. Nikdy se mi takhle nikdo nevyznal. Ani nikdo šanci neměl, protože jsem s nikým nikdy nechodila. Takže od Lawa jsem dostala první polibek, i můj první sex. Musím přiznat, že se mi to líbilo, ale když jsem si uvědomila, že jeto bratr, ale jsem si nic nechtěla připustit.
"Skončím siven, zapřemýšlet." oznámila jsem Lawovi a šla se převléct a pak jsem vyrazila ven.
Šla jsem do parku. Klepala se mi nohy, ruce. Chvěla jsem se celá. V parku jsem si našla volnou lavičku, kam jsem si sedla. Rukama jsem si přikryla obličej. Trošku jsem se rozbrečela. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Při Lawově blízkosti se mi rozbušilo srdce, mravenčení v žaludku a knedlík v krku. Věděla jsem, že je to láska. Ale nechtěla jsem si ji připustit. Byla to nereálná láska. Já a můj bratr. To nejde. Tato láska je zakázaná. Jednalo by se o incest a tomu jsem nechtěla,aby o to šlo. Možná bude lepší, když se odstěhuje. Dál jsem přemýšlela, ale na to jsem neměla odvahu ho vyhodit z bytu. Došlo mi, že na jeho místě, bych jsem se zachovala stejně. Jen s rozdílem, že bych ten sex vynechala. Ani nevím, jak dlouho jsem na té lavičce seděla. Ale asi dost dlouho, když se mě Law vydal hledat.
Doma:
Poté co Janey odešla, tak Law dojedl svou snídani a šel udělat nádobí. Pak ustlal postele a dal se do vaření oběda. Sice dokonalý kuchař, nebyl, ale chtěl udělat Janey radost, tak se pokusil uvařit její oblíbené jídlo. Guláš s bramborem. Když měl vše hotovo a Janey nikde nebyla, tak si o ní začal dělat starosti. Nakonec se vydal ven, Janey najít. Bál se, že se jí něco stalo, nebo jí někdo ublížil. Nakonec Janey našel v parku na lavičce. Všiml si, jak urputně přemýšlí. Pomalu se k ní vydal.
"Janey, nastydneš." promluvil Law. Já se na Lawa jenom podívala. Neměla jsem odvahu mu odpovědět. Zima mi byla,ale nepřipouštěla jsem si ji, jak jsem urputně přemýšlela. "Pojď jdeme domů." rozhodl Law, postavil mě na nohy a já se o něho opřela a šla s ním mlčky domů.

Chci tě - 3. kap.

14. března 2018 v 15:14 | Janey Trafy |  Chci tě
3. Usmíření




Celé tři dny Law spal na pohovce a snažil se o mě postarat. Polívky vařil příšerné, ale nedala jsem nic najevo. Komunikovali jsme spolu minimálně. Ta pusa mě každým dnem bolela míň a míň. Rodiče se u nás stavovali každý den, aby nás zkontrolovali. I Rina chodila za mnou. Nebo spíš za Lawem. Tři dny utekly jak voda a já měla svůj klid a byt pro sebe. Rodiče sice za mnou každý den chodili, ale Lawa jsem od té doby neviděla.
Po týdnu jsem zavolala zubaři a objednala jsem se. Když nastal den, kdy jsem šla k zubaři, měla jsem nahnáno, ale říkala jsem si, že mě nemůže čekat už nic strašného.
U zubaře proběhlo vše v pořádku. Doktorka mi vyndala stehy a sama chválila úchvatnou práci doktora. Ještě mi pro jistotu napsala antibiotika, která jsem musela ještě brát. Ale už jsem po tom týdnu nastoupila do práce. Místo marodného jsem si vzala týden dovolené.
Po měsíce, kdy bylo vše v pořádku a já zjistila, že v televizi dávají ten samý film, který jsem viděla jenom do půlky, byla jsem celá šťastná. Už jsem byla v obýváku přichystaná se dívat, když mi zazvonil mobil. Otráveně jsem to zvedla. Ale nejdřív jsem se podívala, kdo volá. Byla to Rina.
"Rino, co se děje?" zeptala jsem se do telefonu.
"L-Law...mi dal...kopačky." vzlykala do telefonu Rina. Pak se zcela rozbrečela, že jí nebylo rozumět, co říká. Nakonec to típla. A já? Já si dělala větší starosti o bráchu, než o Rinu. Vypnula jsem televizi s tím, že oželím film. Oblékal jsem se a šla najít Lawa.
Hledala jsem ho všude. V putykách, kam dost často poslední dobou chodil i u pár kamarádech. Ale nikdy jsem ho nenašla. A mobila jsem si nechala jako na potvoru doma. Nakonec jsem to po dvou hodinách nechala být a jela jsem domů.
Na schodech naproti mému bytu seděl Law. Tašku měl u sebe. byla jsem překvapena, že ho vidím.
"Lawe?" dostala jsem ze sebe.
"Janey, kde jsi takovou dobu?" zeptal se Law. Neznělo to vyčítavě, naštvaně, nebo rozzlobeně. Spíš to zaznělo starostlivě. Mile určitě. Odemkla jsem byt.
,,Pojď dál." pozvala jsem Lawa dál. Tašku s věcmi si nechal na chodbě a šli jsme do kuchyně.
Z lednice jsem vyndala sake, abychom si u toho mohli promluvit. Nalila jsem každému skleničku a zbytek dala do lednice. Nechtěla jsem se opít. Law neprotestoval. ,,Tak co se stalo?" zeptala jsem se Lawa.
"Tak co se stalo?" zeptala jsem se Lawa.
"Rina, ti volala?" zeptal se mě Law. Já jsem přikývla na souhlas. ,,Rinu už nemiluju. Svým způsobem jsem ji nikdy nemiloval. Byl jsem s ní, abych na tu první dívku, kterou miluju dost dlouho, zapomněl. Ale nešlo to a nejde to. Hodně jsem jí ublížil, proto mě nebude chtít, ale s Rinou jsem už nemohl být. Je to hodná holka a lhát a přetvařovat se, to jsem už nechtěl." vysvětlil mi, proč se s Rinou rozešel.
"A kdo je ta dívka, kterou tak dlouho miluješ?" zeptala jsem se Lawa. I když jsem tušila, že se o tom bavit nechce.
"Tu neznáš." jenom stroze odpověděl Law. Každému jsem nalila ještě jednoho panáka. "Mohu tu na pár dní zůstat?" zeptal se mě. ,,Nechci jít k rodičům." dodal vzápětí. I když mi ublížil a svým způsobem jsem byla na něho ještě naštvaná jsem s tím souhlasila. Bratra bych nikdy ve štychu nenechala, ať je jakýkoliv.
"Pokud ti bude vyhovovat pohovka v obýváku, tak klidně." souhlasila jsem s tím, že bude muset být v obýváku.
"Díky moc. Najdu si co nejrychleji něco svého." slíbil mi Law. Law šel umýt nádobí a já šla Lawovi připravit noclehárnu.
Když jsem povlékla polštář i deku a chtěla to jít odnést do obýváku. tak mě Law objal. Byla jsem překvapena. Law mě objímal silně, ale ne tas tak, aby mě to bolelo.
"Promiň mi to. Vše co jsem ti udělal mi odpusť, prosím." začal Law žadonit o odpuštění. Pak mě otočil čelem k němu. Zírala jsem na něho jak páv. Už jsem se chystala něco říct, když se Law sklonil a políbil mě. Já neměla šanci se od něho odtrhnout. Pak mě přestal. "Miluju tě. Choval jsem se k tobě tak hnusně, abych na tebe zapomněl, ale nešlo to. Opravdu mě to mrzí." omlouval se Law.
"L-Lawe…" nedořekla jsem a Law mě znovu políbil. Tentokrát jsem mu ten polibek vrátila. Upustila jsem deku a Law mě vzal do náručí.
Odvedl mě do koupelny, kde nechal pustit sprchu. Sundal mi tílko a já mu triko. Pak jsme přešli na kraťasy. Zůstali jsme ve spodním prádle. Ale i to za chvíli bylo dole. Vlezli jsme pod sprchu. Law si začal hrát s mým prsem. Lízal bradavky. Pak nadzvedl mou nohu a pomalu do mně vnikl. Sykla jsem bolestí.
"Promiň, budu opatrný." zašeptal mi do ucha. Pak mi ho tam strčil celého. Spustila se ze mně krev. Bolelo to, ale po chvíli bolest ustoupila a byla to rozkoš, kterou jsem si užívala se vším všudy. Law začal víc přirážel. Oba jsme vzdychali. Nakonec jsme se udělali. Navzájem jsme se umyli a šli do ložnice. Tam jsme se milovali znovu. Skoro až do rána. Nakonec jsme odpadli k ránu oba dva, přituleni k sobě.

Chci tě - 2. kap.

14. března 2018 v 14:15 | Janey Trafy |  Chci tě
2. Zuby





Když jsem nešla otevřít, protože jsem spala na zemi, tak si někdo otevřel dveře. Po chvíli mě probudilo, jak se mnou někdo třásl. Otevřela jsem oči a viděla matku. Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla.
"Mami? Co ty tu?" dostala jsem ze sebe a posadila jsem se. Byla jsem nateklé oči od toho jak jsem brečela.
"Janey, co se tu stalo?" zeptal se otec starostlivě.
"Ale nic." mávla jsem nad tím rukou.
"Něco se stát muselo. A od čeho máš nateklou pusu?" nedala se obalamutit matka.
"Včera jak jsem jela pro Lawa, když se opil, tak se chtěl porvat s Katsurem, ale já do té rány vlezla a schytala jsem to já. A ráno jsme se pohádali." řekla jsem celou pravdu.
"Jedeme k zubaři." řekl rázně otec.
"Ale…" chtěla jsem protestovat, ale matka mis skočila do řeči.
"Žádné ale. Táta má pravdu." souhlasila matka s otcem.
"A na co to odkládat, když tak trpíš." dodal za matku otec.
"Dobrá." souhlasila jsem nakonec. Vyhrabala jsem se na nohy. Došla jsem si pro peněženku a doklady. Pak jsem s taťkou jela do nemocnice, na pohotovost.
Matka uklidila obývák, kde panoval bordel. Pak, když to poklidila, vzala do ruky mobila a zavolala Lawovi.
"Lawe, hned přijeď k Janey. Okamžitě!" to okamžitě zdůraznila. Pak hovor ukončila. Pak v kuchyni čekala, až přijede Law. Ten se do půl hodiny dostavil. Zaklepal na dveře a matka mu otevřela.
"Mami, co se děje?" hned se u dveří zeptat matky.
"Janey je na pohotovosti. Viklal se jí zub, poté co si ji včera uhodil. Teď pojedeš na tu pohotovost a odvezeš Janey sem. Potřebuju si otcem promluvit." nařídila Lawovi matka. Law chtěl protestovat, ale když si všiml nesmlouvavého výrazu na matčině tváři, tak si povzdychl a vyrazil do nemocnice.
Na pohotovosti:
S otcem jsme dojeli na pohotovost. Zaparkovali jsme na parkovišti a mastili do nemocnice najít na pohotovosti ordinaci zubaře.
V čekárně nikdo nebyl. Klepala se mi kolena strachy. Zubaře jsem nikdy v lásce neměla. Ba dokonce jsem se bála. Ale teď jsem se bála víc, než kdy jindy. Po chvíli vyšla sestřička.
"Další prosím." ozvala se sestřička. Postavila jsem se na nohy a šla k ní. Podala ji kartičku pojištěnce a šla dovnitř. Otec čekal venku v čekárně.
Law dorazil hned na to, co Janey šla do ordinace. Byl celý zadýchaný, jak pospíchal. Otec se na Lawa podíval a probodával ho ostrým pohledem.
"Jak je na tom?" zeptal se Law otce.
"Teď šla dovnitř. Já jedu za matkou, tak tu zůstaň." nařídil otec Lawovi. Ten už ani neprotestoval. Bylo mu jasné, že oba rodiče mu vyčítají to, co se Janey stalo.
V ordinaci:
Sedla jsem na ordinační pohovku. Celá jsem se klepala strachy. Ani kapesník jsem neměla, ale to byla maličkost. Doktor si umyl ruce a podíval se na mě.
,,Tak co se vám stalo?" zeptal se s úsměvem doktor.
"Viklá se mi zub." přiznala jsem pravdu.
"Jak se vám to stalo?" zeptal se doktor. "Potřebuju to kvůli zprávě pro vašeho zubaře." vzápětí mi to vysvětlil.
"Včera večer se bratr opil a chtěl porvat s nejlepší přítelem. Já vletěla do té rány a místo kamaráda jsem to schytala já." řekla jsem pravdu.
"Tak se do toho dáme." řekl zubař a sestřička si vše zapisovala. Opřela jsem si hlavu a otevřela jsem ústa. Doktor si vzal zrcátko a ještě jednu věc, kterým šťouchal do zubů. Jakmile se dotkl to viklajícího zubu, zasténala jsem bolesti. "Tak to bude muset jít ven. Sestři anestezii." oznámil doktor. Sestřička přestala psát a šla pro injekci s anestézií. Dostala jsem tři vpichy do dásně okolo zubu. "Chvilku počkáme až injekce zabere." řekl a odložil injekci na tácek. Já měla co dělat, abych jsem se nerozbrečela. Ale strachy. I když zuby mi už trhali několikrát, přesto strach jsem měla. Asi po čtvrt hodině si doktor umyl znovu ruce a já znovu otevřela ústa. Doktor vzal kleště a začal víc rozviklávat zub. Nakonec ho vyndal, ale stejně nastali potíže. "Bohužel kořeny zůstaly v dásni. To budeme muset řezat." řekl a já vytřeštila oči celá strachy bez sebe. "Nebojte, je to umrtvené." usmál se doktor. Poté vzal skalpel od sestřičky. Nařízl dáseň a pak vzal znovu kleště a vyndal kořeny. Tržnou ránu na dásni sešil dvěma stehy. "Dneska už nic nejíst a pití přes brčko. Napíšu vám prášky proti bolesti a antibiotika. Po týdnu navštivte svého zubaře." oznámil mi doktor. Já jenom přikývla na srozuměnou. Sestřička mi podala recept na léky.
"Na shledanou." rozloučila jsem se šišlavým hlasem.
"Na shledanou." rozloučila se sestřička.
,,Na shledanou a buďte opatrná." popřál mi doktor. Vyšla jsem ven do čekárny.
Tam na mě čekalo překvapení. Místo otce v čekárně seděl Law. Zůstala jsem stát u zavřených dveří.
"L-Lawe?" dostala jsem ze sebe šišlavým hlasem.
"Táta jel k tobě, kde je i mamka. Proč si mi to ráno neřekla?" i když se snažil náznaky zuřivosti v jeho hlase zněly.
"Ani si mi nedal šanci." připomněla jsem mu co se ráno stalo. Pak jsme šli vyzvednout léky a Law mě hodil domů.
Doma tam na nás čekala matka s otcem. Byli v kuchyni a popíjeli kávu. Oba jsme si to zamířili do kuchyně.
"Tak jak?" zeptala se mě matka.
"Ten zub mi vytrhl, ale musel řezat dáseň kvůli kořenům. Dneska nic jíst nesmím, pít přes brčko. Napsal mi léky na bolest a antibiotika." řekla jsem matce i otci, jak jsem dopadla.
"To bude dobré. Uvidíš." řekl s úsměvem otec.
"S otcem jsme o tom přemýšleli. Lawe za trest, co si Janey způsobil, se o ni tři dny postaráš." řekla matka jaký trest si pro Lawa připravili.
"COŽE?!" vyhrkla jsem nastejno s Lawem.
"A žádné řeči." dodal otec. Proč trestají i mně? Ptala jsem se sama sebe. Naši se pak zvedli a odešli. Já si zalezla do ložnice, kde jsem se skulila do klubíčka a brečela až jsem usnula.

Chci tě - 1. kap.

14. března 2018 v 10:37 | Janey Trafy |  Chci tě
1. Opilost




Panoval večer. Já byla ve svém bytě, seděla u televize. Začínali dávat můj oblíbený film. A hlavně tam hraje můj nejoblíbenější herec. Vždy si při milostných scénách představuju samu sebe, jak si užívá s tím hercem. Mým snem je ten, že jednou se s ním sejdu a prožijeme spolu jednu krásnou vášnivou noc. Ale to byl pouhý sen. Jinak jsem žádného chlapa ještě neměla. Pár zájemců by tu bylo, ale ty chtějí jen sex, což odmítám. Chci mít vztah s někým z lásky a ne pro sex. I když ke vztahu taky patří.
Asi v půlce filmu mi zazvonil mobil. Aniž bych jsem se podívala, kdo mi to volá jsem to zvedla.
"Janey není doma, zanechte zprávu." řekla jsem otráveně, že jsem rušena. Ale pak jsem zpozorněla. ,,Cože?" dostala jsem ze sebe. ,,Dobrá už tam jedu." povzdychla jsem si. Ukončila hovor. Byla to totiž matka, že můj bratr Law se opil a dělá problémy. Hodila jsem na sebe jeansy a tílko. Panovalo léto a já už byla oblečena do pyžama. Proto jsem se musela převléct. Vzala jsem klíče od bytu a od auta a zamkla byt. Pak jsem šla do auta.
Auto jsem si odemkla, nasedla, připoutala a nastartovala. Jela jsem do jedné putyky, kam Law chodí s přáteli a se svou dívkou dost často. Byla jsem celá naštvaná, protože jsem neviděla celý film. Pochybovala jsem totiž, že ho ještě uvidím.
Když jsem přijela na místo, už na mě čekala Lawova dívka Rina Hinoi. Jak jsem zaparkovala, byla u mého auta.
,,Ahoj, promiň, že tě vyrušuju, ale zase se opil." omlouvala se mi Rina celá nešťastná.
,,To je tento měsíc už po třetí, ne?" zeptala jsem se Rini.
,,Ano je. Nevím, proč to dělá, ale dneska to obzvlášť přehnal. Chce se rvát s Katsurem." řekla mi Rina. Katsuro je můj i Lawův společný přítel. Díky němu Law poznal Rinu. Vlastně i já. V tom oba dva vyšli ven. Law se napřahoval, že Katusorvi jednu vrazí. Jenže jsem ji schytala já. Protože jsem vstoupila mezi ně, což byla chyba. Law i Katsuro se na mě dívali s vykulenýma očima. ,,Janey, jsi v pořádku?" byla hned u mě Rina.
,,J-jo, jsem." setřela jsem si krev ze rtů, který jsem si natrhla. A taky mě bolel zub. Když jsem si tam najela jazykem, tak se mi viklal. Došlo mi, že budu muset k zubaři, což nerada. Katsuro šel dovnitř zaplatit útratu a za pomoci Rini jsem dostala Lawa do auta. Nasedla jsem ke volantu, nastartovala jsem a jela ke mně domů.
Zaparkovala jsem na volném místě. Vylezla jsem z auta a šla pomoci Lawovi, který se na nohou sotva udržel. Takže mi to ještě ztěžoval. Nakonec nějak jsem ho vytáhla z auta, zavřela dveře a klíči uzamkla auto. Kupodivu jsme se dostali až ke mně do bytu. Ani nevím jak.
Doma, jsem Lawa hodila na mou postel, aby se z té opilosti vyspal. Já šla do kuchyně pro led. Aspoň jsem si chtěla ledovat tu bolavou pusu. Sedla jsem si k televizi a už jsem jenom sledovala závěrečné titulky filmu.
"No bezva." zaklela jsem.
"P-promiň, J-Janey." ozvalo se za mnou. Podívala jsem se a tam sotva stál Law.
"Lawe, proč nejsi v ložnici?" zeptala jsem se překvapeně. Vstala jsem, že ho tam zase odvedu, jenže Law už ztratil balanc a padl na mě. Jak jsem to nečekala, tak jsem spadla na zem. Dopadla jsem na záda, což mě pěkně zabolelo. Než Law usnul, tak ještě stačil říct, něco, co mě vykolejilo.
"M-miluju….tě…" dostal ze sebe a vzápětí usnul. Snažila jsem se Lawa dostat ze sebe, ale nešlo to. Byl moc těžký. Takže jsem usnula na zemi a na sobě jsem měla Lawa. A takhle jsme spali až do rána.
Ráno mě probudilo to, že ze mě něco spadlo. Otevřela jsem oči. Law byl ke mně nakloněn a dívali jsme si do očí. Vzápětí se Law posadil a já se nějak taky posadila.
"C-co se stalo?" dostal ze sebe a rukou si potřel hlavu.
"Zase ses opil a já pro tebe jela." řekla jsem mu, co se stalo. I to, jak se chtěl s Katsurem rvát.
"Nemusela si jezdit!" obořil se na mě Law. Poslední dobou byl na mě jenom protivný. Taky jsem ztratila nervy.
"Tak to řekni mamče, ať mi příště nevolá. Kvůli tomu, jsem neviděla celý film!" taky jsem se na Lawa obořila. V jednom kuse jsme byli v sobě.
"Nedivím se, že si ještě nikoho neměla, když jsi takhle protivná! By to s tebou dlouho nevydržel!" řekl mi hnusně Law. Neudržela jsem se a jednu mu vrazila.
"VYPADNI!" křikla jsem na Lawa. Law byl chvilku mimo, jak tu facku nečekal. Pak se postavil a odešel s tím, že ještě práskl dveřmi. Já se schoulila do klubíčka a rozbrečela jsem se, jak malá. Pusa mě bolela, záda mě bolela, byla jsem nateklá a do toho všeho jsem se s Lawem zase pohádala. "Hajzl, jeden." řekla jsem tiše nahlas, jak jsem brečela. "Tohle jsem si nezasloužila." dál jsem s brekem mluvila nahlas. Byla sobota, takže zubaři jsem musela zavolat, až v pondělí. Dva dny vydržet tu bolest. Ani nevím, ale povedlo se mi na zemi schoulená do klubíčka usnout. Ani mě nevzbudilo zvonění u dveří.

Jane&Law - 5. kap. +18

14. března 2018 v 9:20 | Janey Trafy |  Jane&Law
5. Boje





Ráno jsme dostali k snídani něco, jako omeletu. Po jídle nás zase svázali a odvedli k Bagdádovi.
Bagdád na nás už čekal. Tentokrát tam byli i ostatní z mé bývalé posádky. Michelle, Sibyla, Lupin, Tyger a Quiterl.
"Už tu na vás čekám." promluvil do ticha Bagdád. "Proč jste chtěli se mnou vlastně mluvit?" zeptal se přímo, co ho muselo trápit už od včerejška.
"Zabít tě!" odpověděl stroze Law. Všichni kromě nás sen na něho podívali.
"Ohó, zabít mě. Dobrý vtip." zasmál se Bagdád. I ostatní ho napodobili a začali se smát. "Jenže já mám jiné plány." řekl po chvíli, když se od smíchu uklidnil.
"A jaké?" zeptala jsem se nevrle.
"Ty se ke mně vrátíš a vše ti bude odpuštěno. I když ten tvůj útěk jsem ti odpustil dávno. A taky tu na tebe čeká překvapení." řekl Bagdád. Přitom sledoval mě. Všichni se na mě podívali.
"Zamítá se." odpověděla jsem razantně, jeho velkorysou nabídku.
"Pusť nás, ať můžeme bojovat." ozval se Zoro. Tentokrát se všichni podívali na Zora.
"Zoro má pravdu." přikývla jsem.
"Dobrá, mám plán. Když chcete bojovat, máte to mít. Dneska se bude konat první kolo. Možná i druhé, záleží jak skončí to první kolo." rozhodl Bagdád. "Pokud zvítězíte, jste volní a já mrtvý. Pokud prohrajete, tak jste mrtví vy všichni, jen Jane bude má." dodal. Nikdo nic nenamítal. Vojáci nás odvedli někam, kde jsme se mohli vzít naše zbraně a sundali nám pouta.
Nechtělo se mi to líbit. Nechtěla jsem, aby bojovala Nami, Usopp a Chopper. Bála jsem se o ně. Ale bohužel se boje taky museli zúčastnit. Lid se shromáždil na tribuně, aby mohli vidět boje. Možná to Bagdád plánoval už dřív, protože na tribunách bylo plno. Z klece propustili deset vězňů. Naproti mě stál Akainu.
"Tak, vaším soupeřem je ten, kdo stojí naproti vám." ozval se Bagdád. Na boj se šlo postupně. Každý to měl rychle za sebou. Všichni svého soupeře porazili, a vězňové se vrátili zase do klece, kde čekali na popravu. Já měla bojovat jako poslední. Naštěstí boj zvládla Nami, Usopp i Chopper bez zranění.
Akainu se postavil proti mně. Tasila jsem svou katanu. Byla jsem připravena bojovat. I Akainu se připravil. Jeho ruce vzplály, jako nějaká láva. Když Akainovi vzplály ruce, uvědomila jsem si, že to on mi zabil rodiče. Byla jsem v šoku.
"Došlo ti to? To on ti zabil rodiče." křikl na mě Tyger. Nikomu nedošlo, o čem Tyger mluví, až na Lawa, Zora, Usoppa, Nami a Sanjiho. Ti věděli o co jde.
"Nebojuj z nenávisti!" křikl na mě Law. Tento hlas mě vrátil zpátky do reality. Jen tak, tak jsem používala haki sílu, aby mě dokázal popálit jenom na rukou. Chtěla jsem se pomstít smrt mých rodičů. Ale Lawova slova mně stále zněla v hlavě. Nebojuj z nenávisti, nebojuj z nenávisti...Začala jsem bojovat s rozvahou. Nenávist i pomsta šly stranou. Uhýbala jsem ranám od Akaina, a sama jsem na něho útočila. Byla jsem celá zpocená a zadýchaná. Boj neměl konce. Jednou navrch měl Akainu, jednou zase já. Po nějaké době jsem si všimla slabé stránky u Akaina. Hned jsem toho využila, a povedlo se mi Akaina nakopnout s haki sílou. Akainu to nečekal a odlétl pryč. Praštil se do hlavy o stěnu, o kterou se zastavil, ale promáčkl ji. Byla to taková rána, že Akainu ztratil vědomí. Měla jsem jenom popálené ruce, ale jinak jsem byla fit. Naštěstí. Otočila jsem se na Bagdáda.
"Mám k tobě prosbu." křikla jsem na Bagdáda. Ten se na mě podíval.
"Jakou pak?" zeptal se Bagdád a sledoval mě při tom.
"Neubližuj mu." požádala jsem, aby ušetřil život Akainovi.
"Dobrá, přání ti budiž splněno." slíbil mi Bagdád. Poté jsem se vrátila k ostatním.
Když jsem k nim přišla, lehla jsem si na zem a oddychovala jsem. Rukou jsem si zastínila výhled na oblohu. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to.
"Jane, v pořádku?" zeptala se mě Nami.
"Jo." odpověděla jsem Nami. "Díky." podívala jsem se na Lawa a poděkovala jsem mu. Došlo mi, že to díky patří jemu. Law aniž by se na mě podíval se pousmál.
"Další boje začínají. A první boj je Jane a Michelle." rozhodl Bagdád. Vstala jsem.
"Hej, to není fér!" zakřičel Luffy. Ostatní byli v šoku.
"V pohodě Luffy." usmála jsem se na Luffyho, jako bych mu říkala, že vše bude OK.
Došla jsem do středu arény, kde už na mě čekala Michelle. Oddychovala jsem, ale byla jsem připravena na další boj.
"Proč jsi utekla?" zeptala se Michelle. Chodily jsme kolem dokola. Ani jedna z nás nezaútočila. Zatím.
"Nesnesla jsem to všechno co se tu dělo. Udělal ze mě vraha." řekla jsem Michelle. Nikdo nemluvil, tak bylo slyšet to, co si s Michelle povídáme.
"Ale byla jsi s ním šťastná. Dal ti blahobyt." trvala na svém Michelle. Došlo mi, co má na mysli. Na tuto vzpomínku jsem za vzpomněla, ale nikdy jsem ji nikomu neřekla a nemyslela jsem na to. Ale Michelle mi ji připomněla jak nejvíc dokázala. Lawovi to začalo v hlavě šrotovat. Po chvíli mu to i došlo. Dal ruce v pěst a nenávistně se podíval na Bagdáda.
"Jestli si myslíš, že jsem byla šťastná, tak jsi na omylu. Na velkým omylu." nedala jsem se. V tom jsem na tváři cítila vlhko, a že mi něco po tváři teče. Rukou jsem si setřela slzy. Konečně jsem se rozbrečela. Toto byl původ toho, proč mi nešlo brečet. Kdybych jsem se svěřila dřív, tak bych byla citlivá a brečela, když se to hodilo. Ne tak tvrdá. Byla jsem na jednu stranu ráda, ale na druhou zase ne.
"No, díky tobě si s ním užívám já.. Ale víc to přeju tobě, takže se ho vzdávám. Chce, abych tě nechala na živu. Chce v tom s tebou pokračovat. Znovu a znovu." dál říkala Michelle. Law byl vzteky bez sebe, ale ovládal se.
"To jsi na omylu! Vůbec se mi to nelíbilo a nelíbí! A pokud prohraju, dám radši přednost smrti, než zažívat to znovu a znovu." řekla jsem Michelle a po tvářích mi stále tekly slzy.
"A co je na milostném životě, tak špatného?" nechápala Michelle. Tímto to došlo i ostatním, o co tu jde. Nami i Robin to tušily a Lawovi to došlo dřív. Ale ostatní tomu nerozuměli.
"TYS MĚLA SEX?!" vyhrkl Luffy na celou arénu.
"Co je na tom špatného? Kdy jde o znásilnění, tak to je špatné!" neudržela jsem se a křikla jsem na Michelle. Už jsem se naplno rozbrečela. Tím jsem Michelle vykolejila. Nechápala, že toto zakřičím. Tohoto momentu jsem využila a podrazila jsem jí nohy. Svou katanu jsem přiložila k jejímu hrdlu.
"T-ty to myslíš vážně." dostala ze sebe Michelle. Katanu jsem zase dala pryč z jejího hrdla. Věděla jsem, že mi už neublíží. V tom se před námi dvěma objevil Bagdád. K ostatním jsem byla otočena zády. Law mi chtěl jít pomoci, ale bylo mu v tom zabráněno, jako ostatním.
"Teď jsem tvůj protivník já." zasmál se Bagdád. Věděla jsem, že jsem v koncích. Že sama to nezvládnu. Setřela jsem si slzy. Připravila jsem se k boji. Smířila jsem se s tím, že to bude má smrt. Bagdád mě několikrát praštil pěstí do břicha. Cítila jsem rupnutí. Musel mi zlomit nějaké to žebro. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Přesto jsem byla připravena k boji. A v tom se to stalo. Z ničeho nic se objevili revolucionáři. Bagdád se podíval, co se to děje. To byla moje jediná šance, kterou jsem využila. Probodla jsem Bagdáda svou katanou. Toto Bagdád nečekal a skácel se k zemi. "P-proč?" dostal ze sebe a zemřel s otevřenýma očima. Já padla na záda a znovu jsem se rozbrečela. Law i Luffy byli hned u mě. Nevnímala jsem je. Jen jsem brečela.
"Musím ji ošetřit." řekl Law. V tom přiběhl Chopper.
"Zavedu vás do Bagdádovi komnaty." řekla Michelle.
Law mě vzal do náruče a odnesl za Michelle, která nás odvedla do Bagdádovi komnaty. V Bagdádově komnatě jsem zůstala jenom s Chopperem, který se o mě postaral. Nevnímala jsem žádnou bolest. Ani, když mi Chopper stahoval žebra a ošetřoval popáleniny. Jenom jsem brečela. Vše za těch čtrnáct let šlo ven. Ani nevím, že se pak u mě sešli všichni. Lehla jsem si na záda a brečela jsem, až jsem usnula.
Když jsem se probrala, byl u mě Luffy s Nami.
"Jane." dostala ze sebe Nami, která si všimla, že jsem se probrala.
"Janey, jak ti je?" zeptal se mě hned Luffy.
"Bylo i líp." odpověděla jsem chraplavě.
"Hned zavolám doktora." řekl Luffy a odešel. S Nami jsem zůstala sama.
"To nebyl sen, že?" dostala jsem ze sebe. Nami jenom pokývala hlavou, že ne. Po chvíli se Luffy vrátil s Lawem.
"Chopper spí, tak je tu Law." oznámil nám Luffy.
"Nechte nás tu osamotě." poprosil Law Luffyho a Nami. Nami pustila mou ruku, za kterou mě držela a s Luffym odešla. Podívala jsem se na Lawa. Vzpomněla jsem si na svou vidinu. Došlo mi, že k tomu teď dojde. "Co tě bolí?" zeptal se mě vlídně a sedl si na postel ke mně.
"Všechno." dostala jsem ze sebe. Po tvářích mi zase tekly slzy.
"Asi bych měl jít." řekl Law a zvedl se. Chytla jsem ho za ruku.
"Nechoď prosím." požádala jsem ho. Law si zase sedl. Pustila jsem jeho ruku.
"Měl bych jít. Jsem chlap." řekl Law a tentokrát jsem tuto narážku pochopila. Ne jako v tom hotelu.
"A já holka." odpověděla jsem. Law se zarazil.
"Žena." opravil mě po chvíli Law a zrůžověly mu tváře. Poté z kapsy od svých kalhot vytáhl plakát a podal mi ho. Podívala jsem se na ten plakát. Byla na něm má podobizna. Pousmála jsem se a plakát vrátila Lawovi. Vše mi došlo. Pak jsem ze své kapsy vyndala jeho plakát a podala mu ho. "Neříkej..." nedořekl to. Jenom jsem pokývala hlavou. "Miluju tě od okamžiku, co jsem tento plakát uviděl." vyznal se mi a chytil mě za ruku.
"Nápodobně. Jak jsem plakát viděla, taky jsem se do tebe zamilovala." odpověděla jsem Lawovi. Law se ke mně naklonil. Chytl mě za bradu, zavřel oči a něžně mě políbil. Taky jsem zavřela oči a políbila Lawa oplatila. Srdce mi bušilo jak o život. Nepřestávali jsme se líbat. Ale po chvíli se Law odtáhl.
"Jsem stále panic, je to pro mě novinka." zašeptal mi Law do ucha. "Buď prosím něžná." požádal mě Law maličko provokativně.
"Vážně?" zeptala jsem se překvapeně. "Takový krasavec." dodala jsem.
"Vážně." přísahal mi Law. Věřila jsem mu. Law mě začal znovu líbat a rukou zajel pod mé tílko. Já zase pod jeho rozepnutou mikinu. Law si hrál s mými prsy, i přes obvaz. Já ho hladila po zádech. Law mi opatrně svlékl tílko a já jemu mikinu. Poté se přesunul tam dolů. Rozepl mi zip a knoflík u kraťasů. Já zase u jeho riflí. Oba jsme si je sundali. I spodky a slipy. Byli jsme zcela nazí. Law nás přikryl dekou. Dívali jsme si do očí. Vnikl do mě. Zasténala jsem. Law začal přirážet. Rukama si hrál s mými prsy. Sténala jsem víc a víc. I Law sténal. Oba jsme sténali víc a víc, až jsme se udělali. Pomalu ho ze mě vytáhl. Law si lehl vedle mě. Přitulila jsem se k němu. Oba jsme vydýchávali. Přikryla jsem nás dekou ještě víc.
"Miluju tě." oba jsem si zašeptali nastejno do ucha. Usmáli jsme se.
"Natož, že to bylo poprvé, bylo to úžasné." zašeptal mi Law do ucha.
"Sice u mě to poprvé nebylo, ale cítím to tak, že to poprvé bylo." přiznala jsem se.
"Opravdu." podivil se Law. Přikývla jsem, že jo. "Ale jedno mi prosím slib." požádal mě Law.
"A co?" zeptala jsem se Lawa.
"Že až tě bude něco zase trápit, tak mi to řekneš." řekl svou prosbu Law.
"Přísahám, a ty mi to taky slib, prosím." slíbila jsem a požádala jsem Lawa, aby mi to taky slíbil.
"I ty jedna opičko." zasmál se Law. Měl tak krásný smích. "Slibuju" slíbil mi šeptem do ucha. Pak jsme oba dva usnuli. Nazí, přikrytí, s úsměvem na tváři a zamilovaní.

Jane&Law - 4. kap.

14. března 2018 v 6:37 | Janey Trafy |  Jane&Law
4. Shledání



Po chvíli ticha promluvila Nami.
"Proč si o tom nikdy s nikým nemluvila?" zeptala se mě Nami a setřela si slzy.
"Protože jsem to u sebe uzavřela do pandořiny skříňky a tak nějak na to zapomněla. Ale co se zmínilo jméno Bagdád, tak se pandořina skříňka otevřela" přiznala jsem a podívala jsem se po ostatních. "Měli bychom jít spát. Zítra nás čeká náročný den." dodala jsem. Všichni s tím souhlasili. Rozloučili jsme se a každý odešel do svého pokoje. Já s Lawem jsem zůstala sama. "Jdu se osprchovat." řekla jsem a vstala jsem. Šla jsem do sprchy. Law jenom mlčel.
Ve sprše jsem byla docela dlouho. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to. Ať jsem se snažila sebe víc prostě to nešlo. Když jsem ze sprchy vylezla, šel se osprchovat Law. Law byl do deseti minut hotový.
"Lehnu si na pohovku." oznámil mi Law.
"V pohodě, klidně si lehni vedle mě." řekla jsem, že je mi to jedno, že bude spát vedle mě. Dokonce jsem si to i přála. Ale snažila jsem se nedat nic najevo.
"Jsem chlap." řekl Law a chtěl se uvelebit na pohovce. Tu jeho narážku, jsem chlap, jsem nepochopila. Když v tom někdo zaklepal na dveře. "Jdu otevřít." řekl a šel ke dveřím. Otevřel dveře. V nich stál Tyger a žena. Oba vešli dál.
"Můžeme si promluvit?" zeptal se mě Tyger.
"Jasně, o co jde?" zeptala jsem se a posadila jsem se na posteli. Law si sedl vedle mě.
"Zítra ráno nasedněte na loď a odplujte co nejdál. Bagdád o tobě už ví, Jane, a chce se ti pomstít." řekl pravdu Tyger.
"Promiň Tygere, ale musím to odmítnout. My ho přišli zabít." řekla jsem odhodlaným hlasem, co máme v plánu. "A nebudu na to sama. Jsou tu lidé, kteří mi pomohou." dodala jsem a podívala jsem se na Lawa. Ten jenom přikývl hlavou, že se mnou souhlasí.
"Jak myslíš, ale my tě varovali. Teď musíme jít." řekl Tyger a šel se ženou ke dveřím. Law je doprovodil,a poté zavřel dveře. Já skrčila nohy a mezi kolena jsem položila hlavu.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Law, když se vrátil. Jenom jsem přikývla hlavu na souhlas. Po chvíli jsem si lehla zády k Lawovi. Law si lehl vedle mě. Cítila jsem jeho pohled na má záda. Zavřela jsem oči a po dlouhé době jsem usnula tvrdým spánkem. Spala jsem celou noc.
V sedm jsem se probudila. Law byl už vzhůru. Seděl na posteli a díval se před sebe.
"Vyspala ses?" hned se mě zeptal Law, aniž by se na mě podíval.
"Jo." přikývla jsem stroze. "Jdeme probudit ostatní, abychom mohli vyrazit co nejdřív. Nechci Lupinovi přidělávat problémy." řekla jsem a postavila jsem se na nohy. Law se taky postavil. Vylezli jsme spolu ven a šli vzbudil ostatní.
Všichni jsme se sešli na chodbě. Lupin pro nás ještě připravil snídani. Všichni jsme se najedli a vydali se na cestu.
Ale při cestě nám cestu překazili vojáci a další známá osoba.
"Michelle." pronesla jsem.
"Dlouho jsme se neviděli, Jane!" pronesla chladně Michelle. "Na ně!" zavelela na své muže, kteří se na nás vrhli. Byl to nečekaný útok, že jsme ani nestačili tasit zbraně. Vojáci nás svázali. Jenže ty řetězy, byli s mořského kamene, které oslabovalo moc ďáblova ovoce. Poznala jsem to tak, že Law byl oslaben. Ale mohl se pohybovat. Nebyl jako Luffy, který si stěžoval, a skoro se nemohl hýbat. Ale nemohl použít svou moc. V tom se ozvalo den den mushi z mé kapsy. Michelle den den mushi vyndala z mé kapsy. Naštěstí fotky zůstaly v kapse.
"Kdo je to?" zeptala se mě Michelle.
"Franky, náš společník, který je na jiném ostrově." odpověděla jsem Michelle.
"Vezmi to, ale jestli uděláš nějakou chybu, je po něm." řekla mi Michelle a dala svou katanu na Lawovo hrdlo. Srdce se mi málem zastavilo. Rozvázali mi ruce a já zvedla hovor.
"Franky?" ozvala jsem se.
"Janey, proč si mi to nikdy neřekla? Když mi to Franky s Brookem řekli, tak se mi málem stavilo srdce." hlas jsem hned poznala. Patřil Luffymu.
"Luffy? Promiň, ale pak až se uvidíme ti vše vysvětlím." řekla jsem překvapeně.
"Kde jste? Čekejte tam na nás. Hned u vás budeme." naléhal Luffy. Všimla jsem si, jak ostří katany víc přitiskla na Lawůvm krk.
"Na Punk Hazardu." zalhala jsem.
"Ale já..." ozval se Franky.
"Ne Franky, jsme teď dorazili na Punk Hazard." včas jsem zarazila Frankyho.
"Hned tam budeme." řekl Luffy a hovor skončil.
"Chytrá holka. Teď razíme dál." rozhodla Michelle. Svou katanu uložila do pochvy. Hodně se i ulevilo.
Putovali jsme celý den. Měli jsem jen jednu přestávku na jídlo a pití. Pak jsme se vydali zase na cestu. Nakonec večer jsme dorazili do velkého paláce.
"Michelle-sama, král chce zajatce přijmout až ráno. Šel si už lehnout." řekl jeden z vojáků Michelle.
"Dobrá. Odveďte je do cely." rozhodla Michelle. A nás vedli do cely, kde byla spousta vězňů. Kteří čekal na smrt. V cele nám sundali pouta a zavřeli nás do cely. Tuto noc jsem zase nezamhouřila oči. Ale nebyla jsem sama. I Zoro s Lawem byli vzhůru. Sanji na chvilku usnul, jinak taky byl vzhůru.
Ráno jsme dostali snídani. Všichni jsme se dali do jídla. Byla to hnusná snídaně, ale všichni jsme nakonec vše snědli.
"Proboha, co je to jídlo?" pronesl Sanji. Nikomu z nás to nechutnalo. Ale přesto jsme jedli všichni.
"To i Luffy vaří líp." pronesla po chvíli Nami.
"Tím tím si moc jistá nejsem." pronesla jsem a jedla jsem dál.
"Tak si ho vyzkoušíme" pronesl Usopp.
"Dobrá a pak posoudíme, kdo vaří líp." souhlasila jsem s Usoppovým návrhem. Nikdo neprotestoval. "Teda, až se s nimi zase setkáme." dodala jsem. Všichni přikývli na souhlas. Law se nijak neangažoval, jedl a poslouchal nás. "Ale nezměnila se." pronesla jsem.
"Ty víš, kdo to vařil?" zeptal se Sanji.
"Jo, to vařila Michelle." odpověděla jsem. Musela jsem se pousmát. Musela jsem se pousmát. "Vždycky jí vaření nešlo." dodala jsem.
"Ty jsi taky vařila?" podivil se Usopp.
"Jo, vařila jsem." přikývla jsem.
"Tak to i ty nám uvaříš něco dobrého." řekla Nami.
"Dobrá, pokud mě k tomu Sanji pustí a nebude mi pomáhat., tak uvařím oběd, nebo večeři. Až se odtud dostaneme." souhlasila jsem.
"Neboj, my Sanjiho zabavíme." slíbil mi Zoro.
"Jsem zvědavý, jestli zvládne krupicovou kaši." pronesl Sanji.
"To není krupicová kaše, ale rýžový nákyp." opravila jsem Sanjiho.
"COŽE?!" vyhrkl Sanji.
"Jo, vážně to není krupicová kaše." pak jsem se najedli mlčky. Po jídle vojáci si vzali misky a příbory. A nás zase spoutali a odvedli nás za Bagdádem.
Všichni jsme stanuli před Bagdádem. Za ty dva roky se vůbec nezměnil. Law byl zase oslaben.
"Koho pak tu máme? Ztracenou ovečku, Jane Mizuki." řekl posměšně Bagdád. Já na něho vrhla nevraživý pohled. V tom se ozvalo den den mushi. Bagdád to vzal.
"Pane, objevila se tu loď Mugiwari." ozval se mužský hlas. Po všech jsem se hned podívala. Lawův obličej byl překvapen.
"Pak ti to vysvětlím." zašeptala jsem Lawovi. Ten jen hlavou přikývl, že rozumí.
"Říkala jsem ti, aby ses nepodřekla!" přiběhla ke mně Michelle.
"Já jim říkala, že jsme na Punk Hazardu a ne tady. Byla jsi u toho." odsekla jsem Michelle. Ta se naštvala a jednu mi vrazila. Má hlava se odklonila na jednu stranu. Ze rtu mi začal téct pramínek krve.
"Michelle, nech ji být. Ještě ji budeme potřebovat." řekl Bagdám Michelle. Michelle se na mě zlostně podívala. Pak odešla na své místo. "Zajmout je." nařídil vojákovi, do den den mushi. Pak ukončil hovor a podíval se na nás. "Odveďte je do cely. Zítra se promluvíme. Až tu budou všichni." rozhodl. Poté nás vojáci zase odvedli do cely, kde nám sundali pouta.
Zase jsme si sedli a začali se na sebe lepit. Vedle mě byl Zoro i Law.
"Ukaž podívám se ti na ten ret." řekl Law, když už měl volné ruce. Hlavou jsem se k němu otočila. Law se podíval na můj ret. Mně bušilo srdce jak o život. "Nic vážného to není. Jen prokouslý ret." oznámil mi. V jeho hlase zněla úleva. Ale té jsem si nevšimla.
"Naše Sunny má pohon ovládaný colou. A když se zapne jumper, dokáže i loď létat. A Franky věděl kde jsme. Ace je zkušený navigátor, takže to znamená, že ho zachránili." vysvětlila jsem Lawovi. Jak je možné, že už tu jsou. Law přikývl hlavou, že rozumí.
"Mugiwara sem přijede?" zeptal se mužský hlas. Všichni jsme se podívali, kdo to je.
"Už je tady a taky je zajali, více-kapitáne." odpověděla jsem mariňákovi, který tu taky byl vězněn.
"Jsem Akainu. Ty neznáš mé jméno?" zeptal se překvapeně mariňák.
"Znám, ale neříkám vám vašimi jmény, ale hodnosti." vysvětlila jsem mu to. V tom se všichni, až na mě, Lawa a Akaina začali smát.
"Vzpomínáte na ten přeřeknutí?" řekl se smíchem Usopp. Došlo mi, čemu se tak smějí. Já jsem se nad tím jenom pousmála. Nebylo mi ještě úplně do smíchu.
"O čem tu mluvíte?" zeptal se naštvaně i nechápavě Akainu.
"Jde o to, že jednou jsem jednomu z vás řekla jiným jménem. Od té doby vám říkám hodností a ne jmény." vysvětila jsem tak nějak stručně.
"Ale výhoda to byla." smál se Zoro. Akainu i Law se na nás dívali nechápavě. Při té vzpomínce jsem se usmála.
"Tak vysvětlí mi někdo co se tu děje?" zeptal se Akainu už naštvaně.
"Dobrá, když to chceš akutně vědět." rezignovala jsem.
"Dřív kapitánovi Smokerovi, když se nám postavil do cesty, řekla jsem mu, hele ty Smorku, nepleť se nám do cesty. Smoker oněměl překvapením a my mezitím zdrhli." práskla jsem to na kapitána Smokera, tedy teď více-kapitána.
"To je neslýchané." pronesl naštvaně Akainu. Law se pousmál.
"To musela být dobrá situace." pronesl s úšklebkem Law.
"Cynik se taky umí smát, jo?" dobíral si Lawa Zoro. Chtěla jsem Zora okřiknout, ale Nami to udělala za mně, ale drastickým způsobem. Praštila Zora po hlavě.
"Taky by se ti nelíbilo, kdybych místo Akainu řekla Akrainu." řekla jsem Akainovi. Ten se na mě podíval s otevřenou pusou. Všichni se začali smát. Já i Law jsem se jenom usmívali. "Vidíš, taky si ztratil řeč. Ted už víš, v jaké situaci byl více-kapitán." dodala jsem. Akainu na tolik ztratil řeč, že se nezmohl ani na slovo. Poté se k nám otočil zády. Ostatní se stále smáli.
"Nevíte, kdy dostaneme další jídlo? Mám už docela hlad." pronesl Usopp, když se vzpamatoval.
"Bude až večeře." pronesla jsem k Usoppovi.
"COŽE?!" vyhrkl Usopp, Sanji i Zoro najednou.
"Je tomu tak proto, aby byli zajatci hubení. Jsou příděly a jen dvakrát denně." vysvětlila jsem jim. Večer, než jsme dostali večeři jsem si povídali, a taky jsem přivedli Luffyho a spol.
"Janey..." zvolal Luffy a chtěl mě obejmout, ale nenašel si cestu ke mně a proto se posadil, aby nepošlapal ostatní lidi.
"Luffy...Aci, jsem ráda, že tě vidím." řekla jsem Acemu radostně. Akainu se na nás zase podíval.
"TY?!" zděsil se Luffy, když spatřil Akaina. Poté jsme dostali večeři.
"Co je to tentokrát?" zeptal se mě Sanji.
"Smaženice." přičichla jsem si jídlu a maličko ochutnala.
"SMAŽENICE?!" vyhrkli všichni, až na Zora, Nami, Usoppa, Sanjiho a Lawa.
"Jo, smaženice. A najezte se." poradila jsem všem. Všichni se dali do jídla. Nebylo to nic extra, ale zasytilo nás to. Při jídle Luffy vyprávěl o záchraně Aceho a já zase dobrodružství na Punk Hazardu a tady na tom ostrově.
"Proč už dřív si mi neřekla, co se ti v minulosti stalo?" zajímalo Luffyho.
"Nechtěla jsem o tom mluvit a byla jsem, a taky jsou tuto svou minulost uzavřela do pandořiny skříňky. Ale teď se ta pandořina skříňka otevřela." vysvětlila jsem. Když vojáci odnesli misky, tak jsem si hlavu opřela o zeď a zavřela jsem oči. V tom jsem měla další vidinu. Vytřeštila jsem oči. Jednalo se o milostný akt.
"Ty jsi měla vidinu, že?" křikl na mě Franky, když si všiml, jak jsem vytřeštila oči.
"O co go?" zeptal se Luffy. Nikdo z nás ještě nespal.
"Víte, jak jsem vám ukazoval ten novinový článek, že se hledá osoba se schopností vidět budoucnost? Tak si myslím, že je to naše Jane." vysvětlil všem Franky.
"Jo, měl si pravdu. Hned, jak si mi řekl, tak hned na to jsem měla vidinu. Viděla jsem shledání s Tygerem." potvrdila jsem tuto teorii Frankyho.
"A nám si nic neřekla." zlobil se na oko Usopp.
"Tak jistá jsem si nebyla. A když mi to Franky říkal, tak jsem mu nevěřila." vysvětlila jsem všem.
"A co si viděla teď?" zeptal se Franky.
"To je moc osobní." pověděla jsem razantně a zakývala jsem hlavou, že to neřeknu.
"Že uvidím tvoje kalhotky? Hohoho." zasmál se Brook. Law se zarazil.

"Něco na tem způsob, ale víc nepovím." řekla jsem razantně. Nikdo mě nenutil o tom mluvit. Naštěstí Nami, Luffy, Usopp, Chopper a Robin usnuli. My ostatní byli vzhůru celou noc. Každý přemýšlel. Já tentokrát myslela na tu svou vidinu.

Jane&Law - 3. kap.

13. března 2018 v 19:44 | Janey Trafy |  Jane&Law
3. Minulost Jane




Pluli jsme na další ostrov. Měl se jmenovat Bonbonyuki. Zvláštní jméno, ale opravdu se tak jmenoval. Pluli jsme asi třetím dnem a s Luffym jsme v kontaktu nebyli, jen občas s Frankym. Byli na ostrově, kde mělo dojít k popravě Aceho. Franky nám dával informace, o kterých věděl, co se na ostrově děje. I my mu řekli novinky.
Většinu času jsem trávila v síťce a přemýšlela jsem. Vzpomínky se vracely. Na mou minulost. I hlídky jsem měla. Kromě Nami, jsme se všichni střídali. Chtělo se mi brečet, při těch vzpomínkách, ale nešlo to. Nedokázala jsem uronit žádnou slzu.
Jednou takhle jsem měla večer hlídku. Neustále jsem byla myšlenkami jinde. U své minulosti. Docházelo mi, že ostatním o této mé minulosti budu muset říct. Ale moc se mi o tom mluvit nechtělo. Ale má minulost musela vyjít na povrch. Znát moji minulost, protože tento Yonki, je můj bývalý kapitán. Když jsem hlídku neměla, nemohla jsem i tak spát v síťce v noci.
Tentokrát jsem hlídku měla. Byla asi jedna hodina ráno, když jsem slyšela kroky.
"Zoro, co tu děláš?" zeptala jsem se osoby, aniž bych jsem se podívala kdo to je. Byla jsem i zabalena do deky.
"To jsem jenom já." promluvil Law. Otočila jsem se na něho.
"Eh...Promiň, myslela jsem si, že je to Zoro." omluvila jsem se Lawovi. "Proč nespíš?" zeptala jsem se Lawa.
"Spíš se mám ptát já tebe, proč nespíš. Vím, že se v noci převaluješ a nespíš. Něco tě trápí." neodpověděl mi Law.
"Teď o tom mluvit nechci. Až nastane správná chvíle, řeknu to." odbyla jsem Lawa. Chtěla jsem mu to říct, nechtěla jsem mít před ním žádné tajemství, ale věděla jsem, že to budou muset vědět i ostatní a dvakrát to říkat, to se mi nechtělo. A taky jsem nebyla připravena to někomu říct. Zatím ne.
"Ale když se trápíš, není to dobré." nesouhlasil se mnou Law.
"Vím, ale nejsem připravena o tom mluvit." přiznala jsem. "Law si sedl vedle mě.
"Zdřímni si. Budu hlídat." řekl Law, aniž by se na mě podíval. Já se na něho podívala, ale do očí mu vidět nebylo.
"To je dobré." nesouhlasila jsem s Lawem. "Jdi spát ty." řekla jsem Lawovi.
"To nebyla prosba, ale rozkaz." vysvětlil mi Law, jak to myslel.
"Ty mi, ale nemáš co rozkazovat." nesouhlasila jsem s Lawem.
"Vím, ale toto je příkaz doktora pacientovi." vysvětlil mi Law. Vzpomněla jsem si, že Law je nejen kapitán Srdcových pirátů, ale i doktor.
"Nejde to." sklopila jsem zrak. Cítila jsem, že se na mě Law podíval.
"Sice nevím, jak se zachovat, ale jestli se i chce brečet, tak se vybreč." řekl mi Law. Stále jsem měla sklopený zrak, tak jsem si nevšimla a neviděla, jak Lawovi zrůžověly tváře.
"Nejde to. Už tolikrát jsem chtěla brečet, ale nešlo to. Mám to od svých deseti let." přiznala jsem Lawovi. Law mě nepřestával pozorovat. "Vím, že to není dobře, ale prostě mi to nejde. Cítím smutek,ale brečet mi nejde, i když brečet chci." dál jsem se svěřovala.
"Jsi jak chlap." pronesl Law. Podívala jsem se na něho. Ten se díval už před sebe.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se Lawa, aniž bych jsem od něho zrakem odtrhla.
"Chlapi jsou na sebe taky tak tvrdí a nic je nerozbrečí. Skrývají své city. Ty jsi taky taková. Jako chlap" vysvětlil mi Law.
"Aha. Možná máš pravdu." souhlasila jsem s Lawem. Pak jsme se dívali oba na širé moře. Po snídani jsem na šla střechu lodi, si odpočinout. Law mi doporučil si jít lehnout do síťky, ale věděla jsem, že i tak neusnu, tak jsem to zamítla. Stále jsem měla před sebou svou minulost, na kterou hrdá nejsem. Chtěla jsem na to zapomenout a taky co jsem s Luffym se mi podařilo tuto pandořinu skříňku uzavřít, ale teď se zase otevřela a vzpomínky se vracejí.
"Mohu Janey-chan?" ozval se hlas vedle mě. Otevřela jsem oči. Byl to Sanji. Hlavou jsem přikývla, že může. Ale zůstala jsem ležet. Neposadila jsem se. Sanji si lehl vedle mě. "Trápí tě něco? Nerad tě vidím ztrápenou." začal se vyptávat.
"Nic. Brzy se to dozvíš." odpověděla jsem Sanjimu. "Ale teď ne." dodala jsem rázně, aby pochopil, že o tom teď nechci mluvit.
"Dobrá, ale jsem tu kdykoliv pro tebe, Janey-chan." usmál se Sanji. Pak vstal a šel dělat oběd. Za chvíli se objevil Zoro.
"Proč ještě nespíš, Zoro?" zeptala jsem se Zora, aniž bych jsem se na něho podívala.
"Jak víš, že jsem to já?" podivil se Zoro a lehl si vedle mě.
"Slyšela jsem, jak tvé katany o sebe cinkly." vysvětlila jsem, jak jsem ho poznala.
"Vždycky jsi měla dobře vyvinutý sluch." usmála se Zoro.
"Jestli se chceš zeptat, co mě trápí, brzo se to dozvíš." řekla jsem Zorovi narovinu, že se o tom bavit teď nechci.
"Sice mě to trápí, ale kvůli tomu jsem nepřišel." přiznal pravdu Zoro.
"Tak kvůli čemu?" zeptala jsem se překvapeně a posadila jsem se. I Zoro se posadil.
"Ty jsi zamilovaná do toho cynika, že?" zeptal se mě Zoro skoro šeptem. Vytřeštila jsem oči a podívala jsem se na Zora.
"J-jak to víš?" dostala jsem ze sebe.
"Poznal jsem to na tobě. Takže je to pravda." řekl Zoro spíš pro sebe.
"Ano, je to pravda. Sice ho neznám, ale i tak ho miluju. Když jsem ho viděla na plakátu hledaných osob, tak jsem se do něho zamilovala. Ten plakát nosím stále u sebe. Něco jako talisman." přiznala jsem Zorovi.
"Tak to mám u tebe smůlu, co?" zeptal se mě Zoro. Tím mě překvapil.
"Nechceš mi snad tím říct, že ty..." nedořekla jsem to.
"Ano, miluju tě, ale nemám u tebe šanci. Ale to neznamená, že se přestanu o tebe starat, nebo se o tebe bát. I když ten cynik si tě nezaslouží." vysvětlil mi Zoro a vyznal se mi.
"Ale určitě se najde nějaká jiná, kterou budeš milovat." snažila jsem se Zorovi naznačit, že je tu ještě někdo jiný, než já. Hlavně jsem měla na mysli Nami. Věděla jsem totiž, že Nami Zora miluje.
"Žádná jiná není nikdy nebude." řekl rozhodně Zoro.
"Jak myslíš, ale jedno ti řeknu.Buď budu s ním, nebo s nikým." řekla jsem rozhodně Zorovi.
"Chápu." řekl jenom Zoro.
"Ostrov na obzoru." křikla na nás všechny Nami. Já i Zoro jsme se zvedli a seskočili jsme ze střechy k ostatním. Podívali jsme se před sebe a před námi se rýsoval ostrov. "Okolo večera tam dorazíme." oznámila nám všem. Sanji nás hned pozval na oběd. Všichni jsme se šli naobědvat.
Po obědě se nám ozval Franky. Chtěl mluvit jenom se mnou jako obvykle. Nikdo nás při tom nerušil. Nikdo nechápal, proč tomu tak Franky chce.
"Ahoj Jane, četla jsi už noviny?" zeptal se mě Franky.
"Ahoj, ne ještě ne, proč?" divila jsem se.
"Tak si je přečti a pak mi řekneš, co si o tom myslíš." řekl tajemné Franky. Sice jsem nechápala, ale poslechla jsem ho.
Nami zrovna četla noviny. Přišla jsem k ní.
"Nami, můžu si ty novinky půjčit?" zeptala jsem se na Nami.
"Jistěže." souhlasila Nami a noviny mi půjčila. S novinami jsem se vrátila k den den mushi.
Otevřela jsem noviny na první stránce. Stálo tam, že Mugiwara propustil ven z vězení pár vězňů.
"Máš namysli, to co provedl Luffy?" zeptala jsem se Frankyho.
"Ne, čti dál."zamítla Franky. Hledala jsem dál až jsem narazila, na stránku shledanými osobami. Stálo tam, že se hledá osoba, která ovládá vidění do budoucnosti. Kdo tu osobu najde, získá odměnu 1.000.000 beli.
"Myslíš tu hledanou osobu za 1.000.000 beli?" zeptala jsem se Frankyho.
"No konečně jsi to našla." zajásal Franky.
"Nechápu co tím myslíš?" nechápala jsem Frankyho.
"Tou osobou jsi ty." řekl sebejistě Franky.
"JÁ?!" vyhrkla jsem ze sebe.
"Jo ty." potvrdil mi Franky, že jsem slyšela dobře.
"Jak si na to přišel?" zeptala jsem se Frankyho.
"Intuice." odpověděl stroze Franky. "Budu pro dnešek končit. Nezapomínej se ozývat." napomenul mě a zavěsil. Já tam seděla v ruce den den mushi a zírala překvapeně před sebe. Po chvíli jsem se vzpamatovala, a šla jsem s novinami ven.
Venku se na mě všichni podívali a já zase na ně.
"Děje se něco?" zeptala se mě Nami.
"Ne, nic. Tady vracím ty noviny." zavrtěla jsem hlavou a předala zpátky noviny Nami. Pak jsem šla na střechu přemýšlet.
Lehla jsem si na záda a přemýšlela jsem, proč si Franky myslí, že tou hledanou osobou jsem já. V tom jsem viděla před sebou stát známou osobu. Byl to Tyger. Ukazoval nám cestu, kudy se dostaneme k putyce Lupina. V tom momentě se to vytratilo a já zase zírala na modré nebe. Co to mělo být? Ptala jsem se sama sebe. Že by Franky měl pravdu? Stále jsem se ptala sama sebe.
"Janey-chan, jsme na místě." ozvalo se zezdola. Volal mě Sanji. Seskočila jsem ze střechy dolů. Zadívala jsem se před sebe. V tom jsem uviděla známou osobu. Byl to Tyger. Čekal tam na nás Zoro zakotvil a my si vystoupili na pevninu.
Zoro, Sanji i Law byli připraveni kdykoliv zaútočit, kdyby k tomu byl důvod. Jí nebojácně přistoupila k postavě.
"Jane Mizuki. Dlouho jsme se neviděli." pronesla osoba. Všichni na nás zírali, jak z jara.
"To máš pravdu, Tygere. Chci ti představil své přátelé Zora, Nami, Usoppa, Sanjiho a Lawa. To je Tyger." představila jsem je navzájem.
"Teď není čas, pospíchám. Ale sejdeme se v putyce Lupina. Je to tímhle tím směrem." ukázal nám cestu Tyger, kterou jsem viděla ve své vidině. Pak se sebral a šel svou vlastní cestou.
"Pak vám to vysvětlím." řekla jsem a vyrazili jsme na cestu. Nikdo nepromluvil ani slovo.
Šli jsme mlčky. Nikdo nic neříkal. Šli jsme docela daleko. Bylo to daleko od naší lodi. Šli jsme dvě hodiny. Ale přišlo mi to, že to bylo víc jak dvě hodiny. Cestou jsme narazili na další mou známou osobu z mé minulosti. Byla to Charlota.
"Jane Mizuki. Kam máte namířeno?" zeptala se nás Charlota.
"K Lupinovi." odpověděla jsem Charlotě.
"Uvidíme se tam." odpověděla Charlota a odešla svou cestou. My jsme vyrazili tou naší cestou.
Došli jsme na místo. Vešli jsme dál do putyky a sedli si k pultu.
"Co si dáte?" zeptal se barman.
"Dáme si vodu, Lupine. Peníze nemáme, tak snad je zadarmo ta voda." odpověděla jsem na otázku Lupina. Lupin se rozzářil, když mě poznal.
"Vše je na účet podniku. I ubytování." oznámil nám Lupin. Šel do kuchyně něco nahlásit. Nejspíš nějaké jídlo pro nás. Pak do džbánů nám stočil pivo. Byla jsem zamlká a vzpomínky byly stále silnější a intenzivnější. Blížila se hodina H, kdy budu muset s pravdou ven. Nemohu už dál čekat. Pomyslela jsem si. Po chvíli se před námi objevily džbány s pivem a po chvíli talíře s polívkou. Dali jsme se do jídla mlčky. Po jídle mi Lupin dal tři klíče od tří pokojů. Všichni jsme vstali a šli nahoru po schodech do patra.
Zastavili jsem se před jedním z pokojů. Podívala jsem se na ostatní. Čekali, co se bude dít dál.
"Bude lepší, když Nami bude na pokoji se Zorem. Usopp se Sanjim a já s Lawem. Ale pokud někdo nesouhlasí, tak stačí říct." navrhla jsem, kdo s kým bude na pokoji. Nikdo neprotestoval. "Dobrá, teď pojďme do toho dle pokoje. Musíme si všichni promluvit." dodala jsem a otevřela dveře.
Všichni jsme vešli dál. Sedli jsme si kolem postele, která byla pro manželský pár. Vzala jsem den den mushi do ruky a zavolala Frankymu. Řekla jsem mu, aby zavolal i Brooka.
"Chci s vámi všemi mluvit. Franky, Brooku, až budete mluvit s Luffym, Robin a Chopperem, tak jim řekněte tento příběh." začala jsem mluvit. Pak jsem se zhluboka nadechla a vydechla a začala jsem vyprávět.
Jane vypráví:
"Když mi bylo deset let, musela jsem opustit Luffyho, Aceho a Saba. S rodiči jsme cestovali z vesnice do vesnice, z města do města. Jednou na nás zaútočili mariňáci. Otec mě schoval do křoví, kde byl schovaný Tyger. Když mariňáci odešli, vylezl ven za mými rodiči, kteří byli mrtví. Nevím co se stalo. Mám to v mlze. Poté mi Tyger pomohl rodiče pohřbít v lese. Vzal mě k pirátské lodi, kam patřil. A ta loď patřila Bagdádovi. Ten souhlasil s tím, že mohu na jeho loď. Stala jsem se členem jeho posádky. Pirátem. Dělala jsem domácí práce, úklid, vaření atd...O tři roky později se vše změnilo. Bagdád mě pověřil, zabíjet všechny, kteří se postaví proti němu. Něco jako popravčí kat. Nelíbilo se mi to, ale Bagdáda jsem se bála, tak jsem tu práci přijala. O další dva roky později jsem měla popravit jednoho mariňáka. Byl to více-kapitán. Nechtěla jsem to udělat,ale strach z Bagdáda byla silná, tak jsem toho mariňáka popravila. Všimla jsem si ještě jednoho mariňáka, ale dělala jsem, že ho nevidím a nechala ho utéct. Poté na mě vypsali odměnu 300.000 beli a dostala jsem se do Supernov. Ale když jsem byla o devět let starší, což bylo před dvěma lety., tak se mi povedlo od něho utéct. Od Bagdáda. Hned na to jsem potkala Luffyho a přidala se k němu." dovyprávěla jsem svou minulost. Všichni mlčeli. U Nami jsem si všimla, že má na krajíčku. "Od té doby, co zemřeli mí rodiče, jsem nikdy neuronila slzu. I když brečet se mi chtělo, ale nešlo to a stále nejde." dodala jsem.
"To je tak smutné." brečel na druhém konci Franky. Nami to nevydržela, rozbrečela se taky a k mému překvapení mě objala.
"Pro dnešek končíme. Dobrou Franky, Brooku." popřála jsem chlapům a ukončila hovor. Podívala jsem na ostatní. Ti jenom na mě koukali a mlčeli.

Jane&Law - 2. kap.

13. března 2018 v 15:11 | Janey Trafy |  Jane&Law
2. Aliance



Všichni jsem se na Lawa podívali. Docela jsem se i lekla, když promluvil, protože jsem si nevšimla, že k nám dorazil. Law přišel blíž k nám. A ti kteří seděli, jako třeba já, jsem se postavili.
"Kde je Mugiwara-ya?" zeptal se znovu Law. Postavila jsem se proti Lawovi. Láska k němu musela jít stranou. I když srdce mi bušilo, jak o závod. Myslela jsem si, že nebudu moci promluvit, ale povedlo se mi to, aniž bych jsem koktala.
"Rozdělili jsme se. Luffy se zbytkem posádky šel zachránit Aceho."odpověděla jsem Lawovi, na jeho otázku. Law mě chvíli pozoroval. Svou výškou jsem dosáhla na Lawa k jeho pasu, jak byl vysoký, ale já jsem malé výšky.
"Kdo je váš kapitán?" zeptal se Law, nepřestávaje mě pozorovat.
"Já." odpověděla jsem Lawovi.
"Chtěl bych s tebou mluvit." oznámil mi Law.
"Můžeš mluvit, před ostatníma tajemství žádná nemám." řekla jsem odhodlaně Lawovi.
"Nejdřív to proberu s tebou, a pak s ostatními." trval na svém Law. Nakonec jsem s tím souhlasila. Byla jsem zvědavá, co po nás Law chce. Chtěla jsem slyšet jeho hrubý hlas. Dokonce s ním i spolupracovat.
Šli jsme stranou od ostatních. Law si stoupl naproti mně. Dívali jsme si do očí. Já vzhůru a Law zase dolů.
"Tak o co jde?" zeptala jsem se Lawa.
"Chci s vámi uzavřít alianci. Porazíme všichni společně všechny Yonko." nabídl mi spolupráci Law. Chvíli jsem Lawa pozorovala. Došlo mi, že to myslí vážně. "První Yonko by byl Bagdád." řekl první jméno Yonka. Když toto jméno vyslovil, vrátily se mi veškeré vzpomínky na minulost. Má pandořina skříňka se otevřela. Ale rychle jsem se vzpamatovala.
"Dobře, uzavřeme spolu alianci." souhlasila jsem nakonec se spoluprací. Ale ještě jsem mu pohrozila, kdyby se chystal nás podvést.
"Neboj, nepokusím se o nic." slíbil mi Law. Jenom jsem přikývla.
"Dobrá." souhlasila jsem. "Teď to oznámím ostatním." řekla jsem Lawovi. Law ještě nastavil ruku. Já ji přijala, a oba jsem si potřásli rukama. Byla jsem v sedmém nebi. Já se dotkla Lawa. O tom se mi jenom zdálo, a teď je to skutečnost. Aliance byla uzavřena.
Oba jsme se vrátili k ostatním. Ostatní se na nás dva podívali. Hlavně se podívali na mě. Čekali, co jim řeknu.
"Uzavřela jsem tady s Lawem alianci." oznámila jsem zbytku. Všichni na mě vytřeštili oči. "Porazíme všech osm Yonko. A prvním z Yonko je Bagdád." při vyslovení jména Bagdád jsem dala ruce v pěst. Law i Zoro si toho všimli. Ale oba mlčeli a nic neřekli.
"A věříš mu?" zeptal se mě Zoro. Podívala jsem se na Zora.
"Nevím." přiznala jsem, že jistá si nejsem. "Přesto chci jít do toho." dodala jsem.
"Dobře, ale dám si na něho pozor." souhlasil s návrhem Zoro. Přikývla jsem na souhlas. Pak jsem se podívala i na ostatní.
"Pokud souhlasíš ty Janey-chan, tak já taky." souhlasil Sanji zamilovaným pohledem.
"I my souhlasíme." řekla Nami i za Usoppa. Usopp, jenom přikývl hlavou na souhlas.
"Dobrá. Lawe co máš teď v plánu?" otočila jsem se na Lawa.
"Musíme nejdřív porazit Caesara. Potřebuju jednoho z vás, aby odpojil počítače od kamer." řekl Law co má v plánu, než vyplujeme. "Zbytek půjde zachránit děti, které tu jsou vězněné a dělají se na nich pokusy." vysvětlil. Takže jsme museli zůstat ještě na ostrově.
"Dobrá. Sice nerada nás rozděluju, ale půjde s tebou Usopp." rozhodla jsem nakonec.
"P-proč zrovna já?" zeptal se vyděšeně Usopp. Podívala jsem se na Usoppa.
"Ty se v tom tak trošku vyznáš. Jsi přeci vynikající vynálezce." vysvětlila jsem a polichotila jsem Usoppovi. I Lawovi jsem to vysvětlila, proč má jít zrovna Usopp.
"D-dobrá." souhlasil nakonec i Usopp.
"Tady je mapa, jak se dostanete k dětem." podal mi Law mapu, kterou vyndal. Tu jsem hned podala Nami. "Sejdeme se zase tady." dodal. "Dlouhonosko-ya vyrážíme." rozhodl a vyrazil s Usoppem. Usopp neměl odvahu protestovat.
"I my vyrážíme." řekla jsem. Nami nás vedla podle mapy. Hnědovouse jsme nechali v jeskyni svázaného.
Šli jsme v klidu. Já a Nami jsme šly vpředu. Zoro a Sanji šli vzadu. Všichni jsme byli ve střehu. Co kdyby někdo na nás zaútočil. Kromě Caesara jsme nevěděli, kdo tu ještě může být. Ale čím víc jsme se přibližovali, tím víc jsme byli napjatí.
Došli jsme na místo určení. Ale tam u dětí už na nás čekala žena. Měla křídla a ptačí nohy. Zarazili jsme se.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se ženy, nebo co byla zač.
"První by se měl představit ten, kdo se ptá." opravila mě žena. "Ale mně se představovat nemusíte. Znám vaše jména." zasmála se. "Jen je vás málo." dodala zamyšleně.
"Vezměte ty děti a utečte na místo určení." udělila jsem ostatním rozkaz. Tasila jsem katanu.
"Ale..." začal protestovat Zoro.
"Žádné ale. Nami je na ni slabá a vy dva by jste ženě neublížili." vysvětlila jsem své rozhodnutí.
"Ale jak nás najdeš?" zeptala se mě Nami.
"Nějak si vás najdu." ujistila jsem Nami.
"Jdeme." rozhodl Zoro. Všichni vzali děti a běželi s nimi pryč. Zpátky na místo určení.
Můj boj začal. Nejdřív jsme chodily kolem sebe. Všude byl sníh, který zařídila ta žena.
"Mé jméno je Monet." představila se mi ta žena.
"Konečně ses mi uráčila představit?" pronesla jsem ironicky a ušklíbla jsem se.
"Je tak smutné, že mě neznáš." ušklíbla se Monet. Pak kolem mě vytvořila něco jako iglú. Moc se mi to nelíbilo, ale soustředila jsem se na boj. Monet útočila zpoza iglú. Ale svou katanou jsem vždy její útok vykryla. Monet útočila ze všech stran. Mně nezbývalo nic jiného, než se bránit. Nevěděla jsem odkud zaútočí. Proto se jí povedlo mě zranit na tváři. Hned se mi spustila krev. Ale já za pomoci haki síly, kterou jsem se naučila ovládat, jsem se napřáhla a zničila iglú. Dokonce se mi podařilo Monet na boku zranit. Protože tento můj útok nečekala. V tom se objevil muž.
"DOST!" křikl rázně muž Obě jsem se otočili směre k muži.
"Vergo." promluvila na něho Monet. To jméno mi bylo povědomé, ale nedokázala jsem ho nikam přiřadit.
"Teď se vzdáš." nařídil mi Vergo.
"Nikdy!" řekla jsem rázně. Vůbec jsem se nebála, i když byli na mě dva. V tom Vergo přišel ke mně a uhodil mě do obličeje. Použil haki sílu, takže to byla rána, že jsem odlítla na zeď a ztratila hned vědomí.
V kleci:
Pomalu jsem přicházela k sobě. Bolela mě čelist. Byla jsem svázaná řetězy tak, že jsem se nedokázala pohnout.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mi známý hlas. Otočila jsem se na pravou stranu. Vedle mě byl svázaný Law.
"Jo a ty? Co se stalo? A kde je Usopp?" chrlila jsem jednu otázku za druhou.
"Taky. Dlouhonoska-ya je v pořádku. Měl by se dostat k ostatním. A co tu děláš?" odpověděl mi na dvě otázky ze tří Law.
Law vypráví:
Law se nadechl a začal mi vyprávět, jak se sem dostal.
"S dlouhonoskou-ya jsme šli do řídící místnosti. Snadno jsme se tam dostali. Za pomocí mé síly. Dlouhonoska-ya vyhodil vše co bylo potřebné. V tom jsem uslyšel kroky. Douhonoskovi-ya jsem dal mapu, jak se dostane zpátky k ostatním. Získal jsem mu nějaký ten čas. Jenže Vergo mě chytil, i přes mou sílu a svázal. Pak zmizel a vrátil se s Monet a s tebou." řekl mi Law, co se stalo jemu. "Co se stalo u vás?" zeptal se mě.
"To jsem ráda, že Usopp se dostal zpátky. Určitě nás zachrání." ulevilo se mi. Pak jsem Lawovi řekla, co se stalo nám. Nebo spíš mně.
"Já bych tě nenechal osamotě. Nechápu, jak to ti dva mohli udělat." řekl Law.
"Měli to nařízené. Museli mě poslechnout." vysvětlila jsem Lawovi, jak to bylo, proč mě Zoro i Sanji opustili. Že se o mě Law bojí a nikdy by mě nenechal samotnou, tak to jsem nepochopila.
"I tak." neodpustil si poznámku Law.
"Získají ta data?" zeptala jsem se Lawa.
"Ne, vše je ztraceno." odpověděl mi Law. Poté jsem oba mlčeli. Jen chvilkami jsme slyšeli láteřit Caesara. "Jen chybí se odtud dostat a pak za Bagdádem." řekla jsem po chvilce ticha. "A kdo je to Vergo? Něco mi to říká." zeptala jsem se Lawa.
"Vergo patří k mariňákům. Je to bývalí pirát. A říká se, jednou pirát, navždy pirát." procedil skrz zuby Law.
"Říkala jsem si, že mi to zní povědomě." přikývla jsem hlavou. "Za chvilku určitě budeme venku." řekla jsem jistě. A taky, že jsem měla pravdu. Po chvíli jsme slyšeli, jak někdo bojuje s katanou. Mně i Lawovi došlo, že někdo proti někomu bojuje. Šlo o Zora, Sanjiho a Smokera. Sanji se objevil u nás dvou s klíčem. Otevřel nám dveře a nejdřív rozvázal mě a pak Lawa.
"Vergo je můj." řekl Law a šel se svou katanou bojovat proti Vergovi.
"My se postaráme o zbytek." řekla jsem Sanjimu, ten jenom přikývl.
Law bojoval proti Vergovi. Vergo byl dost silný, ale Law používal svou moc ďáblova ovoce. Já se vrhla na Monet. Tentokrát jsem byla silnější já, tak jsem ji porazila. Ale jenom jsem ji omráčila tak, že ztratila vědomí. Caesara jsem přenechala Sanjimu a Zorovi. Law Verga zabil. Jinak to nešlo. Buď my, nebo oni.
"Rychle pryč." rozhodl Law, když bylo po boji. Poté se ještě otočil na Smokera. "Tady je mapa, kde by měly být děti." řekl Smokerovi a všichni jsme běželi do jeskyně, kde byla Nami s Usoppem a hlídali děti. Já, Zoro a Sanji jsem běželi za Lawem.
Nami s Usoppem na nás netrpělivě čekali. Když nás uviděli, tak se jim ulevilo.
"Co se stalo?" zeptala se mě Nami.
"Teď není čas na konverzaci. Musíme rychle pryč." řekl rozhodně Law. Nikdo neprotestoval, až na Nami.
"A co děti?" zeptala se Nami.
"O ty bude za chvilku postaráno." řekl Law. Nami se na mě podívala. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas. Pak jsme se všichni dali do běhu na loď.

Doběhli jsem k lodi. Zoro zvedl kotvu a vyrazili jsem na další ostrov. Na kterém měl být jeden z Yonků, Bagdád

Jane&Law - 1. kap.

13. března 2018 v 11:30 | Janey Trafy |  Jane&Law
1. První setkání




"Janey, mohu s tebou mluvit?" zeptal se mě Luffy. Jeho tvář byla vážná. Tak vážný výraz jsem u Luffyho ještě neviděla. Přikývla jsem na souhlas. Oba jsem šli do kuchyňky, kde nikdo nebyl. Sedli jsme si vedle sebe u stolu. Zadívala jsem se na Luffyho a ten na mě. Jeho vážný výraz mě děsil "Víš, že je Ace v nebezpečí, že ho chtějí popravit." začal mluvit.
"Ano vím, a my ti pomůžeme ho osvobodit." přikývla jsem, že vím o čem je řeč. Vždyť se taky jednalo o mého bratra.
"Nechci, aby si šla do toho se mnou. Rozdělíme se na dvě skupinky. Ty budeš se Zorem, Sanjim, Nami a Usoppem. Já pojedu zachránit Aceho s Frankym, Brookem, Chopperem a Robin." rozhodl Luffy. Ale příkaz to nebyl. Spíš prosba. Zírala jsem na něho s otevřenou pusou.
"L-Luffy.." soukala jsem ze sebe. Luffy mi skočil do řeči.
"Nečekejte na nás na nějakém ostrově. My se na tom ostrově ukázat taky nemusíme. Naše cesty se zase setkají, jen nevím kdy a kde. Plujte podle navigátorky Nami. Budeš jejich kapitán." pokračoval Luffy. Celou tu dobu jsem ho sledovala. Jeho výraz mluvil za vše. Myslel to smrtelně vážně. Věděla jsem, že ho nepřesvědčím o opaku.
"Dobře, ale buď opatrný. Nechci tebe ani Aceho ztratit." souhlasila jsem nakonec.
Na lodi Jane a ostatní:
"A proto jsme se rozdělili. Luffy chtěl, abych vám to vysvětlila, až budeme od nich co nejdál." řekla jsem vše, co mi řekl Luffy.
"Sakra, proč si nic neřekla dřív?" naštval se Sanji. V tu chvíli zapomněl, že mě miluje.
"Zakročili by jste a to Luffy nechtěl. Nelíbí se mi to o nic líp, než vám, ale Luffy to myslel smrtelně vážně. Nic by ho nepřesvědčilo, ani nezastavilo. Věřím, že Aceho zachrání, a časem se potkáme a zase se spojíme dohromady. Doté doby musíme válčit jen my." vysvětlila jsem všem, nejen Sanjimu. "Teď mě omluvte, půjdu si lehnout." dodala jsem a odešla do kajuty. Zbytek zůstal na palubě.
V kajutě:
Lehla jsem si do síťky, kterou jsem si vybrala na spaní. Z kapsy od kaťasů jsem vyndala fotku, kterou mi dal Luffy. Byla jsem tam já, Luffy, Ace a Sabo. Když jsme byli, jako malí caparti. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Od smrti rodičů, jsem už nikdy neuronila žádnou slzu. I když jsem brečet chtěla, nešlo to. Sice do smíchu mi nebylo, ale nikdy jsem tu slzu neuronila. I při smutných a složitých situací. Po chvíli jsem fotku zase uklidila do kapsy, a z té druhé kapsy jsem vyndala plakát hledaných osob. Byl na ni pirát. Law Trafalgar. Moje láska. Jakmile jsem uviděla jeho podobiznu na plakátu, hned jsem se do něho zamilovala. Přála jsem si, se s ním jednou za život setkat. I kdyby to mělo být jen na pár vteřin. Aspoň jednou. Že se mi poštěstí, to bych nikdy nečekala. Ale opravdu toto přáni se mi splnilo. Po chvíli jsem tento plakát uklidila zpátky do kapsy. V tom se otevřely dveře. Stál v nich Sanji.
"Janey-chan večeře je na stole." řekl u zamilovaným hlasem Sanji.
"Dobře, hned jdu." usmála jsem se a slezla ze síťky dolů. Se Sanjim jsem šla na palubu, kde se podávala večeře.
Na palubě:
Sanji přichystal úplnou hostinu. Všichni jsme se dali do jídla. Jedli jsme mlčky. Každý různě o něčem přemýšlel.
"Smím se na něco zeptat?" zeptala se po chvíli ticha Nami. Všichni jsme se na ni podívali.
"Klidně se ptej." pobídla jsem Nami a usmála jsem se na ni.
"Kdyby ti Luffy dal na výběr do posádky, koho by sis vzala?" zeptala se Nami. Na chvilku jsem se zamyslela.
"Kromě Sanjiho bych brala všechny co tu jste. A místo Sanjiho bych jsem si vzala Brooka, Franky by se od Sunny nehnul." řekla jsem po chvíli. Ale ještě jednu změnu bych udělala. A to místo Usoppa si vzala Choppera. Ale Luffy ho potřebuje teď víc, než my. "Dneska večer si beru hlídku." oznámila jsem všem.
"Doufám, že nehodláš hlídkovat každý večer." ozval se Zoro.
"Neboj, prostřídáme se." usmála jsem se na Zora. Zoro přikývl. "A ještě jedna věc. Budu ráda, když se nebudeme hádat a dohadovat se. Že všichni budeme spolupracovat." požádala jsem všechny, ale přitom jsem sledovala hlavně Sanjiho a Zora.
"Pokusím se o to." slíbil mi Zoro.
"Slibuju Janey-chan." slíbil mi i Sanji.
"Měli by jste si jít lehnout." usmála jsem se na všechny. A odešla jsem na hlídku. Bylo léto, tak jsem mohla zůstat v tílku i krátkých kraťasech. Ani deka nebyla zapotřebí. Sedla jsem si na zem a pozorovala okolí. Čas mi utíkal velice pomalu.
Ráno, kdy jsem už jsem se chystala jít spát, někdo zakřičel.
"VSTÁVEJTE!" křičel Sanji. Všichni jsme vyšli na palubu, teda ostatní já jen přišla z rozhledny se podívat co se děje. Sanji pro nás udělal snídani. Nechtělo se mi jíst, ale chtělo se mi spát. Přesto jsem na tu snídani šla.
Snídaně byla výborná. Všichni jsem si pochutnali. Po snídani jsem udělala s Nami nádobí. Když sešlo na palubu, tak jsme v dálce uviděli ostrov. Tento ostrov byl zvláštní tím, že na jedné půlce ostrova panovalo horko a na druhém chlad a zima. Bylo mi jasné, že spát už nepůjdu.
"Kam chcete? Na zimní část, nebo horkou část?" zeptala jsem se všech.
"Já chci jít do zimy." ozval se Usopp.
"Mně je to jedno, ale asi taky na zimní část." přikývla Nami.
"Já půjdu kamkoliv půjde Nami-swan." ozval se zamilovaně Sanji.
"Mně je to jedno." ozval se neutrálně Zoro.
"Dobrá, je rozhodnuto. Směr zimní část ostrova." oznámila jsem všem. Zamířili jsme lodí na zimní část ostrova. Všichni jsem se šli přiobléci, aby nám nebyla zima na ostrově. Pomalu jsme se přibližovali k ostrovu.
Než jsem na ostrov vstoupili, ještě jsme si na lodi dali oběd. Poté co jsme zakotvili vyšli jsme z lodi na pevninu. Vyrazili jsme mlčky. Nikdo nic neříkal.
"Něco by mě zajímalo Jane." ozval se po chvíli Usopp.
"A co, Usoppe?" zeptala jsem se Usoppa a podívala jsem se na něho.
"Jestli se i my rozdělíme na skupinky, když přistaneme na nějakém tom ostrově?" zeptal se mě Usopp.
"Pokud to nebude nutné, tak ne. Loď necháme nehlídanou a budeme riskovat. A při boji se uvidí, jaká bude situace." odpověděla jsem Usoppovi.
"To jsem ráda." řekla Nami, které se taky ulevilo, jako Usoppovi.
"Pokusíme se nerozdělovat. Nechci, aby se někomu z nás něco stalo." dodala jsem pravdu jak to cítím. Po chvíli ticha jsme uslyšeli, jak na sebe narážejí katany. Někdo s někým bojoval. Mlčky jsme šli dál, abychom zjistili, kdo proti komu bojuje.
Když jsem dorazili blíž, ale dál, aniž by nás někdo spatřil, tak k mému překvapení se jednalo o mariňáky. Teda bojoval více-kapitán Smoker, který bojoval proti pirátovi. A tím pirátem byl Law. Ten Law, kterého miluju. Byla jsem v šoku. Tohle jsem nečekala. Srdce se mi rozbušilo.
"Co tu děláte?" ozval se hlas za námi. Při tom sledování boje, jsme si nedali pozor na záda. Všichni jsem se otočili. Byl to pirát Hnědovous, ale byl zvláštní. Místo nohou, měl krokodýlí nohy.
"Hnědovous." dostala jsem ze sebe. Nebyl tu ale sám. Měl tu své společníky, kteří vypadali stejně divně, jako Hnědovous. Všichni jsem se hned připravili k boji, protože jsme tušili, že nám jen tak pokoj nedají. Ani jsme nezaregistrovali, že s nás všimli mariňáci i Law. Ale poté jeho boj proti Smokerovi pokračoval.
"Tak přeci si na mě někdo pamatuje." zazubil se Hnědovous. Ten jeho úsměv se mi nelíbil.
"Hnědovouse si beru já." oznámila jsem všem. Ostatní si rozebrali zbytek. A náš boj započal. I Nami s Usoppem bojovali, i když strach měli.
Za chvilku bylo po boji. Piráti nebyli tak silní, jak jsem si mysleli, že budou. Z Hnědovouse jsme si udělali pojízdné vozidlo.
"Teď nás zavez k nějaké té jeskyni. Tam probere co dál." rozhodla jsem se.
"C-cože?" zděsil se Hnědovous. Než se stačil vzpamatovat, tak jsem už na něm všichni seděli. Já si sedla k provazům, abych ho zkrotila, kdyby změnil směr.
Hnědovous byl docela rychlý. Blížili jsme se k boji Lawa proti Smokerovi, ale po boji už dávno bylo. Po chvíli Hnědovous prudce zabrzdil. Málem jsem přes něho přelítla, jak jsem to nečekala. I ostatní měli co dělat, udržet se.
"Co se děje? Proč si zastavil?" vyptávala jsem, ale přes jeho hlavu jsem neviděla, co se děje před námi.
"Law nám brání v cestě." odpověděl mi Hnědovous. Postavila jsem se a uviděla před námi Lawa, ve své celé kráse. Rozbušilo se mi srdce. Byla jsem ráda, že spolu budeme komunikovat, i když jsem nevěděla o čem.
"Jeďte do téhle jeskyně. Najdu si vás tam." ukázal nám cestu k jeskyni Law. Jenom jsem dokázala přikývnout.
"Jedeme tam Hnědovousi." rozkázala jsema zase jsem si sedla. Law nám uvolnil cestu a Hnědovous se dal na cestu.
Za pár minut jsme dorazili na místo. Hnědovouse jsme svázali řetězy, které tam byly. Ale ani jsme to neřešili, kde se tu vzaly. Pak jsem se usadili. Začala jsem přemýšlet, jestli je to náhoda potkat tady Lawa, nebo osud. Ze zamyšlení mě vytrhl hlas Zora. Všichni se na mě dívali.
"Ty ho znáš, Jane?" zeptal se mě zrovna Zoro.
"Co? Jenom z plakátu hledaných osob." odpověděla jsem Zorovi i ostatním, když jsem si uvědomila na co se mě Zoro ptá.
"To s ním chceš vyjednávat?" zeptal se znovu Zoro.
"Nevím. Uvidíme s čím přijde." pokrčila jsem rameny. Víc jsem se zabalila do kabátu. Byla mi maličko zima, jak se jenom sedělo a nic nedělalo. A nejen mně, ale i ostatním. Ale nikdo si nestěžoval. Čekali jsme asi hodinu, než se u nás objevil Law. Chvíli nás pozoroval, než promluvil.
"Kde je Mugiwara-ya?" zeptal se nás Law. Všichni jsme se na něho podívali.

Duchovní propast - Epilog

13. března 2018 v 6:42 | Janey Trafy |  Duchovní propast
Epilog - Rychle z ostrova pryč




Co jsme zjistili, že jsme ze hry venku, že jsme to všichni zvládli. Ulevilo se mi, ale když jsem si všimla kdo s kým byl, tak mi do smíchu nebylo, ba naopak, jsem je litovala. Hlavně Usoppa s Brookem, Frankyho s Chopperem a Sanji s Bepem. Ale jak jsem si všimla, tak Shachi s Penguinem se mají k sobě. Ale největší překvapení bylo pro mě Janey s Lawem. Oba byli v objetí a dívali se jeden na druhého. A ne jako nepřátelé, ale jaké přítel s přítelkyní. Milenec s milenkou. Takové porovnání bych tomu dala.
"R-Robin, já jsem tady." ozval se nejistě Zoro. Podívala jsem se na Zora.
"P-promiň, jen mě překvapila Janey s Lawem." vysvětlila jsem Zorovi nevině.
"V pohodě." řekl Zoro a taky se na ty dva podíval.
"A-ale mě to překvapilo, že si to myslel vážně. Že u mě cítíš to co cítíš." řekla jsem nejistě.
"A co sis myslela?" zeptal se Zoro a snažil se být v klidu.
"Že tě zajímají jenom boje a katany." dostala jsem ze sebe.
"To dřív. To před dvěma lety. Ale pak se to změnilo." vysvětlil mi Zoro. "Jen jsem se bál se ti vyznat. Bál jsem se, že mě odmítneš." stále mi vysvětloval.
"J-já se ti taky bála vyznat. Nechtěla jsem, aby si mě odmítl." dostala jsem ze sebe. Zoro se usmál a políbil mě. I já jeho.
"Koukám, že se dala většina z vás dohromady." promluvil někdo dětským hláskem. Odtáhla jsem se od Zora a podívala jsem se, kdo to byl. Všichni se podívali. Kdo se s kým líbal, tak přestal, jako já se Zorem.
"T-to ty? T-ty za tím stojíš?" dostal ze sebe překvapeně Luffy.
"Ano já. Hlas je mého pra předka, který tuto past připravil. A vy jste první, kdo s tím prošel." usmívalo se dítě.
"Sice jsem tě chtěla zabít, ale díky tobě se vyjasnili city mezi námi, což jsem ti zase vděčná." promluvila Janey. Což mě překvapila.
"Proč jsem musel být s Bepem?" zeptal se naštvaně Sanji. "Nic proti tobě Bepo." otočil se na Bepa.
"Nevyšlo to jinak do páru. Sledoval jsem vás od té doby, co jste se blížili k ostrovu a tak trošku jsem věděl do koho jsou tyto krásné ženy zamilované." vysvětlilo to dítě.
"A to v tom budeš pokračovat? Necháš zabít ty, kteří tou zkouškou neprojdou?" zeptal se Luffy.
"Bohužel ano. Je to má povinnost a povinnost mých předků i budoucích potomků." vysvětlilo nám to dítě. "A chci vás požádat, aby jste to nikomu neříkali. Jste výjimečný případ, který to dokázal." požádal nás.
"Dobrá. Teď vyplouváme za dalším dobrodružstvím." zajásal Luffy.
"To necháš jen tak být?" divila se Nami.
"Jo. Vše se vysvětlilo, uvědomil jsem co cítím k Nami. A myslím si, že se mnou bude pár lidí souhlasit." vysvětlil Luffy a podíval se po nás. Po mně a Zorovi, Janey a Lawovi, Cori a Daikim i na Penguina se Shachim. Musela jsem se pousmát.
"Luffy má pravdu." řekla jsem Nami, že s Luffym souhlasím.
"Tak jo, jdeme na loď a plujeme dál." zvolal Luffy a všichni jsme se rozloučili s dítětem a všichni jsme šli na lodě a odpluli jsme na další dobrodružství. Srdcoví piráti pluli s námi, takže Janey víc trávila času s Lawem, Nami s Luffym, i když občas na něho ječela a bila, ale to bylo normální. Cori si užívala s Daikim a já se Zorem. Sanji si občas stěžoval, že navždy bude sám a že se asi fakt dá dohromady s Bepem, ale to si dělal jenom srandu, protože když mu Janey řekla, že je dá dohromady, tak to zamítal celý rudý. A nejen, že jsme se stali spojenci a uzavřeli mezi sebou alianci, ale hlavně jsme se stali přátelé.