Duchovní propast - 7. kap.

12. března 2018 v 13:11 | Janey Trafy |  Duchovní propast
7. Úkol číslo dva - NamiXLuffy+DaikiXCori




Nami and Luffy:
Věděla jsem, že jsme proti nim bezmocní. Luffy snadno bude zraněn, protože používají ostré zbraně, které Luffyho snadno zraní. A já? Já na boje moc nejsem. S Luffym jsme stáli vedle sebe a sledovali nanoroboty. Když v tom udělaly ze sebe jednu formaci. Formaci ve tvaru srdce.
"C-co to?" dostal ze sebe Luffy překvapeně. Mně to maličko začínalo docházet.
"Musíme obstát v lásce. Jen naše láska zničí tuto nestvůru." řekla jsme nejistě nahlas. A to bylo v plánu nic neříkat. Hned jsme zrudla. I při této napjaté situaci jsem zrudla.
"NAMI!" křikl v tom Luffy a stál naproti mně a díval se mi do očí.
"L-Luffy?" dostala jsem ze sebe. Luffy se mi podíval do očí.
"Neboj, porazíme to. Společně to porazíme." zazubil se Luffy a nijak nevnímal jednu ze šípek v zádech. Poté mě Luffy pustil a postavil se proti těm zrůdám. A v tom mi to došlo. Jako bych dostala něčím po hlavě.
"U-už vím, jak je porazit. L-Luffy, nech to na mně." dostala jsem ze sebe. Připravila jsem svou tyč počasí, kterou pro mě sestavil Usopp a začala jsem s tím čarovat. Při svých manévrech jsem uhýbala šipkám a tvořila dešťový mrak. Luffy se snažil mě chránit Luffy, co jsem tvořila dešťové mraky. Pár šipek jsem taky schytala, stejně jako Luffy, i když Luffy víc než já. Když ta šipka vás zasáhla, tak to štíplo, cítili jste bodavou bolest a z rány vám tekla krev. "Luffy, jdi stranou." křikla jsem na Luffyho. Luffy poslechl. "A teď je po vás." ušklíbla jsme se na ty nanoroboty a posledním úderem do mraku, který se vytvořil nad nanorobotem, začal padat déšť. Ne déšť není výstižné slovo, ale přímo vodopád. Nanoroboti začínali rezavět a padl k zemi bez veškeré funkcí regenerace. První do posledního byl poražen.
"Nami, ty jsi úžasná." zajásal Lufffy a objal mě. Trochu jsem vykolejila a byla jsem překvapena, ale nakonec i já jsem Luffyho objala.
"Výborná práce. Teď si ošetřete rány a pokračujte dál, na poslední úkol." ozval se ten mužský hlas. U stěny se objevila lékárnička. Luffy pro ni šel. Pak mi z ramene, břicha a stehna vyndal šipky od nanorobotů, vydezinfikoval mi ty tři rány a obvázal. Pak já jsem udělala to samé. Dvě za zad, dvě z jeho pravé a levé ruky a dokonce jednu i ze zadku. Navzájem jsme se ošetřili a šli na další, třetí a zároveň poslední úkol.
DaikiXCori:
Při cestě za dalším úkolem jsme se drželi za ruce. Hodně mě to překvapilo, že to Cori nevadí, ale pomalu mi začínalo docházet, že to myslí vážně. Že ke mně cítí stejné city, které já cítím k ní. Byl jsem šťastný na světě. Svým způsobem této zkoušce jsem vděčný, protože jsem se mohl dát takhle dohromady s Cori.
"Až to skončí, musíme si promluvit." řekla vážně Cori. Hrklo ve mně, že to jenom hraje. Že je jenom dobrá herečka. "Neboj, jde o mé city k tobě. Ale abych ti je řekla tak, potřebuju na to klid. I když asi víš co." dostávala ze sebe Cori. Docházelo mi, že mi chce vysvětlit city, které cítí ke mně. Že mě miluje. To měla namysli.
"Dobře." jenom jsem přikývl a usmál se na Cori. Pak jsme šli mlčky, až jsme došli na další konec naší cesty.
Tady se žádný hlas neozval. Což mi přišlo divné. V tom se ozval podivný zvuk. S Cori jsme se na sebe podívali a odtrhli od sebe, připraveni spolu bojovat, proti nepříteli, který se pomalu přibližoval. Vydával takový zvuk, že nešlo rozeznat odkud to vychází.
"Támhle." řekla Cori a ukázala na jednu stěnu. A opravdu mihl se tam stín. S Cori jsme tasili naše zbraně. Já tasil dýku a Cori kunai. Čekali jsme chvilku, když se před námi objevila příšera. Vypadala jako Frankenstein. V hlavě té zrůdy vysely dvě velké matky. Byl celý modrý, zelený oči a skoro tři metry vysoký. V ruce držel dvě šavle. A pak, co se objevil před námi se napřáhl a zaútočil na nás oba dva. Což mě překvapilo. Myslel jsem si, že zaútočí na Cori, nebo mě. Ale pletl jsem se. Cori asi čekala stejný postup jako já, takže se vyhnula útoku jen tak, tak, jako já. A boj započal.
S Cori jsme mlčeli a bojovali v plné síle soustředěnosti. Ale i tak každý z nás utržil nějaký ten škrábanec. Já jeho šavlí dostal přes stehna a paže. Cori zase přes záda, když se otočila, aby ho zasáhla v letu. Ale nakonec jsme tu zrůdu odolali. Bylo to můj nápad, jak tu zrůdu zneškodnit.
"Cori, zatoč se dokola zpředu. Riskuju tím, že tě zraní, ale na mě nebude připraven a já ho dorazím zezadu." navrhl jsem svůj plán útoku.
"Dobře." přikývla Cori. Kunai pevně sevřela v ruce, vyskočila udělala otočku. Bohužel jak jsem se obával, tak ta zrůda svou šavlí ji švihla po zádech, ale Cori zatla zuby a zaútočila na tu zrůdu. Jenže se mnou ta zrůda nepočítala a svou dýkou jsem Frankensteina bodl zezadu do srdce. Místo rudé krve tekla modrý krev. Mně potřísnila obličej a Cori oblečení.
"To ti frajere děkuju. Ty si to v klidu otřeš a já musím měnit oblečení." na oko se zlobila Cori. Chtěl jsem se jí omluvit, ale ten mužský hlas mě předběhl.
"Vaše láska a spolupráce zvítězila. Gratuluji. Ošetřete si rány a poklusem klus za třetím a zároveň posledním úkolem." řekl hlas a u jedné ze stěn se objevila lékárnička. Došel jsem pro ni, a navzájem jsme si ošetřili šrámy.
"Jdeme?" zeptal jsem se Cori. Cori místo odpovědi si mě přitáhla blíž a políbila na mé rty. A já políbil i ji. Pak se Cori odtáhla.
"Jdeme Einsteine." posmívala se mi Cori. Já se zasmál chytl Cori za ruku a šli jsme novou chodbu dál za posledním třetím úkolem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama