Duchovní propast - 8. kap.

12. března 2018 v 14:44 | Janey Trafy |  Duchovní propast
8. Úkol číslo dva - LawXJaney+RobinXZoro+UsoppXBrook





Law and Janey:
Čapl jsem Janey za ruku a táhl ji chodbou za druhým úkolem. Nechtěl jsem se jí takhle vyznat, ale při této nebezpečné hře nebylo nic nazbyt. Janey byla z toho ještě v šoku. Nevěděl jsem, jestli ke mně cítí to samé co já k ní, ale vyvedl jsem ji z kolejí.
"D-dobrý, půjdu sama." dostala ze sebe Janey. Podíval jsem se na ni. Zmatená byla stále.
"Ne, jsi zmatená. Teď se soustřeď na tuto hru. Musíme zvítězit a pak si promluvit." nedal jsem se odbýt a držel stále Janey za ruku. I té došlo, že není čas na diskuze. Nakonec jsme došli zase ke slepé uličce.
"Něco se sem blíží." promluvila Janey, když jsem se chystal podívat pořádně, co se tu bude dít. Poté jsem se taky zaposlouchal. Janey měla lepší sluch, než já a to jsem na ni obdivoval taky. Pustil jsem ji a tasil katanu připraven k boji. I Janey tasila svou katanu. Rozhlíželi jsme se kolem dokola, ale stále nic jsme neviděli. Po chvíli jsem pocítil zápach. A nejen já, ale i Janey.
"Zombí." dostal jsem ze sebe nastejno s Janey. Podívali jsme se po sobě. Oba jsme věděli, jak je zničit. Probodnutím srdce je zabijeme. V očích Janey jsem četl, že ví to samé co se má udělat. Rozptýlili jsme se a čekali, odkud se ta zombí vyhrnou. Nakonec se ty mrtvolky objevili. Po očku jsem sledoval Janey. Byla vyrovnaná, jako by se nic nestalo, ale v její očích jsem četl i zmatek, který odložila stranou. Byla to ta stará Janey, jakou jsem znal. Byl jsem klidnější, že si dá určitě pozor, aby nezemřela.
Objevilo se dvacet zombí. Takže každý měl po deseti. Věděl jsem, že to nebude lehké, ale Janey i sobě jsem věřil, že to dopadne dobře. A boj o přežití začal. Bojoval jsem jak jsem dovedl. Své zombíky jsme zabil za pár minut bez škrábance. Použil jsem svou sílu ďáblova ovoce, takže to bylo snadné. Když mí zombíci zemřeli, tak jsem sledoval boj Janey. Věděl jsem, že nechce, abych do toho boje zasahovat, tak jsem jenom stál a sledoval ji. Všiml jsem si, že je vyčerpaná, ale už měla půlku zombíku zabitých. Měl jsem nutkání jí pomoci, ale prostě jsem to nechal být. Nechtěl jsem Janey nějak naštvat, nebo urazit její ego. Věděl jsem, že si o pomoc když tak řekne. Ale byl jsem připraven kdykoliv jí pomoci, kdyby ji hrozila smrt. Tomu bych nenechal dojít. Po nějaké té době i Janey porazila své zombíky. Sice utržila šrám na tváři, na hrudi a na paži, ale byla celá a života schopná.
"Dobrá práce. Ošetřete si zranění a pokračujte dál za třetím úkolem." promluvil ten hlas. Našel jsem lékárničku a dal se do šetření zranění Janey. Já byl bez zranění.
"D-díky." poděkovala mi Janey. "T-to co si řekl při první úkolu, je pravda?" zeptala se mě nejistě Janey.
"Teď o tom nemluvme. Až to tady skončí." řekl jsem Janey, že o tom teď nehodlám mluvit. "Musíš se soustředit na tu hru." dodal jsem jako vysvětlenou, proč o tom nechci mluvit. Janey přikývla na souhlas. Pak jsem jí ošetřit tržné rány mlčky. Měl jsem touhu ji políbit a říct jí, že ji opravdu miluju, že to nebyl vtip, nebo tak něco, ale věděl jsem, že nemáme čas. Když jsem Janey ošetřil, chytil jsem ji zase za ruku a vyrazili jsme směr, poslední úkol.
Robin and Zoro:
Zoro mě mlčky táhl cestou. Byla jsem ráda, že mě drží za ruku, ale bylo to spíše tím, že chtěl, abychom co nejrychleji byli z té hry pryč. I já chtěla být pryč. Protože jsem už nezvládala být se Zorem. Chtělo se mi brečet, protože jsem Zora milovala a věděla jsem, že on mě ne. Vím asi by se se mnou nebavil o tom, koho miluje, nebo ne, ale dával jasně najevo, že o ženy zájem nemá. Že mu stačí katany a boj. To bylo vše. Chtěla jsem tu mít Cori, Nami a Janey. Ne aby mě utěšovaly, to zase ne, ale chyběly mi tu. Potřebovala jsem spíš jejich podporu. Taky jsem uvažovala s kým jsou ve dvojici. Jestli Janey byla s Lawem tak jsem tušila, že to nebude moc dobré, ale věřila jsem, že by to i oni dva zvládli. I já se Zorem jsem to zvládala dobře. Zoro dokázal dobře předstírat své city vůči mně.
Nakonec jsme dorazili do slepé uličky. Čekali jsme na pokyn hlasu, co nás tu bude čekat, ale nic se neozvalo. Zoro, který mě stále držel za ruku se na mě podíval a já na něho. V tom jsme oba uslyšeli hluk. Rozhlédli jsme se kolem dokola. Viděli jsme stíny. Psí stíny. Ale to jsme si mysleli špatně, že to jsou psí stíny. Jednalo se o vlky, nebo přesněji řečeno o vlkodlaky.
Zoro se připravil k boji. I já se připravila. Byla jsem připravena použít svou moc ďáblova ovoce. Po chvíli se objevili vlci v celé své kráse.
"Buď opatrná, Robin." řekl mi Zoro. Dost mě to překvapilo, že jsem málem nechala jednoho vlka na mě zaútočit, ale včas jsem se vzpamatovala a vlka zneškodnila tak, že jsem mu svou silou zlomila vaz. Jenže pak dva vlci zaútočili na ráz a než jsem stačila jakkoliv reagovat jeden z nich mě škrábl do tváře. Ale na víc se nezmohl, protože mi Zoro zachránil život. "V pořádku, Robin?" zeptal se mě Zoro. Znělo to starostlivě. Nepoznávala jsem ho.
"ZORO POZOR!" křikla jsem, když jsem si všimla jednoho vlka, jak skáče na Zora. Zoro se otočil, ale já zareagovala včas a vlkovi zlomila vaz.
"Díky." ulevilo se Zorovi a poděkoval mi. "Soustřeďme se na ten boj." doporučil a věnoval se svým vlkům a já zase svým. Boj to byl neskutečně dlouhý. Já získala ještě zranění na pažích a Zoro na nohách. Nakonec jsme všechny vlky zdolali.
"Výborná práce. Teď si navzájem ošetřete rány a vyražte směr poslední úkol." vyzval nás hlas. Podívala jsem se na Zora a ten na mě. Já došla poté pro lékárničku a přišla k Zorovi. Oba jsme si sedli a já Zorovi ošetřila rány a pak Zoro ošetřil mě. Když mi zalepoval škrábance na tváři, tak ruku nechal chvíli na mé tváři. Zrudly mi tváře a nejen mně, ale i Zorovi. Po chvíli se odtáhl.
"P-Pojďme dál." dostal ze sebe. Postavili jsme se. Zoro mě zase čapl za ruku a šli jsme na poslední úkol.
Usopp and Brook:
Po prvním úkolu jsem byl stále vyděšen. Naštěstí ten první úkol nebyl tak složitý, ale i tak strach jsem měl. A nejen já, ale i Brook. Nevěděli jsme, do čeho jsme to spadli a co nás čeká a nemine. Ale rozhodně o život jsem tu nechtěl přijít a myslím, že Brook smýšlel stejně.
Konečně jsme doběhli do prázdné místnosti, nebo většího prostoru. Čekal jsem, že zase uslyšíme ten hlas, ale nic ne nedělo. Což mě děsilo ještě víc.
"Usopp-san, asi jsme tu špatně." zadrkotal zuby Brook.
"N-nejspíš." taky jsem zadrkotal zuby. Měl jsem strach, protože mi něco říkalo, že špatně nejsme. Že jsme správně, a že se tu něco bude dít. Jen jsem nevěděl co. Oba jsme se chystali už otočit a odejít, když se před námi zjevily masožravé květiny. Naši nepřátelé. Blesklo mi hlavou.
"C-c-co to má být?" vykoktal ze sebe Brook.
"N-nepřítel." dostal jsem ze sebe. Nějaké ty rostliny jsem poznával, některé ne. "M-musíme bojovat." dodal jsem a stále drkotal zuby.
"D-dobře Usoppe-san." přikývl na souhlas Brook a tasil svou katanu. I já se připravil k boji.
Brook si vedl velice dobře. Masožravé rostliny se ho ani nedotkly a Brook zabíjel jednu masožravku za druhou. I já jsem neotálel, a i když jsem se bál, tak jsem útočil. Díky svým masožravkám jsem porazil své nepřátelé. Takhle to bylo lehké jak brnkačka. Když bylo po všem zadýchaně jsem se posadil na zem a dýchal zhluboka.
"Usoppe-san, vše v pořádku?" zeptal se mě Brook, který přisedl ke mně.
"J-jo." přikývl jsem na souhlas.
"Výborně. Jste první, kteří zvítězili bez zranění. Odpočiňte si a pak vyražte za posledním třetím úkole." pochválil nás hlas. S Brookem jsme se na sebe podívali. Bylo znát, že se nám ulevilo, že je po druhé úkolu, který jsme spolu zvládli. Když jsem se pořádně vydýchal, tak jsem se, se postavil na nohy.
"Brooku, jdeme na ten poslední úkol." dodal jsem s odvahou v hlase. Brook přikývl hlavou na souhlas a taky se postavil na nohy. Oba jsme šli cestou, která se pro nás otevřela, směr poslední úkol.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama