Jane&Law - 3. kap.

13. března 2018 v 19:44 | Janey Trafy |  Jane&Law
3. Minulost Jane




Pluli jsme na další ostrov. Měl se jmenovat Bonbonyuki. Zvláštní jméno, ale opravdu se tak jmenoval. Pluli jsme asi třetím dnem a s Luffym jsme v kontaktu nebyli, jen občas s Frankym. Byli na ostrově, kde mělo dojít k popravě Aceho. Franky nám dával informace, o kterých věděl, co se na ostrově děje. I my mu řekli novinky.
Většinu času jsem trávila v síťce a přemýšlela jsem. Vzpomínky se vracely. Na mou minulost. I hlídky jsem měla. Kromě Nami, jsme se všichni střídali. Chtělo se mi brečet, při těch vzpomínkách, ale nešlo to. Nedokázala jsem uronit žádnou slzu.
Jednou takhle jsem měla večer hlídku. Neustále jsem byla myšlenkami jinde. U své minulosti. Docházelo mi, že ostatním o této mé minulosti budu muset říct. Ale moc se mi o tom mluvit nechtělo. Ale má minulost musela vyjít na povrch. Znát moji minulost, protože tento Yonki, je můj bývalý kapitán. Když jsem hlídku neměla, nemohla jsem i tak spát v síťce v noci.
Tentokrát jsem hlídku měla. Byla asi jedna hodina ráno, když jsem slyšela kroky.
"Zoro, co tu děláš?" zeptala jsem se osoby, aniž bych jsem se podívala kdo to je. Byla jsem i zabalena do deky.
"To jsem jenom já." promluvil Law. Otočila jsem se na něho.
"Eh...Promiň, myslela jsem si, že je to Zoro." omluvila jsem se Lawovi. "Proč nespíš?" zeptala jsem se Lawa.
"Spíš se mám ptát já tebe, proč nespíš. Vím, že se v noci převaluješ a nespíš. Něco tě trápí." neodpověděl mi Law.
"Teď o tom mluvit nechci. Až nastane správná chvíle, řeknu to." odbyla jsem Lawa. Chtěla jsem mu to říct, nechtěla jsem mít před ním žádné tajemství, ale věděla jsem, že to budou muset vědět i ostatní a dvakrát to říkat, to se mi nechtělo. A taky jsem nebyla připravena to někomu říct. Zatím ne.
"Ale když se trápíš, není to dobré." nesouhlasil se mnou Law.
"Vím, ale nejsem připravena o tom mluvit." přiznala jsem. "Law si sedl vedle mě.
"Zdřímni si. Budu hlídat." řekl Law, aniž by se na mě podíval. Já se na něho podívala, ale do očí mu vidět nebylo.
"To je dobré." nesouhlasila jsem s Lawem. "Jdi spát ty." řekla jsem Lawovi.
"To nebyla prosba, ale rozkaz." vysvětlil mi Law, jak to myslel.
"Ty mi, ale nemáš co rozkazovat." nesouhlasila jsem s Lawem.
"Vím, ale toto je příkaz doktora pacientovi." vysvětlil mi Law. Vzpomněla jsem si, že Law je nejen kapitán Srdcových pirátů, ale i doktor.
"Nejde to." sklopila jsem zrak. Cítila jsem, že se na mě Law podíval.
"Sice nevím, jak se zachovat, ale jestli se i chce brečet, tak se vybreč." řekl mi Law. Stále jsem měla sklopený zrak, tak jsem si nevšimla a neviděla, jak Lawovi zrůžověly tváře.
"Nejde to. Už tolikrát jsem chtěla brečet, ale nešlo to. Mám to od svých deseti let." přiznala jsem Lawovi. Law mě nepřestával pozorovat. "Vím, že to není dobře, ale prostě mi to nejde. Cítím smutek,ale brečet mi nejde, i když brečet chci." dál jsem se svěřovala.
"Jsi jak chlap." pronesl Law. Podívala jsem se na něho. Ten se díval už před sebe.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se Lawa, aniž bych jsem od něho zrakem odtrhla.
"Chlapi jsou na sebe taky tak tvrdí a nic je nerozbrečí. Skrývají své city. Ty jsi taky taková. Jako chlap" vysvětlil mi Law.
"Aha. Možná máš pravdu." souhlasila jsem s Lawem. Pak jsme se dívali oba na širé moře. Po snídani jsem na šla střechu lodi, si odpočinout. Law mi doporučil si jít lehnout do síťky, ale věděla jsem, že i tak neusnu, tak jsem to zamítla. Stále jsem měla před sebou svou minulost, na kterou hrdá nejsem. Chtěla jsem na to zapomenout a taky co jsem s Luffym se mi podařilo tuto pandořinu skříňku uzavřít, ale teď se zase otevřela a vzpomínky se vracejí.
"Mohu Janey-chan?" ozval se hlas vedle mě. Otevřela jsem oči. Byl to Sanji. Hlavou jsem přikývla, že může. Ale zůstala jsem ležet. Neposadila jsem se. Sanji si lehl vedle mě. "Trápí tě něco? Nerad tě vidím ztrápenou." začal se vyptávat.
"Nic. Brzy se to dozvíš." odpověděla jsem Sanjimu. "Ale teď ne." dodala jsem rázně, aby pochopil, že o tom teď nechci mluvit.
"Dobrá, ale jsem tu kdykoliv pro tebe, Janey-chan." usmál se Sanji. Pak vstal a šel dělat oběd. Za chvíli se objevil Zoro.
"Proč ještě nespíš, Zoro?" zeptala jsem se Zora, aniž bych jsem se na něho podívala.
"Jak víš, že jsem to já?" podivil se Zoro a lehl si vedle mě.
"Slyšela jsem, jak tvé katany o sebe cinkly." vysvětlila jsem, jak jsem ho poznala.
"Vždycky jsi měla dobře vyvinutý sluch." usmála se Zoro.
"Jestli se chceš zeptat, co mě trápí, brzo se to dozvíš." řekla jsem Zorovi narovinu, že se o tom bavit teď nechci.
"Sice mě to trápí, ale kvůli tomu jsem nepřišel." přiznal pravdu Zoro.
"Tak kvůli čemu?" zeptala jsem se překvapeně a posadila jsem se. I Zoro se posadil.
"Ty jsi zamilovaná do toho cynika, že?" zeptal se mě Zoro skoro šeptem. Vytřeštila jsem oči a podívala jsem se na Zora.
"J-jak to víš?" dostala jsem ze sebe.
"Poznal jsem to na tobě. Takže je to pravda." řekl Zoro spíš pro sebe.
"Ano, je to pravda. Sice ho neznám, ale i tak ho miluju. Když jsem ho viděla na plakátu hledaných osob, tak jsem se do něho zamilovala. Ten plakát nosím stále u sebe. Něco jako talisman." přiznala jsem Zorovi.
"Tak to mám u tebe smůlu, co?" zeptal se mě Zoro. Tím mě překvapil.
"Nechceš mi snad tím říct, že ty..." nedořekla jsem to.
"Ano, miluju tě, ale nemám u tebe šanci. Ale to neznamená, že se přestanu o tebe starat, nebo se o tebe bát. I když ten cynik si tě nezaslouží." vysvětlil mi Zoro a vyznal se mi.
"Ale určitě se najde nějaká jiná, kterou budeš milovat." snažila jsem se Zorovi naznačit, že je tu ještě někdo jiný, než já. Hlavně jsem měla na mysli Nami. Věděla jsem totiž, že Nami Zora miluje.
"Žádná jiná není nikdy nebude." řekl rozhodně Zoro.
"Jak myslíš, ale jedno ti řeknu.Buď budu s ním, nebo s nikým." řekla jsem rozhodně Zorovi.
"Chápu." řekl jenom Zoro.
"Ostrov na obzoru." křikla na nás všechny Nami. Já i Zoro jsme se zvedli a seskočili jsme ze střechy k ostatním. Podívali jsme se před sebe a před námi se rýsoval ostrov. "Okolo večera tam dorazíme." oznámila nám všem. Sanji nás hned pozval na oběd. Všichni jsme se šli naobědvat.
Po obědě se nám ozval Franky. Chtěl mluvit jenom se mnou jako obvykle. Nikdo nás při tom nerušil. Nikdo nechápal, proč tomu tak Franky chce.
"Ahoj Jane, četla jsi už noviny?" zeptal se mě Franky.
"Ahoj, ne ještě ne, proč?" divila jsem se.
"Tak si je přečti a pak mi řekneš, co si o tom myslíš." řekl tajemné Franky. Sice jsem nechápala, ale poslechla jsem ho.
Nami zrovna četla noviny. Přišla jsem k ní.
"Nami, můžu si ty novinky půjčit?" zeptala jsem se na Nami.
"Jistěže." souhlasila Nami a noviny mi půjčila. S novinami jsem se vrátila k den den mushi.
Otevřela jsem noviny na první stránce. Stálo tam, že Mugiwara propustil ven z vězení pár vězňů.
"Máš namysli, to co provedl Luffy?" zeptala jsem se Frankyho.
"Ne, čti dál."zamítla Franky. Hledala jsem dál až jsem narazila, na stránku shledanými osobami. Stálo tam, že se hledá osoba, která ovládá vidění do budoucnosti. Kdo tu osobu najde, získá odměnu 1.000.000 beli.
"Myslíš tu hledanou osobu za 1.000.000 beli?" zeptala jsem se Frankyho.
"No konečně jsi to našla." zajásal Franky.
"Nechápu co tím myslíš?" nechápala jsem Frankyho.
"Tou osobou jsi ty." řekl sebejistě Franky.
"JÁ?!" vyhrkla jsem ze sebe.
"Jo ty." potvrdil mi Franky, že jsem slyšela dobře.
"Jak si na to přišel?" zeptala jsem se Frankyho.
"Intuice." odpověděl stroze Franky. "Budu pro dnešek končit. Nezapomínej se ozývat." napomenul mě a zavěsil. Já tam seděla v ruce den den mushi a zírala překvapeně před sebe. Po chvíli jsem se vzpamatovala, a šla jsem s novinami ven.
Venku se na mě všichni podívali a já zase na ně.
"Děje se něco?" zeptala se mě Nami.
"Ne, nic. Tady vracím ty noviny." zavrtěla jsem hlavou a předala zpátky noviny Nami. Pak jsem šla na střechu přemýšlet.
Lehla jsem si na záda a přemýšlela jsem, proč si Franky myslí, že tou hledanou osobou jsem já. V tom jsem viděla před sebou stát známou osobu. Byl to Tyger. Ukazoval nám cestu, kudy se dostaneme k putyce Lupina. V tom momentě se to vytratilo a já zase zírala na modré nebe. Co to mělo být? Ptala jsem se sama sebe. Že by Franky měl pravdu? Stále jsem se ptala sama sebe.
"Janey-chan, jsme na místě." ozvalo se zezdola. Volal mě Sanji. Seskočila jsem ze střechy dolů. Zadívala jsem se před sebe. V tom jsem uviděla známou osobu. Byl to Tyger. Čekal tam na nás Zoro zakotvil a my si vystoupili na pevninu.
Zoro, Sanji i Law byli připraveni kdykoliv zaútočit, kdyby k tomu byl důvod. Jí nebojácně přistoupila k postavě.
"Jane Mizuki. Dlouho jsme se neviděli." pronesla osoba. Všichni na nás zírali, jak z jara.
"To máš pravdu, Tygere. Chci ti představil své přátelé Zora, Nami, Usoppa, Sanjiho a Lawa. To je Tyger." představila jsem je navzájem.
"Teď není čas, pospíchám. Ale sejdeme se v putyce Lupina. Je to tímhle tím směrem." ukázal nám cestu Tyger, kterou jsem viděla ve své vidině. Pak se sebral a šel svou vlastní cestou.
"Pak vám to vysvětlím." řekla jsem a vyrazili jsme na cestu. Nikdo nepromluvil ani slovo.
Šli jsme mlčky. Nikdo nic neříkal. Šli jsme docela daleko. Bylo to daleko od naší lodi. Šli jsme dvě hodiny. Ale přišlo mi to, že to bylo víc jak dvě hodiny. Cestou jsme narazili na další mou známou osobu z mé minulosti. Byla to Charlota.
"Jane Mizuki. Kam máte namířeno?" zeptala se nás Charlota.
"K Lupinovi." odpověděla jsem Charlotě.
"Uvidíme se tam." odpověděla Charlota a odešla svou cestou. My jsme vyrazili tou naší cestou.
Došli jsme na místo. Vešli jsme dál do putyky a sedli si k pultu.
"Co si dáte?" zeptal se barman.
"Dáme si vodu, Lupine. Peníze nemáme, tak snad je zadarmo ta voda." odpověděla jsem na otázku Lupina. Lupin se rozzářil, když mě poznal.
"Vše je na účet podniku. I ubytování." oznámil nám Lupin. Šel do kuchyně něco nahlásit. Nejspíš nějaké jídlo pro nás. Pak do džbánů nám stočil pivo. Byla jsem zamlká a vzpomínky byly stále silnější a intenzivnější. Blížila se hodina H, kdy budu muset s pravdou ven. Nemohu už dál čekat. Pomyslela jsem si. Po chvíli se před námi objevily džbány s pivem a po chvíli talíře s polívkou. Dali jsme se do jídla mlčky. Po jídle mi Lupin dal tři klíče od tří pokojů. Všichni jsme vstali a šli nahoru po schodech do patra.
Zastavili jsem se před jedním z pokojů. Podívala jsem se na ostatní. Čekali, co se bude dít dál.
"Bude lepší, když Nami bude na pokoji se Zorem. Usopp se Sanjim a já s Lawem. Ale pokud někdo nesouhlasí, tak stačí říct." navrhla jsem, kdo s kým bude na pokoji. Nikdo neprotestoval. "Dobrá, teď pojďme do toho dle pokoje. Musíme si všichni promluvit." dodala jsem a otevřela dveře.
Všichni jsme vešli dál. Sedli jsme si kolem postele, která byla pro manželský pár. Vzala jsem den den mushi do ruky a zavolala Frankymu. Řekla jsem mu, aby zavolal i Brooka.
"Chci s vámi všemi mluvit. Franky, Brooku, až budete mluvit s Luffym, Robin a Chopperem, tak jim řekněte tento příběh." začala jsem mluvit. Pak jsem se zhluboka nadechla a vydechla a začala jsem vyprávět.
Jane vypráví:
"Když mi bylo deset let, musela jsem opustit Luffyho, Aceho a Saba. S rodiči jsme cestovali z vesnice do vesnice, z města do města. Jednou na nás zaútočili mariňáci. Otec mě schoval do křoví, kde byl schovaný Tyger. Když mariňáci odešli, vylezl ven za mými rodiči, kteří byli mrtví. Nevím co se stalo. Mám to v mlze. Poté mi Tyger pomohl rodiče pohřbít v lese. Vzal mě k pirátské lodi, kam patřil. A ta loď patřila Bagdádovi. Ten souhlasil s tím, že mohu na jeho loď. Stala jsem se členem jeho posádky. Pirátem. Dělala jsem domácí práce, úklid, vaření atd...O tři roky později se vše změnilo. Bagdád mě pověřil, zabíjet všechny, kteří se postaví proti němu. Něco jako popravčí kat. Nelíbilo se mi to, ale Bagdáda jsem se bála, tak jsem tu práci přijala. O další dva roky později jsem měla popravit jednoho mariňáka. Byl to více-kapitán. Nechtěla jsem to udělat,ale strach z Bagdáda byla silná, tak jsem toho mariňáka popravila. Všimla jsem si ještě jednoho mariňáka, ale dělala jsem, že ho nevidím a nechala ho utéct. Poté na mě vypsali odměnu 300.000 beli a dostala jsem se do Supernov. Ale když jsem byla o devět let starší, což bylo před dvěma lety., tak se mi povedlo od něho utéct. Od Bagdáda. Hned na to jsem potkala Luffyho a přidala se k němu." dovyprávěla jsem svou minulost. Všichni mlčeli. U Nami jsem si všimla, že má na krajíčku. "Od té doby, co zemřeli mí rodiče, jsem nikdy neuronila slzu. I když brečet se mi chtělo, ale nešlo to a stále nejde." dodala jsem.
"To je tak smutné." brečel na druhém konci Franky. Nami to nevydržela, rozbrečela se taky a k mému překvapení mě objala.
"Pro dnešek končíme. Dobrou Franky, Brooku." popřála jsem chlapům a ukončila hovor. Podívala jsem na ostatní. Ti jenom na mě koukali a mlčeli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama