Můj život - 4. kap.

19. března 2018 v 10:02 | Janey Trafy |  Můj život
4. Osaka





Byla neděle. Byl to už nějaký den, kdy Robin chodila s Lawem. Já se nezmohla na nic jiného než brečet. Ale dneska jsem se rozhodla, že brečet nebudu a pojedu do Osaky najít své prarodiče. Vstávala jsem už v pět hodin. V šest mi to jelo. Rychle jsem se osprchovala, vzala snídani i svačinu, kterou jsem měla připravenou. Vzala jsem si tašku a odemkla byt a vyšla na chodbu a zamykala jsem dveře.
"Ahoj Jane, jak se vede?" zeptal se mužský hlas. Ten bych poznala všude. Byl to Law.
"Ahoj, dobře." zalhala jsem. Dobře se mi nevedlo. "A jak ty?" taky jsem se ho zeptala.
"Ujde to." řekl Law. "Kam máš namířeno?" zeptal se mě a podíval se na mě.
"Do Osaky, najít babičku a dědu." řekla jsem pravdu.
"Tak hodně zdaru." usmál se na mě Law. Poté si šel Law zaběhat a já pospíchala na nádraží.
Naštěstí jsem to stihla. Bylo to sice jen tak, tak ale stihla jsem to. Vlak za chvilku odjížděl směr Osaka. Celou cestu jsem poslouchala písničky na ipodu, který jsem si nedávno koupila. Ani jsem nezaregistrovala, že mi přišla smska. Všimla jsem si ji až po chvíli.
"Jane, kdybych neslíbil Robin, že půjdeme se projít a do kina, tak bych jel s tebou, aby si na to nebyla sama. Mrzí mě to, promiň. Law." přečetla jsem si tu smsku. Hned jsem na ni odpověděla.
"To je v pohodě. To zvládnu sama. Stejně nevím, jak bych tě představila, a jen jako kamaráda a kolegu z práce, by se divili, co děláš se mnou. Takže je to jedno. Ale díky." odpověděla jsem na jeho smsku a dál se věnovala hudbě. Za chvíli mi přišla další smska. Hned jsem si ji přečetla.
"Jane, i tak mě to mrzí. Chtěl jsem jet s tebou a dotáhnout to s tebou až do zdárného konce. Promiň mi to. Všechno. Law." byla zase od Lawa. Hned jsem mu odepsala.
"Opravdu se není za co omlouvat. Nic si mi neudělal." napsala jsem a poslala. Pak jsem už žádnou smsku nedostala.
Okolo třetí hodiny jsem byla na nádraží v Osace. Cestou jsem si snědla snídani i svačinku, tak hlad jsem neměla. Vyšla jsem z nádraží ven a šla někoho najít, kdo by znal manželé Mizuki.
Asi pátý člověk mi poradil cestu, který je znal.
"Já bych vás tam odvedl, ale pospíchám." omluvil se muž.
"V pohodě, i tak vám děkuju." poděkovala jsem muži a vydala jsem se směrem, kterým mi ukazoval.
Asi po čtvrt hodince jsem našla domeček se zvonkem Mizuki. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a chtěla jsem zazvonit, když se ozval mužský hlas.
"Přejete si?" zeptal se muž. Podívala jsem se na něho. Nepoznávala jsem ho.
"Dobrý den, jste pan Mizuki?" zeptala jsem se.
"Ano, kdo jste?" zeptal se muž a prohlížel si mě od hlavy až k patě.
"Jmenuju se Jane Mizuki a jsem vaše vnučka." dostala jsem ze sebe. Muž si mě prohlížel.
"Mámo, pojď sem." zavolal na někoho. Za chvilku se objevila drobounká žena.
"Co se děje muži?" zeptala jsem ho jeho žena.
"Tahle dívka je naše vnučka." řekl muž ženě. Žena se na mě podívala.
"Pane bože, ty musíš být Jane." spráskla ruce žena.
"Ano, jsem." přikývla jsem a byla jsem v šoku. Ničemu jsem nerozuměla.
"Jen pojď dál." vybídla mě žena. Otevřela jsem branku a vkročila dál. "Jsi podobná otci." řekla žena.
"Děkuji." poděkovala jsem nesměle. První člověk, který mi dokázal říci, komu jsem víc podobná.
"Jak si nás našla?" zeptal se muž.
"Našla jsem tátův rodný list a podle vašich jmen na magistrátu v Tokiu mi prozradili, kde žijete." řekla jsem pravdu.
"A to tě sem nemohl navést taťka nebo mamka?" zeptal se muž. Byl maličko nevrlý až z něho šel strach.
"Radši si sedněte" řekla jsem. Oba se na sebe podívali. Žena si sedla a muž stál.
"Před osmi lety jsme měli nehodu. Napálil to do nás náklaďák, který řídil opilý muž. Já málem přišla o nohu, proto kulhám a přišla jsem o veškeré vzpomínky, které se stali před tou nehodou. Bohužel rodiče to nepřežili." řekla jsem pravdu, jak to bylo před osmi lety.
"Pane bože." zděsila se žena a rozbrečela se.
"Proč nám nedali vědět před osmi lety? Přijeli bychom na pohřeb a postarali se o tebe už dřív." pookřál muž.
"Omlouvám se, ale naši byli pohřbeni bez mé asistence protože jsem ležela v nemocnici, ale když jsem se uzdravila tak nějak, tak jsem hledala v papírek našich informace. Rodiče mamky jsem našla, ale byli už mrtví a museli zemřít, když mi byly tři roky. A o vás jsem nevěděla vůbec. Sice peníze jsem měla a mám, ale nechtěla jsem je utrácet, tak jsem si sama našetřila na letenku do Japonska. Žiju v Tokiu už dva roky. Ale neměla jsem odvahu jet za vámi už dřív. Omlouvám se." omluvila jsem se.
"Neomlouvej se, za nic nemůžeš." řekla mi stařenka. "Pojď posaď se ke mně." pobídla mě. Pomalu jsem k ní přišla a sedla si.
"A jak žiješ?" zeptal se mě muž.
"Žiju v garsonce a pracuju, jako knihovnice v Tokijské knihovny. Ušetřím peníze na živobytí i na nájem a to mi stačí." přiznala jsem pravdu.
"A opravdu si na nic nepamatuješ?" zeptala se žena.
"Bohužel ne. Lékaři mi ani šanci na přežití nedávali, a když už, tak by ze mě mohl být dement. To se naštěstí nestalo, jen nohu mi sice zachránili, ale kulhám na ni." řekla jsem pravdu.
"Jsem ráda, že si nás našla. Že víme, že máme vnučku." řekla žena. "Nemáš hlad?" zeptala se hned na to.
"Ne, děkuji. Měla jsem svačinu ve vlaku." přiznala jsem.
"Na jak dlouho se tu zdržíš?" zeptal se muž.
"Dneska bych jsem se vrátila zase zpátky do Tokia. Zítra musím do práce." řekla jsem.
"Zavolej zítra do práce, že si bereš dovolenou. Zůstaneš tu na týden. Ať tě poznáme a ty poznáš nás." řekl muž rázně.
"Muž má pravdu. Ráda tě poznám." řekla žena a objala mě. Byla jsem překvapena.
"Ale já tu nemám věci." protestovala jsem.
"Zítra něco koupíme." řekla žena.
"Dobře, zkusím si to domluvit v práci." slíbila jsem a usmála jsem se. "Mohu se zeptat, jak vám mám říkat?" zeptala jsem se jich.
"Yuki a Yukio a tykej nám." řekla mi žena.
"Dobře, já jsem Jane." představila jsem se jim.
"Těší nás, Janey. Můžu ti tak říkat, že?" zeptala se Yuki.
"Určitě, nevadí mi to." usmála jsem se.
"Dobře. A teď se půjdeme všichni najíst." rozhodla Yuki a vstala z lavičky. I já jsem vstala a následovala jsem stařenku do domku. Yukio šel hned za mnou.
Přišli jsem do světničky a hned jsem zasedla ke stolu.
"Nechceš Yuki, pomoci?" zeptala jsem se.
"Nechci, Janey, ale děkuji.'' poděkovala Yuki a šla nandavat jídlo. V tom mi přišla smska. Naštěstí jsem měla jen vibrace, tak to nikdo neslyšel, ale bylo by to neslušné, tak jsem si ho nechala v kapse. "Tak rybí polévka." řekla a přinesla polívku a šla pro talíře.
"Krásně to tu voní." pochválila jsem.
"Je to dobré." řekl Yukio.
"Věřím." usmála jsem se. Po chvíli se vrátila Yuki i s talíři a příbory. Yuki začal nandavat jídlo.
"Táto, dneska uděláme táborák ne?" navrhla Yuki.
"Samo sebou." souhlasil Yukio.
"To si nemusíte dělat starosti se mnou." usmála jsem se.
"Ale rádi, jen musíme nakoupit buřty, ale vesnice je blízko." řekla Yuki.
"Já pro ně skočím." hned jsem byla aktivní.
"Já půjdu s tebou." řekla Yuki. "Projdeme se a popovídáme si." dodala.
"Dobře." souhlasila jsem a usmála jsem se. Poté jsem se dala do jídla. "Moc výborné." pochválila jsem polívku. Opravdu mi to moc chutnalo.
"To jsem ráda, že chutná." řekla Yuki. Poté jsme jedli mlčky. Po jídle jsem pomohla Yuki s nádobím. Sice odporovala, ale já se tentokrát odbýt nedala. Po nádobí jsme vyrazili na ves.
Cestou jsme šly chvilku mlčky. Ani jedna z nás nic neříkala. Až po chvíli promluvila Yuki.
"Jsi v Tokiu spokojená?" zeptala se mě Yuki. Podívala jsem se na ni.
"Ano jsem, proč?" zeptala jsem se překvapeně.
"Nechtěla by ses sem přestěhovat? Práce by se našla i tady, nebo v nedalekém městě." navrhla mi Yuki. Podívala jsem se na ni.
"Jsem tam spokojena. Mám tam dvě skvělé kamarádky, kamaráda a práce je taky skvělá." řekla jsem, že z Tokia rozhodně odejít nechci.
"Jen jsem to zkusila. Ale doufám, že nás budeš navštěvovat často." usmála se Yuki.
"Ráda sem přijedu. Jen jednou za čtrnáct dní mám i pracovní sobotu, jinak jsem o víkendech doma, tak bych mohla přijet v sobotu ráno a být tu do neděle." souhlasila jsem s jejím nápadem.
"To zní dobře." usmála se Yuki. Došli jsme do obchodu, kde měli všechno. Drogerii, uzeniny, pečivo až po sladkosti.
"Páni." žasla jsem.
"Nic takového jsi ještě neviděla že?" řekla Yuki a vzala košíček a šli jsme po krámu.
"Možná ne, možná jo, nevím. Ale teď to vidím prvně." přiznala jsem.
"Možná si na něco časem vzpomeneš." utěšovala mě Yuki.
"Možná." usmála jsem se na Yuki. Poté jsme vybrali chleba a buřty na opékání. Poté jsme se vydali zpátky do chaloupky.
Cestou jsme si různě povídali. Dokonce přišla řeč i na chlapi.
"A už máš nějakého chlapce?" zeptala se mě Yuki.
"Bohužel ještě ne. Nenašel se ten pravý." dodala jsem.
"Určitě se objeví. Uvidíš." usmála se Yuki.
"Možná, že se už objevil, ale bohužel je zadaný." oznámila jsem Yuki. Ta se na mě podívala.
"Snad ten vztah zničit nechceš." zhrozila se Yuki.
"Ne, nechci. Ona patří mezi mé nejlepší kamarádky." řekla jsem a usmála jsem se. "Hold mám smůlu." dodala jsem.
"To jsem ráda." ulevilo se Yuki. "Nemám ráda, když někdo někomu přebírá přítelkyni nebo přítele." přiznala se mi.
"Ani já ne. Hold jsem si uvědomila, že ho miluju až pozdě." řekla jsem a po tvářích mi tekly slzy.
"To je mi líto, ale to přebolí." utěšovala mě Yuki a objala mě. Já ji taky objala. Rozbrečela jsem se. Znovu. Myslela jsem si, že je to za mnou, ale nebylo.
"A jak dlouho to trvá, než to přebolí?" zeptala jsem se Yuki.
"To nevím, nezažila jsem to, ale vím, že to přebolí." řekla mi Yuki.
"Dobře." řekla jsem a usmála jsem se.
"A jak se jmenuje, smím se zeptat?" zeptala se mě Yuki.
"Law, je to můj soused a kolega z práce." řekla jsem. "To on mi pomohl vás najít." dodala jsem.
"Tak to bude hodně těžké." dodala Yuki. "Ale kdyby se ti tam nelíbilo, tak sem se nastěhovat můžeš kdykoliv." usmála se na mě Yuki. Pak jsme došli do baráčku.
Yukio už přichystal oheň. S Yuki jsme šli připravit buřty a chleba na opékání. Pak jsem se dali do opékání. Naštěstí Yukio se nevyptával na můj milostný život. Nejspíš ho to nezajímalo. Byla jsem ráda. Nechtěla jsem na Lawa myslet. Bolelo to ještě víc. Po jídle jsme si všichni povídali. Hlavně já, protože oba dva byli zvědaví jak se mi žilo v Anglii a teď v Japonsku. Povídali jsem si do půlnoci. Pak mi ukázali, kde budu spát.
Zavedli mě do podkroví. Byl to malý pokoj.
"Tady bydlel tvůj tatínek, když ještě žil." řekla mi Yuki.
"Díky moc." poděkovala jsem.
"Není zač. Dobrou noc." popřála mi Yuki i Yukio.
"Dobrou noc." popřála jsem jim. Oba odešli. Vyndala jsem mobila a podívala jsem se, kdo mi píše. Až teď jsem si na to vzpomněla. Byl to Law.
"Ahoj Jane, tak jak to jde u babičky a dědy? Je vše OK? Až budeš moct, ozvy se. Law." přečetla jsem si od něho. Hned jsem mu odepsala.
"Ahoj, vše je OK. Jane." a poslala jsem mu to. Poté jsem zalehla a přemýšlela jsem o všem možné, až jsem nakonec usnula. Ráno jsem zavolala ředitelce. Moc se jí to nelíbilo ale když jsem jí vysvětlila situaci, tak trošku pookřála a to volno mi dala. A já celý týden trávila s babičkou a dědou a hodně jsem se dozvěděla o tatínkovi, jaký byl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fanoušek Fanoušek | E-mail | Web | 19. března 2018 v 10:45 | Reagovat

Tohle asi není opravdu tvůj život. Nebo je? Já nevím. Jinak super, jak ses rozepsala a dala si s tím práci. :)

Jinak doporučuju ti video - https://www.youtube.com/watch?v=ntKDHe3NA0M

2 Janey Trafy Janey Trafy | E-mail | Web | 19. března 2018 v 12:38 | Reagovat

[1]: Moc děkuju za komentář. Tento život není můj, ten jsem vymyslela. :)

3 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 19. března 2018 v 17:08 | Reagovat

[2]: Dobrá práce Janey! :)

4 Janey Trafy Janey Trafy | E-mail | Web | 19. března 2018 v 17:10 | Reagovat

[3]: Moc děkuju :)

5 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 19. března 2018 v 17:12 | Reagovat

[4]: Nemáš zač. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama